Článek
Ne každý film v historii kinematografie po sobě nechá tak znepokojivou výpověď jako Taxikář (Taxi Driver). Pátý režijní počin Martina Scorseseho vznikl podle scénáře Paula Schradera a podobně jako jeho Špinavé ulice (Mean Streets) z roku 1973 nepatří k snímkům, které si pustíte pro večerní pohodu. Natáčel se v horkem a stávkou popelářů sužovaném New Yorku během léta 1975 a do amerických kin vstoupil v únoru následujícího roku. Podobně jako předchozí díl série mých článků o filmových antihrdinech i tento obsahuje základní zápletku a rozuzlení filmu. Nejde o žádnou filmovou novinku, případní čtenáři, kteří snímek dosud neviděli by ale měli být na pozoru.
Taxikář dokonale odráží éru bezmoci, kdy se definitivně zhroutil americký poválečný optimismus i víra ve státní instituce. Celkový marasmus tehdy živila řada faktorů. Společnost ve Spojených státech procházela traumatickým vystřízlivěním z čerstvě skončené a neúspěšné vietnamské války, politickým cynismem po Nixonově aféře Watergate a ekonomickou recesí vyvolanou ropnou krizí z roku 1973. Zejména New York v této době stále více odhaloval svou temnou stránku a pozvolna se měnil v chátrající centrum kriminality a chudoby. Prezident Gerald Ford dlouho blokoval finanční injekci z federálních zdrojů, nakonec však situace ve městě dosáhla takové míry neúnosnosti, že ustoupil a New York peníze obdržel. Trvalo však ještě mnoho let, než získal vlídnější tvář. Až během osmdesátých let zavedl nově zvolený starosta Ed Koch rozpočtovou disciplínu, zkrotil vliv odborů a zreformoval účetnictví města. V devadesátých letech pak starosta Rudy Giuliani město proměnil i z hlediska bezpečnosti, pořádku a kvality života.
Scenárista Paul Schrader příběh Taxikáře stvořil v době vlastní osobní i pracovní krize, během níž se mu rozpadlo manželství. Poflakoval se, nemohl spát a noci trávil v nonstop fungujících pornokinech. Nakonec skončil naprosto odepsaný v nemocnici s krvácejícím vředem, a to mu ještě nebylo ani třicet let. Ve špitále strávil měsíc a teprve poté si uvědomil, že během té doby prakticky s nikým nemluvil. Rozhodl se své dojmy přenést do scénáře o muži, který sice žije uprostřed velkoměsta, ale uvnitř je úplně sám. Text se dostal ke scenáristovi a režisérovi Brianu De Palmovi, který jej předal Scorsesemu. Ten se rozhodl, že ideálním představitelem ústřední role bude Robert De Niro. Ten v jeho právě natočených Špinavých ulicích hrál jednu ze zásadních postav, otravného chlápka s přezdívkou Johnny Boy. Nová postava se však té předchozí příliš podobat neměla.
De Niro mezi Špinavými ulicemi a Taxikářem natočil dvě náročné produkce se stejným časovým zasazením v době na začátku 20. století, jednak Coppolova Kmotra II a hned poté Bertolucciho marxistický epos Novecento (XX. století) spolu s Gérardem Depardieu. Oba snímky se točily v Evropě, Kmotr částečně a Novecento kompletně , takže De Niro strávil spoustu času na cestách v letadle. Po dotočení Novecenta měl na nachystání se pro roli v Taxikáři jen několik týdnů. Jeho příprava na filmové role přitom hraničila s posedlostí a stala se pověstnou. Pocházel z umělecké rodiny, v níž byl jediným dítětem. Oba rodiče, rozevlátí newyorští malíři, se brzy rozvedli. K otci si našel cestu později, zatímco matka ho jako dítě často poslala ven s knihou, aby si našel zábavu sám. Stal se z něj přemýšlivý a nejspíš dost uzavřený chlapec. Každopádně, když se později stal hollywoodskou ikonou, o době svého dětství se s novináři odmítal bavit a považoval ji za hluboce osobní věc.
Producenty Taxikář byli manželé Julia a Michael Phillipsovi, kteří po zhlédnutí Špinavých ulic nabyli podobně jako Scorsese jednoznačného přesvědčení, že De Niro je pro ústřední roli tím pravým hercem. Různá filmová studia v té době dávala od drsného scénáře buď ruce pryč, nebo požadovala jeho výrazné změkčení, což ovšem Scorsese odmítal. Film nakonec natočilo studio Columbia Pictures, mimo jiné proto, že Phillipsovi měli v té době velký úspěch s filmem Podraz s Robertem Redfordem a Paulem Newmanem. Dalším důvodem bylo, že Taxikář měl navzdory svým ambicím směšně nízký rozpočet a De Nirův honorář měl činit pouhých pětatřicet tisíc dolarů. Jen pro dokreslení situace, v téže době mu byla nabízená role ve hvězdně obsazeném Attenboroughově válečném filmu Příliš vzdálený most za mnohonásobně více peněz. Pro mladého De Nira, tehdy naprosto posedlého herectvím, však bylo klíčové roli konzultovat s režisérem. Na to Attenborough neměl čas, protože postava jednoho z mnoha vojáků byla v rámci jeho velkofilmu jen málo významným epizodním štěkem. A taková postava z principu věci nemá žádnou hlubokou motivaci ani příběhové pozadí.
Kromě obrazové stránky hraje klíčovou roli v Taxikáři i hudba, kterou složil Bernard Herrmann. Ten již dříve spolupracoval s takovými velikány kinematografie, jako byli Orson Welles (Občan Kane) či Alfred Hitchcock (Vertigo, Psycho). Taxikář byl Herrmannovým posledním filmem, pro nějž skládal hudbu, zemřel na Štědrý den roku 1975 ve věku čtyřiašedesáti let. Jeho soundtrack ke Scorseseho snímku kombinuje dva silné a naprosto odlišné hudební motivy. Agresivní žestě a disonantní akordy reprezentují špínu, neklid a nebezpečí nočního New Yorku, smyslná, melancholická saxofonová melodie zase vyjadřuje Travisovu osamělost a idealizovaný pohled na ženy, jež ve filmu hrají zásadní úlohu. Herrmann hudbu dokončil jen několik hodin předtím, než zemřel ve spánku na infarkt v hotelovém pokoji v Los Angeles. Scorsese následně film věnoval jeho památce.
Travis Bickle, ústřední protagonista filmu, je šestadvacetiletý veterán z Vietnamu trpící těžkou insomnií. Aby nějak přežil nekonečné noci, přijímá práci řidiče taxíku pro jakoukoli, i tu nejhorší městskou čtvrť. De Niro si v New Yorku legálně zařídil oficiální taxikářskou licenci a přibližně měsíc před začátkem natáčení jezdil městem ve žlutém voze a nabíral běžné pasažéry. Pracoval dvanáct hodin denně a cíleně vyhledával noční směny, aby na vlastní kůži nasál tehdejší atmosféru města. Navzdory tomu, že byl čerstvým držitelem Oscara ho za volantem prakticky nikdo z cestujících nepoznal. Jeden z mála pasažérů, kteří ho dokázali identifikovat nechápal, že oscarový herec taxikaří a usoudil, že herecké řemeslo nejspíš nestojí za nic. Scorsesemu De Niro řekl, že při řízení auta pociťoval zvláštní pocit odlidštění, protože většina cestujících vzadu na něj nijak nereagovala ani nemluvila, jako by vpředu vůbec nikdo neseděl.
Letní natáčení komplikovalo vedro i přelidněné ulice. Malý rozpočet filmu ale nakonec celkovému vizuálu prospěl, protože díky absenci velké produkce snímek místy působí až dokumentárně. Scény, v nichž De Niro jezdí taxíkem, se nenatáčely v autě na podvalníku, herec skutečně řídil v hustém newyorském provozu a Scorsese s kameramanem seděli u něj. V kufru auta se vedle baterie pro filmařskou techniku tísnil zvukař. Scorsese dokonce ztvárnil roli jednoho z verbálně agresivních pasažérů, který v autě plánuje zabít svou ženu, protože ho podvádí s černochem. Tato scéna funguje jako katalyzátor dalšího děje, neboť zbraň ráže .44 Magnum, o níž Scorseseho postava hovoří, si nakonec mimo jiné pořídí i Travis.
Obří metropole v taxikářových očích nepředstavuje neony ozářený živý organismus plný příležitostí, nýbrž prohnilou žumpu přetékající prostitutkami, pasáky a dalšími kriminálníky, kterou je třeba od špíny očistit. Travis se sílícím znechucením pozoruje tento svět zpoza čelního skla vozu, které funguje jako neprostupná bariéra mezi ním a zbytkem lidstva. Rozdíl oproti klasickým filmovým samotářům, které známe z jiných snímků, je propastný. Tento antihrdina nepůsobí vznešeně ani tajemně. Je to naprosto všední, hluboce osamělý a sociálně neohrabaný muž, jehož pokusy o běžný mezilidský kontakt končí fiaskem.
Když se pokusí dvořit pohledné volební asistentce senátora Palantina jménem Betsy (Cybill Shepherd), vezme ji zcela nevhodně na první rande do zaplivaného pornokina, čímž ji okamžitě odradí. Odmítnutí u něj následně funguje jako další spouštěč. V ikonické scéně před zrcadlem vede monolog sám se sebou, zatímco se připravuje na následnou akci. Z dříve neohrabaného podivína se tak stává nikým nekontrolovaná časovaná bomba. Slavnou hlášku „You talkin' to me?“ byste ve scénáři hledali marně. De Niro celý text, který pronáší v nevytopeném bytě, kompletně zaimprovizoval. Když se o svých podivných pocitech Travis pokouší mluvit s jiným kolegou-taxikářem, je jím odbyt s tím, že on sám už jezdí taxíkem dlouho a časem se to zlepší.
Dřívější paranoia přechází v nebezpečnou posedlost a nahromaděná frustrace je přesměrována do myšlenky na očistu města. U nelegálního překupníka si obstará celý arzenál střelných zbraní, cvičí, posiluje a nakonec mění i svou vizáž. Vyholí si hlavu do účesu mohawka, přesně tak, jak to kdysi před bojem dělali indiáni tohoto kmene a po nich i američtí výsadkáři v různých válkách včetně té vietnamské. Ozbrojen se pak vydává na veřejný volební mítink senátora Palantina. Politikova ochranka ho identifikuje jako potenciálního útočníka, Travisovi se však podaří utéct.
Zlomový moment nastává ve chvíli, kdy potká nezletilou prostitutku Iris (Jodie Foster). Travis v ní okamžitě vidí oběť, kterou musí zachránit z rukou pasáka Sporta (Harvey Keitel). Zde leží jádro antihrdinství a hlavní středobod filmu. Travis se sám pasuje do role spásného anděla, který má dívku zachránit, nikoli však standardními zákonnými mechanismy, ale přímým bojem s těmi, kdo ji zneužívají. Jeho pohnutky nejsou vedeny empatií, ale touhou po osobním naplnění, násilném vybití a uznání. Vyvrcholením snímku je brutální přestřelka v ubytovně sloužící zároveň jako bordel, kde Travis zlikviduje Sporta i jeho společníky a poté, co je sám postřelen, šokovanou dívku zachrání. Celé provedení je však natolik krvavé, že si divák není jistý, zda o takovou spásu vlastně stála. Kvůli násilnosti scén, které odmítl z filmu vystřihnout, nechal Scorsese filmový materiál chemicky desaturovat. Krev tak získala hnědavý odstín namísto sytě červené, čímž dosáhl snížení ratingu snímku z nejpřísnějšího X na mírnější R. Schrader chtěl původně do role Sporta a všech pasáků, kteří drží Iris v nevěstinci, obsadit černochy. Právníci však producentovi doporučili obsadit bílé herce, aby po promítání nevznikly nepokoje.
Film končí zvláštní, takřka polosnovou sekvencí, v níž Travis obdrží od rodičů dívky děkovný dopis za její záchranu a dozvídá se, že je v pořádku a opět chodí do školy v rodném Pittsburghu. Později dokonce do jeho taxíku nasedne Betsy, která ho dříve odmítla, a řekne, že o něm četla v novinách. Když má po cestě za jízdu zaplatit, Travis se jen pousměje a odjede pryč. V jednom z posledních záběrů, když se dívá do zpětného zrcátka, sebou ale znepokojivě cukne, jako by o sobě jeho násilná nátura dala znovu vědět. Zakončení filmu dokonce část diváků vedlo k interpretaci, že Travis na následky zranění z přestřelky v nevěstinci umírá a jedná se jen o jeho poslední předsmrtné vize, v nichž konečně dosáhl toho, co si přál. Schrader a Scorsese však později potvrdili, že konec má být skutečný a Travis přežil. Varianta, při níž by Travis na konci zemřel na vykrvácení a nestal se tak opěvovaným hrdinou, by však v kontextu celého snímku působila mnohem realističtěji a celkově by doplnila halucinogenní vyznění příběhu.
Jodie Foster bylo v době natáčení pouhých dvanáct let. Přestože byla neobyčejně inteligentní a předčasně vyspělá, musela s ohledem na kontroverzní roli a věk projít náročnými psychologickými testy. Při explicitnějších záběrech ji navíc zastupovala její starší devatenáctiletá sestra Connie. Ta pro natáčení dostala stejný účes i kostým, který Jodie nenáviděla, protože byl absolutním protikladem toho, co běžně nosila. Během příprav natáčení svou roli konzultovala i s De Nirem. Několikrát spolu zašli na jídlo, kde probírali scénář i své postavy. Na společenskou Jodie De Niro zpočátku působil neohrabaně a nudně, jako by se už do role předem vžil, nakonec si ale byli schopni vyměnit cenné zkušenosti.
Postava Iris Jodie navíc pronásledovala ještě řadu let. Lepili se na ni různí úchyláci a podivíni. John Hinckley Jr., který Taxikáře viděl opakovaně, a Fosterové psal hromady dopisů a stále jí telefonoval, se na základě dojmů z filmu na začátku osmdesátých let pokusil o atentát na prezidenta Reagana, protože si myslel, že tím na herečku zapůsobí. Když pomineme podobné podivné typy, film si vysloužil velmi dobré přijetí i u běžného publika. Jen v USA činily tržby z promítání přes osmadvacet milionů dolarů, ačkoli rozpočet nedosáhl ani dvou milionů. Přestože mezi uzavřením smlouvy a úspěchem Taxikáře získal De Niro Oscara za Kmotra II, původní domluvený honorář zůstal stejný. I sám Scorsese dostal poměrně nízkou odměnu pětašedesáti tisíc dolarů, vznikl však legendární film, který De Nirovi nabídl jednu z jeho nejikoničtějších rolí a pomohl spoludefinovat celou dekádu americké kinematografie. Jak herec, tak režisér v pozdějších letech spolupracovali na dalších filmech, z nichž těmi nejslavnějšími byly snímky Zuřící býk, Mafiáni a Casino.
V květnu 1976 se Taxikář promítal na festivalu ve francouzském Cannes. Premiéru provázelo bučení části publika a někteří diváci dokonce sál předčasně opustili. Druhá polovina publika byla z filmu naopak nadšená. Navzdory kontroverzím porota udělila Taxikáři prestižní Zlatou palmu, ovšem s dodatkem, že kinematografie by neměla být zdrojem nenávisti. Předseda poroty, americký dramatik Tennessee Williams, byl filmem znechucen. Sám tehdy udržoval vzájemně destruktivní vztah s o více než tři desítky let mladším veteránem vietnamské války Robertem Carrollem, poznamenaný společnou drogovou závislostí. Williamsovi se příčila zejména krvavá přestřelka na konci snímku, která mu přišla samoúčelná. Vyjádřil obavu z tehdejší vlny temných a násilných kriminálních filmů bez špetky naděje a doufal, že v budoucnu dokáže kinematografie nabídnout jiné než útočné hodnoty. V USA však Taxikář uspěl u kritiky i diváků. Republikánští politici a někteří staří hollywoodští matadoři na film pohlíželi shora coby na degenerovaný výplod levičáckých myslí, přesto však dosáhl na čtyři nominace na Oscara, z nichž však ani jednu v sošku neproměnil, protože udílení cen v březnu 1977 naprosto opanoval Avildsenův Rocky se Sylvesterem Stallonem, který získal ceny za nejlepší film, režii a střih.
Kultovní snímek pochopitelně inspiroval i jiné tvůrce. Režisér Nicolas Winding Refn natočil v roce 2011 temný snímek Drive s Ryanem Goslingem, který s Taxikářem sdílí estetiku nočního neonového města, mlčenlivého hlavního hrdinu, který se živí řízením auta, a náhlé výbuchy násilí ve jménu záchrany ženy, k níž ústřední protagonista cítí sympatie. Pravděpodobně nejvýraznější poctou Taxikáři je pak Phillipsův miliardový hit o zrodu Jokera z roku 2019 s Joaquinem Phoenixem, který je však v podstatě drzým mixem vytvořeným přímo z originálu a také z dalšího Scorseseho filmu Král komedie, kde De Niro ztvárnil vlezlého a trapného stand-up komika, který se snaží vetřít do televize. Phoenixova postava Arthura Flecka v Jokerovi sdílí s Travisem Bicklem duševní izolaci i následný násilný zkrat, z baviče Pumpkina v Králi komedie si pak bere za svou zavilou posedlost, s níž se nejapný a od reality odcizený muž snaží dostat do večerní televizní talk show.
Taxi Driver, USA, 1976.
Columbia Pictures
režie: Martin Scorsese
scénář: Paul Schrader
Kamera: Michael Chapman
______
Zdroje:
Parker, J., Robert De Niro, 2011.
Taxi Driver, Blu-ray, Sony Pictures.
hollywoodreporter.com/movies/movie-features/taxi-driver-oral-history-de-881032/
hollywoodreporter.com/movies/movie-news/1976-taxi-driver-was-greeted-892832/
