Obří německé moždíře Karl-Gerät: bohové ze starých ság dostali pásy a drtili Sevastopol i Varšavu

Rozhodnutí stvořit monstrózní samohybné moždíře, které budou předmětem tohoto článku, nepředstavovalo obskurní výstřelek megalomanských konstruktérů z Porúří. Bylo přímým důsledkem změny německé vojenské doktríny ve druhé polovině třicátých let minulého století. Po nástupu Hitlera země zahájila nepokrytě remilitarizaci bez ohledu na limity versailleské smlouvy a německý generální štáb si byl vědom, že v nadcházejícím konfliktu bude muset čelit mohutným opevněním svých sousedů, především pak francouzské Maginotově linii.

Centrální vojenský vyzbrojovací úřad (Heereswaffenamt) zadal v roce 1936 zbrojnímu a strojařskému koncernu Rheinmetall-Borsig pokyn k vývoji těžkého moždíře nabíjeného zepředu. Zbraň měla být schopna palby nejpozději po šesti hodinách od dopravení na palebnou pozici. Granáty, které měly vážit kolem dvou tun, měly na cíl doručit nejvyšší možné množství výbušniny, které dovede prorazit několikametrovou vrstvu železobetonu. Pozdější doplnění specifikace stanovilo, že moždíř ráže 600 mm by mělo být možno transportovat rozebraný na několik hlavních částí. Düsseldorfská zbrojovka se však s něčím podobným nespokojila a navrhla, že jej postaví jako samohybné vozidlo, čímž interval přípravy na střelbu z několika hodin zkrátí na přibližně třicet minut. To ovšem odhadovanou hmotnost zařízení navýšilo na více než sto tun, takže Rheinmetall rozhodně nestál před jednoduchým úkolem.

Firma se také rozhodla, že zbraň nebude nabíjena zepředu, ale bude mít nabíjecí komoru. Jakmile se totiž plánovaný moždíř přesunul na pásový podvozek, stal se zadní závěr jediným praktickým řešením. Toto nabíjení umožnilo použít hlaveň s drážkami, která střele udělila stabilizační rotaci. Díky lepšímu utěsnění spalin vzrostl očekávaný dostřel z původních dvou na více než čtyři kilometry. Zadní závěr dovoloval sklopit hlaveň do vodorovné polohy a zasunout náboj mechanicky pomocí nabíjecí lávky a nabíjáku. Dělostřelci tak mohli pracovat v relativním krytu za masivní lafetou stroje. Přední nabíjení by vyžadovalo obsluhu vysokého jeřábu přímo před ústím hlavně, kde by byla snadno zranitelná.

Samotný moždíř neměl vézt žádnou vlastní zásobu munice, proto ho měla doprovázet vždy dvě speciálně upravená vozidla Munitionsschlepper postavená na podvozcích tanků Pz.Kpfw. IV Ausf. D (později i variant Ausf. E a F), která měla vlastní zdvihací zařízení pro střely, jež přepravovala v kontejneru. U každého z Munitionsschlepperů se jednalo o čtveřici projektilů a čtyři prachové nálože, protože munice pro moždíř byla dělená.

Na jaře 1940 byly konečně podniknuty zkoušky mohutného pásového podvozku pro samotnou zbraň, nově označenou jako Gerät 040, později se vžilo označení Karl-Mörser, pravděpodobně na počest generála dělostřelectva a ředitele Heereswaffenamtu Karla Beckera, který spáchal sebevraždu v témže roce. Před instalací moždíře se podvozek testoval se zátěží simulující jeho váhu a rovněž vznikla maketa ve zmenšeném měřítku, která měla poskytnout poznatky o měrném tlaku na různé typy podkladu.

Ačkoliv mělo být celé 124 tun vážící vozidlo, poprvé představené na začátku července 1940, samohybné, nešlo očekávat, že bude pro svou enormní hmotnost, gigantickou spotřebu paliva a malou rychlost schopno přesunout se samo na delší vzdálenosti. Jediné co se od něj očekávalo bylo, že si samo z přepravního místa najede na palebnou pozici. Bylo tak nutné řešit jeho drážní a silniční přepravu, což znamenalo takové menší logistické peklíčko.

Pro transport po železnici byl navržen speciální přepravník vycházející ze Schnabelových samonosných vagonů pro přepravu těžkých nákladů. Byl tvořen dvojicí pětinápravových železničních podvozků, mezi nimiž se nacházelo masivní nosné rameno. Po zvednutí mezi vozy visel Karl-Gerät zavěšený ve vzduchu těsně nad kolejemi a tvořil tak střední část celého kompletu.

Pro dopravu moždíře po silnici měl být využit mohutný šestinápravový čtyřiadvacetikolový podvalník Straßenroller Culemeyer, který měl nosnost 80 tun a byl původně navržen pro silniční přepravu drážních vozidel. Existovala i menší varianta s šestnácti koly a nosností 40 tun. Ani takovýto přívěs ale nemohl uvést celý komplet naráz, a tak se typicky vozil samotný pásový podvozek, který na podvalník dokázal po rampě najet sám, a následně se v jiném transportu odvezly ostatní díly jako hlaveň, její lafetace a mechanismus náměru. Nesměl pochopitelně chybět ani samostatný jeřáb s nosností desítek tun, který jednotlivé těžké díly nakládal, a také velké náklaďáky nebo kolopásy, které dokázaly obří, těžce naložené přívěsy utáhnout.

V letech 1940–1941 bylo postaveno celkem šest moždířů Karl. První dva, které byly dokončeny na podzim 1940, dostaly biblická jména Adam a Eva. Další čtyři stroje vyrobené v roce 1941 však již nesly jména po bozích severského panteonu: Odin, Thor, Loki a Ziu (toto božstvo je známější pod jménem Týr). V literatuře někdy bývají přehozeni Odin a Thor jako třetí a čtvrtý postavený exemplář, logičtější se ale jeví varianta, že Odin (třetí kus) byl postaven dříve než Thor (čtvrtý). Sedmý vyrobený Karl-Gerät byl postaven o něco později, do boje se ale nikdy nedostal a sloužil k testování.

Protože pojmenování dvou nejstarších strojů vycházelo z křesťansko-židovské tradice a rovněž se nehodilo do řady germánských názvů pozdějších moždířů, z Adama se později během války stal Baldur a z Evy Wotan. Moždíře Adam a Eva byly také postaveny s podvozkem tvořeným osmi hlavními pojezdovými koly s gumovými obručemi a osmi pogumovanými vratnými kladkami. Pozdější vozidla měla jedenáct celoocelových pojezdových kol (a šest kladek), což maximální rychlost snížilo z 10 na 6 km/h, u podobně těžkého stroje tohoto určení to ale nehrálo zásadní roli.

Vozidla byla osazena dvanáctiválcovými motory od firmy Daimler-Benz, konkrétně benzinovým MB 503 A, nebo vznětovým MB 507 C / CV. Oba byly odvozeny z leteckých motorů řady DB 603 a jejich výkon byl omezen na 580 koní. Převodovka byla buď čtyřstupňová mechanická (Ardelt), nebo třístupňová hydrodynamická (Voith). Maximální dojezd vozidla činil podle zvolené konfigurace buď dvaačtyřicet (u benzinového motoru), nebo šedesát kilometrů (u dieselu). Další změny měly v průběhu války zahrnovat přezbrojení ze zbraně s kratší hlavní ráže 600 mm na zbraň s delší hlavní, která měla sice nižší ráži 540 mm, ale vyšší dostřel. K přezbrojení ale došlo jen u Adama/Baldura, Thora a Lokiho, které tak byly přeznačeny na Gerät 041.

Nasazení proti Maginotově linii se Adam s Evou nedočkali, protože k jejich dokončení došlo až na začátku listopadu 1940, tedy v době, kdy už si německá okupační vojska dávno dopřávala posezení v pařížských kavárnách. Teprve na jaře 1941 se v předvečer napadení Sovětského svazu v rámci 833. těžkého dělostřeleckého oddílu zformovaly dvě baterie těžkých moždířů, z nichž 1. disponovala Adamem a Evou a 2. čerstvě dokončenými stroji Odin a Thor. 2. baterie byla v červnu 1941 přepravena do Terespolu na samých hranicích okupovaného Generálního gouvernementu a SSSR, aby se zde přichystala na palbu proti Brestské pevnosti, kterou zahájila hned brzy ráno 21. června. Němci očekávali, že pevnost, která tehdy již sloužila především k ubytování vojsk padne rychle, ale nakonec jim její dobývání trvalo celý týden a na pomoc musela přijít i Luftwaffe. Britský vojenský historik Chris Bellamy přirovnal dobývání Brest-Litevsku k útoku na pevnost Fort Sumter na začátku americké občanské války, ta však čelila útoku Konfederace jen něco málo přes den.

Moždíře Thor a Odin trpěly při palbě na sovětskou citadelu a její blízké okolí řadou problémů, od zaseknutí granátu v hlavni po závady na elektroinstalaci. I tak byly ale jejich výsledky impozantní. Po dobytí a obsazení pevnosti narazila německá vojska na obří krátery a tlustá cihlová opevnění rozbitá na padrť. Celý objekt byl ale tak rozsáhlý, že se v něm někteří jednotliví Rudoarmějci ukrývali ještě během července a v kasematech umírali hlady, protože se odmítali vzdát. Rozsah zkázy brestské pevnosti předvedl 26. srpna 1941 Hitler i Mussolinimu, s nímž ji navštívil i s početným vojenským doprovodem v rámci několikadenní inspekční cesty po východní frontě.

1. baterie byla před samotným zahájením operace Barbarossa pro změnu přemístěna ke skupině armád Jih. Při přípravách došlo k dílčímu poškození Evy, takže útok na jižní úsek Molotovovy linie zahájil jen Adam, a to víceméně symbolicky, protože vypálil jen hrstku střel. 23. června už byly dočasně odepsány oba stroje a během léta byly rozebrány a po železnici přepraveny k opravám zpět do Německa.

Po několikaměsíční pauze došlo k nasazení Gerätů 040 proti krymskému městu Sevastopol. Jeho samotný název, vytvořený v době Kateřiny Veliké vycházel z řeckých pojmů vznešený / ctihodný (σεβαστός) a město (πόλις). Sevastopol však nebyla jen městem, nýbrž klíčovým bodem pro obě bojující strany. Šlo o rozsáhlou pevnost obkopenou třemi liniemi masivních fortifikací a také hlavní přístav sovětského námořnictva v Černém moři, jehož držení umožňovalo Sovětům ovládat námořní trasy a provádět výsadky v týlu nepřítele. Stalinovo letectvo také mohlo ze základen na Krymu snadno bombardovat ropná pole v rumunské Ploješti, která byla pro německou válečnou mašinerii životně důležitá.

Dobytí celého Krymu a Sevastopolu bylo rovněž pro Němce nutnou podmínkou k zahájení letní ofenzivy roku 1942 směřující na Kavkaz, protože si nemohli dovolit nechat si v zádech tehdy nejsilnější pevnost světa s šesti stovkami děl ovládanou protivníkem. Vzhledem k mimořádné odolnosti místních opevnění a selhání Mansteinových úvodních pokusů o dobytí se útočníci rozhodli po znovuzískání Kerče Sevastopol doslova rozstřílet a k mohutnému útoku na jaře 1942, nazvanému operace Störfang (lov jesetera) soustředili největší koncentraci těžkého dělostřelectva v historii Wehrmachtu.

V květnu 1942 byla trojice moždířů, Eva/Wotan, Odin a Thor, přepravena po železnici do Simferopolu, který byl dobyt již v listopadu předchozího roku, a následně byla po přeložení na silniční podvalníky dovezena až téměř k branám Sevastopolu. Na samotné palebné pozice dojela vozidla sama a palbu zahájila 2. června 1942. Pro ostřelování Sevastopolu Wehrmacht využil i další monstrózní zbraně, mezi nimi kupříkladu 420mm houfnici Gamma, která byla posledním přeživším veteránem svého typu z první světové války, po jejímž konci byla rozmontována a ukryta před dohodovými odzbrojovacími inspektory.

Ještě strašlivější zbraň představovalo obří, 1 350 tun vážící železniční dělo Schwerer Gustav s třicetimetrovou hlavní ráže 800 mm, nejtežší a nejkomplikovanější zbraň svého druhu, která na Krym dorazila ve velkém stylu jako součást speciálního, jeden a půl kilometru dlouhého vlaku, a to vše proto, aby proti městu vypálila své pětitunové tříštivé a sedmitunové protibetonové projektily pouze sedmačtyřicetkrát. Po Sevastopolu už jí Němci nikdy bojově nepoužili. Moždíře Karl si zastřílely více a jejich granáty spolu s dalšími nasazenými zbraněmi uštědřily přístavnímu městu těžké škody. Na konci června se Mansteinova vojska rozhodla proniknout linií obrany podél hory Sapun a pro vypuzení Rudoarmějců z podzemních prostor ve městě využila i chemické zbraně, což byl jeden z mála případů jejich použití ve druhé světové válce.

Manstein byl již 1. července 1942 povýšen na polního maršála. Teprve po dobytí Sevastopolu, k němuž po osmi měsících obléhání došlo 4. července, byli Němci podobně jako v případě Brest-Litevska schopni v plném rozsahu posoudit škody, které pevnosti uštědřili. Thor kupříkladu jedním ze svých výstřelů přímo zasáhl a kompletně zničil obří sovětskou pancéřovou věž s 305mm námořními děly, ale to byla jen špička ledovce. Podle řady zdrojů zůstalo v celém, před válkou více než stotisícovém městě nepoškozeno pouze kolem deseti budov.

Němci, kteří do pokořeného a naprosto zdevastovaného přístavu vstoupili, byli navzdory krutosti totální války proti svému úhlavnímu protivníkovi ohromeni hrdinstvím sovětských obránců, jaké nemělo v celé válce na západě i východě dosud obdoby. Když však jednotliví vojáci Wehrmachtu veřejně vyslovili úctu k obranným schopnostem Sovětů, okamžitě zasáhl nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels, který jakékoli podobné hodnocení nepřátel striktně zakázal a prohlásil, že jejich odpor neměl nic společného s udatností a odvahou, nýbrž byl jen divokým terorem a důkazem primitivní zvířeckosti východních Slovanů.

Krátce po tomto německém vítězství byl ještě během července zformován 628. těžký dělostřelecký oddíl, prozatím vybavený jen Lokim, k němuž později přibyl i Ziu, který byl dokončen a otestován v srpnu 1942. Obě vozidla byla přepravena k obléhanému Leningradu, aby podpořila chystaný mohutný a podle Hitlera již definitivní útok na město, operaci Nordlicht. Ta byla však záhy odvolána, protože Sověti zahájili poblíž svou vlastní Sinjavinskou ofenzívu, které bylo třeba čelit. Ta sice nakonec skončila porážkou Leningradského a Volchovského frontu, nicméně Němce odvrátila od mohutného útoku na samotnou metropoli, který už pak naštěstí neměli možnost nikdy zopakovat. 628. oddíl se po nezdařené anabázi i s oběma moždíři vrátil do Německa.

Nasazení Karl-Gerätů proti Stalingradu na podzim roku 1942 nepřipadalo v úvahu, především kvůli nemožnosti bezpečné železniční přepravy, vyčerpávající logistice a jiným strategickým prioritám německého velení. Stalingrad se nacházel na samém okraji německého postupu a železniční tratě v zázemí byly přetížené, poškozené nebo vystavené neustálým sovětským útokům. Dopravit tak těžké a rozměrné soupravy bezpečně až k městu se ukázalo jako naprosto neproveditelné. Po sovětském obklíčení Paulusovy 6. armády v listopadu 1942 pak jakákoli možnost přesunu těžké techniky padla definitivně. Přestože by se těžké moždíře teoreticky, ale v podstatě nesmyslně daly v začátku kampaně využít k ostřelování továrních komplexů Traktorového závodu nebo Rudého října, či sovětských předmostí na břehu Volhy, pro následný dynamický boj zblízka v městských troskách, kde se německé a sovětské linie prolínaly na vzdálenost desítek metrů, se zbraně podobného typu absolutně nehodily.

Na jaře 1943 byl 628. oddíl znovu povolán do boje a je možné, nikoli však doložené, že mohl operovat u Izjumu na jižním úseku východní fronty. Nicméně už během léta byl znovu povolán zpět a přezbrojen na 210mm moždíře Mörser 18. Po zkušenostech ze Sevastopolu v roce 1942 se navíc ukázalo, že dostřel 600mm hlavně, který dosahoval přibližně 4 500 metrů je příliš krátký a ohrožuje obsluhu moždíře nepřátelskou palbou. Rok 1943 byl proto využit k vývoji, výrobě a testování delší hlavně ráže 540 mm, která měla dostřel prodloužit na více než deset kilometrů. První tři kusy měly být původně dodány v létě 1943, ale program nabral zpoždění a na frontu se tato verze dostala až koncem roku 1944. Po porážce u Stalingradu a letní bitvě u Kurska v roce 1943 navíc přešla německá armáda na všech frontách do defenzivy. Pro pomalý a těžký kolos vyžadující obří logistiku a speciální železniční přepravu zkrátka nebylo v podobné ústupové válce žádné smysluplné využití.

Moždíře Karl se do akce vrátily až v srpnu 1944, kdy je Němci nečekaně použili k ničení městské zástavby při potlačování Varšavského povstání. Ziu tak byl i se svou starou hlavní ráže 600 mm v srpnu 1944 zařazen do nově utvořené 638. těžké baterie, přiřazené k německé 9. armádě. 17. srpna byl dovezen na Západní nádraží ve Varšavě, příslušná munice pak dorazila po železnici následujícího dne. Ve varšavské čtvrti Wola, v níž německé jednotky během potlačování povstání spáchaly nejhorší masakry a zavraždily desítky tisíc nevinných civilistů, se nacházel park, v němž byl pro Ziu zřízen jeho první varšavský palebný post. Z parku střílel na město a městské centrum z betonového podstavce, načež se přesunul na podobný palpost u Západního nádraží.

Protibetonové granáty určené k ničení těžkých opevnění se však k likvidaci urbanizovaného centra příliš nehodily, i tak ale zabily řadu lidí a způsobily těžké škody na mnoha budovách. Jeden těžký projektil zasáhl varšavskou restauraci Adria, nicméně nevybuchl a Poláci jeho výbušnou náplň poté využili pro výrobu provizorních ručních granátů. Nevybuchlých střel vypálených z Karl-Gerätu zůstalo po městě více a některé z nich nacházeli Varšavané zaryté v zemi ještě desítky let po skončení války.

28. srpna 1944 zasáhla jedna z dvoutunových střel moždíře povstalci obsazenou výškovou budovu Prudential nacházející se na Napoleonově náměstí (dnes Náměstí Varšavských povstalců). Stavba vysoká 66 metrů byla dokončena v polovině třicátých let jako nejvyšší budova Polska a byla menší varšavskou obdobou newyorského Empire State Building v tehdy módním stylu Art Deco. Na střeše Prudentialu byla dokonce krátce před válkou instalována experimentální televizní anténa a nacházely se zde i luxusní velkoprostorové byty.

Prudential zásah granátem Karl-Gerätu ustál, stejně jako asi dalších tisíc zásahů zbraněmi menší ráže. Ač byla vnější konstrukce z velké části z budovy těžkou palbou doslova očesána, vnitřní nosná ocelová konstrukce zůstala stát a celý dům byl po válce opraven. Ziu byl již během září z Varšavy stažen. Prameny hovoří o tom, že do města byly postupně přesunuty další tři Karl-Geräty, o jejich nasazení není ovšem narozdíl od dobře zdokumentovaného využití Ziu známo prakticky vůbec nic. Při likvidaci varšavského povstání se však prokazatelně využila dvojice Sturmtigerů s 380mm raketovým vrhačem střel StuM RW61 L/5,4 a také množství zlovolně hučících raketometů Nebelwerfer, útočných děl a dalších obrněnců. Zásadní roli sehrály v destrukci města i střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87 Stuka.

Hovoří se i o nasazení části moždířů na přelomu let 1944 a 1945 v Ardenách v bojích proti americké armádě. Na konci války však Němcům chyběla munice a tu, kterou nově vyrobili, měli problém dopravit na frontu. Odin zmizel ve víru války. Loki měl být během železničního přesunu napaden letadly, poškozen a později ukořistěn Američany, podobně jako Eva/Wotan a také sedmý testovací kus nalezený ve zkušebním středisku Hillersleben u Magdeburgu. Sověti měli rovněž ukořistit trojici vozidel (Adam/Baldur, Thor a Ziu) v dílnách a na střelnici v Jüterbogu. Do dnešních dní se dochoval pouze Ziu s krátkou hlavní ráže 600 mm, který je nepřehlédnutelnou součástí expozice muzea v Kubince u Moskvy, nicméně poněkud matoucím způsobem nese namalované jméno Adam.

Když se na projekt podíváme s odstupem, nelze si nevšimnout zásadního paradoxu. Na jednu stranu šlo o absolutní vrchol strojírenství a lidského umu, na straně druhé pak o slepou uličku. Celý těžkopádný koncept stál na nepředstavitelném množství zdrojů, paliva a práce, jenže jeho reálná hodnota na bojišti byla kvůli hlemýždímu tempu přepravy i palby a obrovské zranitelnosti zvenčí prakticky minimální. Moždíře s jmény germánských bohů udělaly definitivní tečku za jednou velkou érou vojenství, ztratily ale jakýkoli smysl ve chvíli, kdy bojiště ovládlo spojenecké letectvo. Válka se posunula od prorážení betonu dvoutunovými granáty k mobilitě, přesnosti a okamžité anihilaci celých měst.

______

Zdroje informací:

Publikace:

Bellamy, Ch., Absolutní válka: Sovětský svaz za druhé světové války, 2011.

Engelman, J., German Heavy Mortars, 1997.

Ledwoch, J., Karl Gerät 040/041 Karl Mörser, 2007.

Webové zdroje:

prlib.ru/en/news/1966760

tanks-encyclopedia.com/ww2/germany/karl-gerat-040-60-cm

tanks-encyclopedia.com/ww2/germany/karl-gerat-041-54-cm

thearmorylife.com/karl-gerat-mortar

warfarehistorynetwork.com/article/defense-of-brest-fortress