Článek
Málokterý western ve mně zanechal tak hlubokou stopu jako Tulák z širých plání (High Plains Drifter). Jde o druhý režijní počin legendárního Clinta Eastwooda, který si v něm zároveň vystřihl i ústřední úlohu. Rozhodně nehodlám tvrdit, že jde o jeho nejlepší film, ať už po stránce herecké či režijní, ani že patří k milníkům svého žánru. V mnohém se však vymyká typickým westernovým schématům doby, ve které vznikl. Ačkoli nejde o žádnou novinku (natáčel se v Kalifornii na břehu jezera Mono během šesti týdnů v létě 1972 a do amerických kin vstoupil na jaře 1973), považuji za důležité hned na úvod upozornit, že následující text vyzrazuje zápletku i děj. Pokud jste tedy film dosud neviděli, doporučuji si ho nejprve pustit a teprve potom se vrátit k čtení.
Příběh začíná příjezdem hlavního protagonisty do městečka na pomezí vyprahlé pustiny a velkého jezera. Vynořuje se z prázdnoty, nemá jméno a nic o něm nevíme. To ostatně nevadí, v legendární dolarové trilogii Sergia Leoneho z poloviny šedesátých let tomu u Eastwoodovy ikonické postavy nebylo jinak. Ačkoli napříč jednotlivými snímky zaznívala jména jako Joe, Manco nebo Blondie, o skutečné identitě pistolníka jsme mohli jen spekulovat. V Leoneho filmech Eastwood neztvárnil jednu konkrétní postavu, a přestože se pro něj vžilo označení „Muž bez jména“ (Man with No Name), které studio využilo i jako marketingovou značku, v každé části série začínal v podstatě od nuly.
Městečko, do kterého náš bezejmenný pistolník v Tulákovi přijíždí, však své jméno má. Na větrem a prachem ošlehané ceduli před prvními dřevěnými staveními se skví nápis Lago. Příchod cizince se pochopitelně neobejde bez napětí. Nic dobrého nevěstí již fakt, že jeho kůň ještě před vjezdem do samotného města míjí kříže na místním hřbitově. Když projíždí hlavní ulicí, obyvatelé se krčí za okny nebo ho bez hnutí pozorují. Teprve prásknutí bičem, když poblíž stojící vozka pobídne koně, cizince na okamžik vytrhne z letargie a přiměje ho k leknutí.
V místním saloonu, kam vedou jeho první kroky, okamžitě narazí na trojici pistolníků, kteří si začnou provokativně koledovat o průšvih. Konflikt se vzápětí přenese k sousednímu holiči, kde nově příchozí situaci bleskurychle vyřeší svým revolverem. O tom, kdo bude určovat pravidla po zbytek filmu, je tak jasno už po deseti minutách. Ani to však všem místním k dostatečnému respektu k němu nestačí. Jedna z rezidentek Laga, Callie Travers, asi nejhezčí, ale rozhodně ne nejbystřejší žena ve městě, do cizince záměrně vrazí a urazí ho, snad aby na sebe strhla pozornost.
Opětovné použití revolveru by v této situaci bylo příliš i na drsný revizionistický western, jakým Tulák bezesporu je. Eastwoodova postava však udělá něco ještě odpornějšího. Zatáhne Callie do nejbližší stodoly a bezohledně ji znásilní. Scéna má na další vnímání děje zásadní dopad. Zatímco dosud mohl divák cizinci v konfliktu s otravnými agresory fandit, nyní se dostavuje spíše pocit zhnusení. Právě tato, a dost možná i některé další scény, vedly westernového matadora Johna Wayna k tomu, že Tuláka ze srdce nenáviděl a svou nelibost dal Eastwoodovi najevo dokonce i v osobním dopise. Wayne byl odchovancem klasické éry a režisérů, mezi něž patřil například John Ford. Věřil, že western má oslavovat pionýrského ducha, odvahu osadníků, čestnost a budování civilizace v divočině. Eastwoodův film naopak zobrazil obyvatele městečka jako hnusné a pokrytecké lidi, kteří si zaslouží skončit mizerně.
Vraťme se ale k ději. Postupně se ukazuje, že v Lagu nejde jen o nešťastnou souhru okolností a drsné mravy divokého západu. Město totiž skrývá mrazivé tajemství. Obyvatelé si bezejmenného pistolníka najmou, aby je ochránil před trojicí nebezpečných trestanců, kteří se brzy mají vrátit z vězení a hrozí pomstou. Byli to totiž právě oni, kdo před časem přímo na hlavní ulici před zraky všech místních k smrti ubili svými biči tehdejšího šerifa Jima Duncana. Obyvatelé tomu jen nečinně přihlíželi. Duncan totiž odhalil, že místní zlatý důl leží na federálním pozemku, což by mohlo město zničit, a tak všem jeho brutální zlynčování a zabití vlastně vyhovovalo. Najaté zabijáky pak měšťáci křiví jak paragraf zradili a nechali je zavřít do basy.
Cizinec nabídku na ochranu před propuštěnými zločinci přijímá, jeho požadavky a chování však postupně přerůstají v systematický teror celé komunity. Zkonfiskuje místní hotel, zneužívá městské zdroje a novým šerifem jmenuje dosud přehlíženého a ponižovaného liliputa Mordecaie. Vyvrcholením cizincových bizarních příkazů je požadavek, aby obyvatelé pro tlupu darebáků připravili velkolepou venkovní hostinu a natřeli každou budovu ve městě na rudo. Původní název Lago na uvítací ceduli je rudými písmeny přepsán na výstižnější Peklo (Hell). Následný Tulákův ponurý inspekční průjezd rudě natřeným městem připraveným na příchod padouchů je jedním z vizuálně nejikoničtějších momentů celého snímku. Zde je třeba dodat, že město bylo pro účely natáčení filmu skutečně postaveno s maximální možnou péčí a nešlo o pouhé kulisy, ale skutečné dřevostavby s interiéry. Nebyly, jak bylo ale jinak u westernů obvykle zvykem, zrecyklovány a znovu použity již v jiných filmech viděné budovy, vše vzniklo úplně nově.
Clint Eastwood v roli režiséra, sedmdesátá léta.
V této chvíli se ze standardního revenge westernu stává temná a téměř hororová alegorie na kolektivní vinu, zbabělost a boží trest. Eastwood graduje atmosféru do surrealistické roviny. Cizinec sice nejprve nepříliš zdatné obyvatele cvičí ve střelbě na hadrové panáky posazené na voze taženém koňmi, ale v rozhodující chvíli je bezohledně nechá napospas skutečným banditům, které ještě předtím vyprovokuje. Město z velké části lehne popelem a prohnilí obyvatelé sklízejí zkažený plod své vlastní zlovolné minulosti. Samotné zúčtování s trojicí zákeřných zločinců pak probíhá za práskání Eastwoodova biče v plamenech hořícího Laga, kde hlavní antihrdina vystupuje spíše jako démonický mstitel než člověk z masa a kostí. Padouši umírají podobným způsobem, jakým sprovodili ze světa spravedlivého šerifa.
Dodnes zůstává klíčovou otázkou celého filmu identita samotného Tuláka. Scénář Ernesta Tidymana původně počítal s polopatickým vysvětlením, že jde o bratra zavražděného šerifa. Eastwood však coby režisér udělal geniální tah a jakékoliv jednoznačné racionální vysvětlení ze scénáře škrtl. Místo toho film protkal pouhými náznaky. Vidíme cizincovy prostřihy do minulosti z pohledu umírajícího šerifa Duncana, jeho takřka nereálné schopnosti nebo mrazivý závěrečný dialog na hřbitově. Když se drobný Mordecai, který je jedním z mála obyvatel města, kteří Tuláka respektují, u čerstvě nadepsaného náhrobku šerifa Jima Duncana zmíní, že vlastně nikdy nepoznal jeho jméno, Tulák odpoví jen: „Ale znáš.“ A vzápětí mizí v tetelícím se pouštním vzduchu přesně tak, jak na začátku přišel.
Tulák z širých plání je tak filmem na pomezí westernu a mysteriózního thrilleru. Nemilosrdně dekonstruuje staré mýty o divokém západě a ukazuje, že tiché mlčící stádo může být stejně špatné jako bandita s bičem. Ačkoli film svým cynismem a brutalitou v dobe svého vzniku řadu lidí pobouřil, v Eastwoodově pestré režijní i herecké filmografii představuje jeden z jeho nejodvážnějších a obrazově nejpodmanivějších projektů. I když westernoví hrdinové málokdy bývají bezúhonnými skauty, Tulák překračuje hranici běžného antihrdiny a stává se postavou, k níž i otrlejší divák těžko hledá cestu. Postavit film na ústředním protagonistovi, kterého je téměř nemožné mít rád, byl od Eastwooda poměrně odvážný tah.
Na rozdíl od klasických antihrdinů (např. Muže bez jména z Leoneho trilogie, nebo Scorseseho Taxikáře), kteří pod drsnou slupkou schovávají aspoň zbytky férovosti nebo ochoty pomoci slabším Tulák neukazuje ani špetku lidskosti. Pomáhá ostatním jen tehdy, když z toho něco má, nebo když tím může někoho ponížit. Abychom si k postavě vytvořili vazbu, musíme o ni mít strach. Tulák je však od první minuty filmu téměř nezranitelný, neomylný a děsivě metodický. Působí spíše jako vyšší síla nebo personifikovaný trest než živá bytost. Jeho cílem není obnovit ve městě řád, ale plně odhalit a potrestat jeho prohnilost a zbabělost. Divák tak zůstává v pozici fascinovaného, ale distancovaného pozorovatele, který nesleduje klasický filmový souboj dobra se zlem, ale střet jednoho zla s druhým. Motivy bezpráví, korupce a pomsty ostatně Eastwood mistrovsky využil znovu po takřka dvou desítkách let i ve vynikajícím westernu Unforgiven (Nesmiřitelní) z roku 1992.
High Planes Drifter, USA, 1973.
Malpaso Productions a Universal Pictures
režie: Clint Eastwood
scénář: Ernest Tidyman
Kamera: Bruce Surtees
______
Zdroje:
High Planes Drifter, Blu-ray, Universal Pictures.
