Otto Smik: Slovenský hrdina v RAF, který odmítl sloužit Třetí říši

Otto Smik, který se stal v posledních válečných letech skutečnou legendou za kniplem ikonické britské stíhačky Spitfire, měl sice velmi krátký, ale zároveň nesmírně pestrý život. Na svět přišel 20. ledna 1922 v lázeňském městě Bordžomi, které leží v gruzínském vnitrozemí. Brzy nato se země v rámci Zakavkazské sovětské federativní republiky spojila s Arménií a Ázerbájdžánem a stala se součástí SSSR. Jeho otec Rudolf byl Slovák, který pocházel z Tisovce a během první světové války padl při bojích v Haliči do ruského zajetí. Přes Ukrajinu a Kavkaz se dostal až do Gruzie, kde poznal Antonii Davydovou, ruskou Židovku, která měla zčásti i české kořeny. Jejím otcem byl poměrně dobře situovaný bývalý carský důstojník. Pár již v Gruzii zůstal a po svatbě v roce 1918 postupně přivedl na svět tři syny, z nichž Otto byl ten prostřední.

V roce 1934 se Rudolf Smik rozhodl, že se s mladou rodinou vrátí zpět na Slovensko. Po krátkém pobytu na Banskobystricku se Smikovi usadili v Bratislavě. Dvanáctiletý Otto i jeho bratři se museli učit slovenštinu, protože se doma dosud hovořilo především rusky. Zvídavý kluk s vlnitými vlasy propadl podobně jako spousta jeho tehdejších vrstevníků letectví. Nejprve stavěl létající modely a po nástupu na obchodní školu, kdy mu bylo patnáct let, začal i s bezmotorovým létáním na kluzácích. Od dětství byl velmi zdatný v technice, což mu později výrazně pomohlo i v leteckých bojích. Letadlům, která později pilotoval, totiž skutečně rozuměl i po konstrukční stránce a ač se stal leteckým esem, nezdráhal se občas pomáhat mechanikům při údržbě svého Spitfiru.

Dvouleté studium bratislavské obchodní školy Smik dokončil v roce 1939, několik měsíců poté, co se Slovensko odtrhlo od společného státu s Čechy. Začala druhá světová válka, v níž po boku nacistického Německa napadlo sousední Polsko, Otto byl ovšem odhodlán bojovat za obnovu společného státu, a proto se na jaře 1940 rozhodl krátce po svých osmnáctých narozeninách pro útěk na západ Evropy, který však vedl trnitou cestou přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Sýrii a Libanon. Z Bejrútu vyrazil lodí do Francie právě v době, kdy se pomalu ale jistě začínala hroutit. Na začátku června 1940 se na jihu Francie připojil k jednotkám československé exilové armády, kde se přihlásil k letectvu.

Zlomená země však brzy uzavřela s Německem příměří a nastal další chaotický úprk, tentokrát spolu s dalšími stovkami vojáků na lodi z francouzského středomořského pobřeží přes Gibraltar a různými kličkami kvůli hrozbě německých ponorek až do anglického Liverpoolu. Hned na první pohled bylo patrné, že v Albionu panuje oproti defétistické Francii pořádek a dokonalá organizace tváří v tvář blížící se hrozbě německé invaze přes kanál La Manche. Vrcholící bitvu o Británii, do níž se v řadách 310. perutě s Hurricany zapojili naši první letci, mohl v létě 1940 pozorovat jen ze země, protože kromě létání na kluzácích na Slovensku zatím neměl jakoukoli zkušenost s motorovým létáním.

Letecký kurz Smik zahájil až během roku 1941, nejprve v Británii na dvouplošníku Tiger Moth v rámci elementárního kurzu a následně v Kanadě, kam odplul na přelomu let 1941 a 1942, na pokročilejších jednoplošnících Harvard. Plnohodnotným letcem se stal v květnu 1942, kdy školu dokončil jako jeden z nejlepších absolventů. Začalo být evidentní, že je pro dráhu stíhacího pilota doslova předurčen. Mezitím Tisův Slovenský štát vyhlásil válku jak Sovětům, tak i Británii a USA. Protože ale Američané a Britové samostatné Slovensko neuznali, troufalé vypovězení války víceméně ignorovali. Později nicméně v rámci válečných operací proti území Slovenska jednali jako proti nepřátelskému, což vedlo mimo jiné k bombardování Bratislavy, kde žili Smikovi rodiče. K němu ale došlo až v roce 1944.

Na začátku září 1942 se Smik vrátil z Kanady na Britské ostrovy, kde podstoupil poslední fázi tréninku, nejprve na letounech Miles Master a pak konečně na jednomístném stroji, který se měl stát jeho osudem, tedy na legendárním Spitfiru, i když zatím jen v jeho starší variantě z doby bitvy o Anglii, kterou měla letecká škola k dispozici.

Smikovy operační začátky v prvních týdnech roku 1943 spadají k 310. československé stíhací peruti, patřící tehdy spolu s perutí 313. k Exeterskému wingu. Pobyl zde však jen velmi krátce. Zlou krev dělalo zejména to, že ač neměl bojové zkušenosti a dokonce ani maturitu, měl již (byť nejnižší) důstojnickou hodnost RAF, zatímco mnozí veteráni mnohaletých bojů na ni kvůli dřívější cestě do Anglie a odlišnému systému kariérního postupu u našich jednotek dosud nedosáhli. Aby se vyhnul zbytečným sporům a vzájemným animozitám, nechal se přeložit k britské 131. peruti. I tak ale jeho krátký počáteční pobyt v československé jednotce rozpoutal mezi letci bouři a požadovali po našem velení přehodnocení systému povyšování, aby se obdobným křivdám do budoucna předešlo.

131. peruť RAF County of Kent, dislokovaná v jižní Anglii Smika přivítala mnohem vlídněji, snad i proto, že měla pestré mnohonárodnostní složení a nikdo si zde neměl potřebu nic dokazovat. Ještě než se však dostal do boje, jednotka přeletěla do klidnějšího Skotska. Zde měl Otto možnost si Spitfire Mk.V v klidu vyzkoušet během klidnějších hlídkových letů nad mořem. V březnu 1943 byl přeřazen ke 122. peruti v Hornchurchi na okraji Londýna. I zde bychom našli piloty ze všech možných koutů Evropy i světa. Stíhači 122. perutě se často účastnili útoků za Kanálem, tedy tzv. sweepů, či doprovodu vlastních středních bombardérů podnikajících za bílého dne taktické nálety. Pro tento účel dostali kromě Spitfirů Mk.V i tehdy nejmodernější Spitfiry Mk.IX, které byly vyvinuty v reakci na nástup německých Focke-Wulfů Fw 190 A.

Ve stodvaadvacítce působil také další Čechoslovák a významný letec Jaroslav Hlaďo, který již před válkou pilotoval stíhačky Avia B-534 a měl tak mnohem delší leteckou kariéru než Smik. Spolu s piloty Šnoblem a Peřinou se účastnil slavného leteckého mítinku v Curychu v roce 1937. Po začátku okupace zůstal Hlaďo v Protektorátu, spolupracoval s domácím odbojem a zemi opustil až v roce 1940, kdy se po náročné anabízi v Sovětském svazu dostal do Británie až v polovině roku 1942. Samotná cesta z Murmansku byla pro Hlaďa strašlivá, protože po německých útocích byly postupně potopeny hned dvě lodi, na nichž se plavil, obě katastrofy ale přežil. V Británii narazil v jednotce na Smika, který byl o téměř dekádu mladší a začali spolu často létat.

Míjely týdny a přicházely další mise. Prvního sestřelu však Smik dosáhl až 13. března 1943, kdy spolu s dalšími letci 122. a 64. perutě doprovázel americké čtyřmotorové bombardéry B-17 z 8. letecké armády USAAF při náletu na seřaďovací nádraží v Amiens na severozápadě Francie. Smikovi se s jeho Spitfirem Mk.IX podařilo ve stoupání zasáhnout Messerschmitt Bf 109, který zmizel v oblaku kouře a s nejvyšší pravděpodobností hraničící takřka s jistotou střet neustál, Smikovi však vzdušné vítězství potvrzeno nebylo. Během roku 1943 také podnikl u 122. a následně 222. perutě řadu ofenzivních hloubkových útoků ve Francii. U 222. perutě, kam byli oba s Hlaďem převeleni, je čekalo velmi intenzivní nasazení proti nepřátelským jednotkám a dopravě na okupovaném kontinentu, z něhož se pro mladého a dravého stíhače stal brzy takřka stereotyp.

15. července 1943 sestřelil Smik nad Francií Focke-Wulf Fw 190 A a dosáhl tak prvního potvrzeného vzdušného vítězství. Léto 1943 bylo charakteristické zejména rostoucí intenzitou amerických denních náletů na samotné Německo. V srpnu 1943 doprovázeli Smik a Hlaďo se svými Spitfiry a téměř třemi sty dalšími piloty na tomto typu či na amerických Thunderboltech v úvodní fázi (kam až jim dolet postačoval) formaci dvou stovek Boeingů B-17 k slavnému, nicméně krvavému náletu na továrnu na kuličková ložiska ve Schweinfurtu. Smik a další letci RAF dokázali se Spitfiry Mk.IX doprovázet americké Fortressy jen k Belgii, pak už za ně přebíraly práci P-47 s delším doletem, ale samotnou nejnáročnější etapu nad značným úsekem Říše už musely absolvovat bombardéry naprosto samy.

Dne 27. srpna 1943, tedy v době, kdy již Smik přesedlal na hloubkový Spitfire LF Mk.IXc, který měl nejlepší výkony v malých a středních výškách, se mu podařilo při večerním doprovodu B-17 na cíle v Calaiské úžině sestřelit další Fw 190 A. Tvrdé boje 222. perutě pokračovaly i v září, kdy 4. dne měsíce poškodil jeden Bf 109 G a druhý se mu podařilo rozstřílet na kusy. O čtyři dny později dosáhl dalšího sestřelu ve spoluúčasti – obětí byl opět Messerschmitt stejného typu. Den po pravděpodobném, ale nepotvrzeném sestřelu dalšího Fw 190 obdržel Smik 25. září 1943 svůj čtvrtý Československý válečný kříž, jen necelý měsíc od udělení toho prvního. První i druhou dvojici těchto ocenění dostal vždy naráz.

Opravdový masakr v řadách protivníkovy Jagdwaffe ovšem mladý sokol napáchal 27. září 1943, kdy nad Francií jistě sestřelil tři stroje (2× Fw 190 A a 1× Bf 109 G) a poškodil další dva (Fw 190 A a Bf 109 G). Došlo k tomu během dvou bojových vzletů v rámci útočných akcí typu Ramrod v onen den. Ráno Smik vzlétl k výškovému krytí amerických středních bombardérů Martin B-26 Marauder mířících na letiště v Beauvais-Tille. Později odpoledne pak doprovázel další letouny stejného typu k náletu na jinou základnu Luftwaffe, tentokrát na letiště Conches. I tyto úspěchy následující rychle po sobě přispěly k tomu, že v říjnu Smik obdržel vysoké ocenění, Záslužný letecký kříž (DFC), kterým byl dekorován v lednu následujícího roku.

S 222. perutí se po odlétání svého turnusu rozloučil 18. října 1943. Čekal ho pětiměsíční odpočinek, přestože měl dle předpisů strávit mimo bojové jednotky celý půlrok. V listopadu 1943 začal působit u střelecké školy, v níž nováčky seznamoval se zaměřovači určenými pro stíhačky RAF, včetně těch nejnovějších, gyroskopických, i s praktickou střelbou na vzdušné terče. V lednu 1944 obdržel již pátý Československý válečný kříž a v březnu 1944 ještě Československou vojenskou pamětní medaili. Už v polovině března 1944 se vrátil k bojovému létání, a to u 310. československé perutě, od níž před více než rokem dobrovolně odešel. Ta byla v této době již součástí širšího uskupení a spolu s 312. a 313. perutí tvořila součást 134. wingu 2. TAF (taktické letecké armády) pro budoucí invazi na kontinent. Ti, kdo Smikovi ještě loni v třistadesítce křivdili jako nováčkovi s nezaslouženou hodností, už byli buď po službě, nebo padli, a jednotku tvořily úplně nové tváře, které dobře věděly, kdo k nim dorazil a jaká pověst ho již předchází.

To ovšem neznamenalo nějaké speciální ohledy. Smik u nejstarší československé stíhací jednotky RAF znovu začínal jako běžný pilot. Na co se ovšem mohl spolehnout, byly opět Spitfiry Mk.IX, které československé jednotky získaly teprve nedávno. Lze tak říci, že původní přechod k 222. peruti pro něj nakonec byl výhodou, protože se díky tomu k výkonnější verzi letounu dostal dříve než jeho krajané, kteří u našich jednotek ještě během roku 1943 sedlali jen slabší Spitfiry Mk.Vb. Během března, dubna a května podnikl řadu doprovodných letů, především v rámci akcí typu Ramrod. Invazi do Normandie předcházela celá řada akcí a cvičení, a na jihu Anglie bylo onoho jara skutečně rušno. Smik, který očekával, že s ohledem na své schopnosti ve vzduchu bude velet vlastní letce, ovšem ničeho takového nedosáhl, což znovu oživilo konflikt mezi našimi piloty.

Na konci května se už tak výrazná intenzita letů ještě zvýšila. Spojenci byli rozhodnuti neponechat nic náhodě, prostor pro invazi si předem řádně vykolíkovat a oddělit jej od francouzského vnitrozemí. Nad severní Francií se pohybovala mračna letadel a napadala všechno, co mělo tu smůlu, že se ocitlo v jejich dosahu. Protože ale nebylo možné zaměřit se pouze na Normandii, aby se místo vylodění předem nevyzradilo, útočili Američané s Brity na širokou oblast od Brestu až po Dunkerque. 5. června večer byli naši letci spolu s tisíci dalších na jiných základnách svoláni a informováni, že následujícího rána vše odstartuje a nebude již cesty zpět. Letci 134. československého wingu včetně Smika vzlétli brzy ráno 6. června na přímou podporu jednotek vyloďujících se na plážích. Ačkoli dole mnohdy probíhaly líté boje, letci v kabinách Spitfirů se prvního dne invaze nesetkali s jakýmikoli nepřátelskými letadly a flak po nich pálil jen sporadicky. To značilo jediné: Luftwaffe v severozápadní Francii byla po soustavné a dlouhodobé spojenecké letecké ofenzivě prakticky mrtvá a jakékoli posily dosud nedorazily.

Nového sestřelu nepřítele po delší pauze od konce září minulého roku dosáhl Smik 8. června 1944, kdy se svým Spitfirem Mk.IXc sestřelil u Lisieux Fw 190 A. Dalšího jednoho a půl sestřelu Fw 190 A dosáhl o devět dnů později se stejným Spitfirem. Mělo jít o poslední pilotované stroje nepřítele, nad nimiž zvítězil. Celkem tak dosáhl deseti samostatných sestřelů (dva z nich ale nebyly potvrzeny) a dvou sestřelů ve spoluúčasti. Tři nepřátelské letouny poškodil. Ve všech případech se jednalo o jednomotorové stíhací letouny protivníka, tedy to nejlepší, co proti němu v dané době mohlo stát. Můžeme tak říci, že Smik byl jednak vrcholovým predátorem na samé špici leteckého potravního řetězce a jednak nejúspěšnějším československým stíhačem v RAF během druhé poloviny války. S ohledem na jeho původ a odlišnou cestu, kdy nebyl klasickým předválečným pilotem, který by si před Anglií prošel boji v Polsku či Francii, je ovšem těžko uchopitelný a není snadné si ho coby Čech přivlastnit, abychom to tak kulantně řekli. Pokud jde o otázku, zda byl více Gruzíncem, Židem, Slovákem, či Čechoslovákem, se jako nejpřesnější jeví právě poslední možnost, protože za Československo se rozhodl dobrovolně bojovat.

Po úspěšném vylodění se Smik spolu s dalšími československými letci přesunul na spojenecké předmostí ve Francii, odkud Spitfiry vzlétaly z narychlo vybudovaných provizorních letišť s drahami z kovových mřížovaných roštů. Tam ale nepůsobili dlouho, protože už na konci června přišel z Anglie pokyn vrátit se zpět a podílet se na obraně Ostrovů. Hlavním důvodem byly britské obavy z neúnosných ztrát v rámci československých jednotek, které by na rozdíl od těch britských nebylo kým doplňovat. Smik se každopádně stal nejvýraznější československou hvězdou invaze a člověkem, který dostal plné právo malovat si pod kabinu svého letadla symboly sestřelených nepřátel. Na konci června dostal také Československou medaili Za chrabrost.

Nad Británií se spolu s dalšími letci RAF podílel na stíhání a likvidaci německých letounových střel V-1, které mířily na Londýn i další cíle. 8. července 1944 se mu podařilo zničit hned tři z nich, a to v rozmezí pouhé půlhodiny těsně před setměním. Šlo zároveň o jeho poslední bojové lety v rámci 310. perutě, protože od 11. července 1944 byl přeřazen k 312. peruti. V jejích řadách se účastnil především operací nad Nizozemskem, ale také několika akcí nad Francií. Kromě snahy vyhledat a zničit nepřátelská letadla se stíhači RAF při těchto průnicích nad okupovanou Evropu zaměřovali na lodní a železniční dopravu. U 312. perutě se také konečně stal velitelem letky. Mezi koncem léta a podzimem 1944 se tři československé stíhací perutě postupně sloučily do jednoho wingu na základně North Weald. Smikovi se 25. srpna 1944 v čele své čtveřice Spitfirů podařilo v nizozemském Zevenaaru, těsně u německých hranic, zasáhnout a zničit cisternový vlak s pro Němce nesmírně cenným palivem, což bývá považováno za jeho nejúspěšnější útok proti pozemnímu cíli za celou válku.

3. září 1944 vyslalo bombardovací velitelství RAF nad Nizozemsko za bílého dne početné svazy svých čtyřmotorových bombardérů Avro Lancaster a Handley Page Halifax, pro něž byl zajištěn silný stíhací doprovod. Letouny měly útočit na německé pozice a letiště. Letci československého wingu včetně Smika doprovázeli ve více než dvou desítkách Spitfirů bombardéry nad letiště Soesterberg, na němž byly rozmístěny německé střední bombardéry Junkers Ju 88 a Ju 188. Nálet proběhl bez komplikací, Smik se ale se svou letkou oddělil a ostřeloval jiné letiště, Gilze-Rijen, kde se nacházely další německé bombardéry. Byl však zasažen palbou flaku a sestřelen. Jeho Spitfire HF Mk.IXc přistál nouzově na břicho v Severním Brabantsku. Podařilo se mu uniknout Němcům, spojit se s místním odbojem, od kterého obdržel falešné doklady, a po téměř dvouměsíčním ukrývání se mu ke konci října 1944 povedlo přejít frontovou linii ke spojeneckým jednotkám. Ke 312. peruti, jež tou dobou již působila na nové základně v Essexu, se vrátil 5. listopadu 1944.

Zjistil, že s jeho návratem už nikdo nepočítal a žádné velitelské místo u perutě již nebylo volné. Po krátkém a zaslouženém odpočinku se dostal k britské 127. stíhací peruti, která byla dislokována v Belgii na provizorním letišti B-60, a rovnou byl jmenován jejím velitelem. Zároveň byl povýšen do hodnosti Squadron Leadera. 127. peruť tvořila s dalšími jednotkami RAF 132. wing spadající pod taktické letectvo. Stíhači tak podporovali spojenecké pozemní síly postupující Nizozemskem. Od 18. listopadu podnikl v rozmezí deseti dnů deset bojových letů. Byly ovšem dny, kdy se kvůli stále se zhoršujícímu počasí vzlétnout nedalo. Smik zde také přesedlal do Spitfiru LF Mk.XVIe, což byla poslední významná varianta poháněná motorem Merlin. Výrazně se nelišila od verze Mk.IXe, pouze motor byl v USA vyrobený Packard Merlin 266, tedy v podstatě licenční britský Merlin 66 montovaný právě do devítek.

28. listopadu 1944 vyšlo pro Ottu Smika slunce naposledy, přes husté mraky ho však neměl šanci vidět. Během sweepu toho dne byly cílem jakékoli nepřátelské kolony či železniční doprava v trojúhelníku mezi městy Arnhem, Hengelo a Zwolle, tedy na samotném východním cípu Nizozemska poblíž hranic s Německem. Smik útočil na seřaďovací nádraží ve Zwolle chráněné silnou protiletadlovou palbou všech myslitelných ráží. Ostatní piloti v rádiu nechápali, proč se rozhodl k takto riskantnímu manévru, nicméně mohli jen bezmocně sledovat, jak se jeho Spitfire vrhá na cíl. Jeho letoun a ještě jeden stroj belgického letce v RAF Henriho Taymanse dostaly takřka okamžitý zásah a zřítily se k zemi. Jeden ze Spitfirů dopadl poblíž statku Blooksteeg, druhý se prudce střemhlav zřítil do vodního kanálu u železniční trati. Tělo pilota z letounu poblíž farmy bylo rychle pohřbeno Němci coby „neznámý Angličan“. Smik zůstal pro RAF nezvěstným a následně prohlášeným za mrtvého. Zdálo se, že jeho letoun i tělo by měly spočívat hluboko v bahně příkopu a rodina v Bratislavě obdržela kondolenci až po skončení války v roce 1945. Tělo „neznámého Angličana“ bylo brzy po válce exhumováno, označeno za ostatky Taymanse a přeneseno z provizorního hrobu u Zwolle na hřbitov v Belgii.

Teprve na začátku šedesátých let došlo ke zlomu. Vdova po Taymansovi se v Nizozemsku setkala se svědkem pádu letadla, který jí sdělil, že z vraku stroje, který dopadl poblíž farmy, bylo vytaženo mrtvé tělo vysokého pilota se světlejšími vlnitými vlasy. Taymans byl ovšem menší postavy a měl vlasy rovné a tmavé. Odpověď tak mohlo přinést jen komplikované vyzdvižení vraku druhého Spitfiru ze dna příkopu, k němuž došlo až v roce 1965. Uvnitř bylo nalezeno tělo, které bez jakýchkoli pochybností (i díky dochovaným dokladům) patřilo Taymansovi. Ukázalo se tedy, že Smik již dvě desítky let ležel ve špatně označených hrobech. Potřetí, tentokrát již pod správným jménem byl pohřben na kanadském vojenském hřbitově Adegem mezi Bruggami a Gentem v Belgii. Otec Rudolf Smik se zprávy o nalezení syna dočkal, matka však nikoli, protože zemřela již na konci padesátých let. Po vzniku samostatného Slovenska byly ostatky Otty Smika převezeny do Bratislavy a v září 1994 byl pohřben s patřičnými poctami na tamním hřbitově Slávičie údolie, kde spočívá dodnes. In memoriam byl povýšen do hodnosti generálmajora.

Příběh Otty Smika má v našich i slovenských dějinách zásadní rozměr. V době, kdy klerofašistický režim klientského Slovenského štátu posílal své vojáky na východní frontu po boku nacistického Německa, Smik svou odvážnou cestou do RAF jasně dokázal, že ne všichni slovenští piloti byli ochotni sloužit zájmům Třetí říše. Jeho 263 bojových letů v barvách britského letectva (z toho 215 sweepů nad okupovaným územím západní Evropy) se stalo nejsilnějším důkazem toho, že touha po svobodě a věrnost demokratickému Československu byly pro mnohé silnější než diktát tehdejší bratislavské vlády. Ač byla v československých perutích Slováků spíše menšina v poměru k letcům z Čech či Moravy, Smik nastavil skutečně vysoký standard. Rovněž byl jedním z pouhých tří Čechoslováků, kteří veleli britské peruti (spolu s Františkem Fajtlem, který velel od jara 1942 122. peruti City of Bombay a Jiřím Maňákem velícím od jara 1943 198. peruti s letouny Hawker Typhoon).

______

Zdroje informací:

Publikace:

Hurt, Z., Češi a Slováci v RAF za druhé světové války, 2005.

Rajlich, J., Spitfire nad Evropou - Československý stíhač Otto Smik a jeho doba, 2004.

Rychlík, J., Češi a Slováci ve 20. století: Česko-slovenské vztahy 1914-1945, 1997.

Webové zdroje:

classictrainers.cz/cs/provas/cechoslovaci-raf/otto-smik/

slovacivraf.sk/letci/

valka.cz/1084-Otto-Smik

vhu.cz/otto-smik-ceskoslovensky-valecny-letec-ktery-dvakrat-havaroval-v-nizozemsku/

vhu.sk/6533-sk/generalmajor-in-memoriam-otto-smik/

Wikimedia Commons