Hlavní obsah

Tank Cromwell: ocelový parťák Československé samostatné obrněné brigády ve velké monografii

Foto: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported, Jonathan Cardy, upraveno

Tank Cromwell v barvách 10. pluku jízdních střelců 1. polské obrněné divize, tankové muzeum Bovington, Velká Británie.

Byl britský Cromwell zdařilým křižníkovým tankem, nebo nutným válečným kompromisem? Detailní profil typu A27M od náročného vývoje po roce 1940 přes boje v Normandii, Belgii a Německu až po nasazení u čs. samostatné obrněné brigády.

Článek

Nelehký vývoj ve válkou sužované zemi

Křižníkový tank Cromwell, na nějž se dnes podrobněji podíváme, vznikl jako odpověď na krizi v řadách britských obrněných sil na počátku druhé světové války. První velká katastrofa čekala Brity už během bojů ve Francii v květnu a červnu 1940, kdy jejich expediční sbor (British Expeditionary Force: BEF) přišel o prakticky všechna obrněná vozidla. Celkové ztráty měly činit okolo 680 až 700 tanků. V přímých bojích, jako například při britském protiútoku u Arrasu 21. května 1940, byla zničena jen menší část obrněnců, drtivá většina byla posádkami znehodnocena nebo opuštěna během ústupu k Dunkerku a dalším francouzským přístavům Cherbourg a Brest. Ztráta stovek tanků, asi dvou a půl tisíce děl a desítek tisíc motorových vozidel uvrhla britské pozemní síly do stavu hlubokého materiálního kolapsu v momentě, kdy ostrovní monarchii hrozila přímá německá invaze.

Foto: CC0 Public Domain, Wikimedia Commons, Imperial War Museum

Zničený tank Cruiser Mk.IV (A13 Mk.II) z řad BEF ve Francii, jaro 1940. (kolorováno)

Vývoji moc neprospělo ani to, že Britové se až do roku 1944 sveřepě drželi předválečného rozdělení tanků na dvě striktně oddělené kategorie, které odpovídaly spíše zkušenostem z první světové války než realitě moderního bojiště čtyřicátých let:

  • Pěchotní tanky (Infantry Tanks): Těžce pancéřované, ale pomalé stroje, jako A12 Matilda II a A22 Churchill, jejichž úkolem bylo podporovat pěchotu rychlostí chůze.
  • Křižníkové tanky (Cruiser Tanks): Rychlé, ale slabě pancéřované stroje, jako A13 Mk.III Covenanter a A15 Crusader, které měly plnit roli dřívější jízdy, tedy pronikat do týlu nepřítele, mít na starost jeho pronásledování a pokud možno se vyhýbat přímému boji se silnějšími nepřátelskými tanky.

Během bojů proti vojskům Osy v severní Africe se ukázalo, že křižníkové tanky Crusader trpí zásadními nedostatky. Jejich zastaralé motory Nuffield Liberty byly v pouštních podmínkách krajně nespolehlivé. Nadto měly slabý pancíř a nedostatečnou výzbroj, u verzí Crusader Mk.I a Mk.II tvořenou pouze dvouliberním (40mm) kanonem, který na německé pancíře nestačil. I přesto se Britové rozhodli upřednostnit u nových tankových konstrukcí primárně rychlost a mobilitu a budoucí tanky stavět spíše jako křižníkové než pěchotní. Již v roce 1940 měli rovněž připravený nový šestiliberní protitankový kanon (ráže 57 mm), ale kvůli nedobré materiální situaci jej byli schopni uvést do služby až v roce 1942.

V druhé polovině roku 1940 byla vypsána specifikace na vývoj nového křižníkového tanku s lepším pancéřováním a silnější výzbrojí, o níž se předpokládalo, že by to v budoucnu měl být právě výše zmíněný šestiliberní kanon. Na začátku roku 1941 byly k dispozici tři možné varianty:

  • Projekt A23 (firma Vauxhall Motors Ltd.): Odlehčená a zmenšená verze pěchotního tanku A22 Churchill, která ovšem byla pro přílišnou těžkopádnost zamítnuta takřka okamžitě.
  • Projekt A24 (firma Nuffield Mechanizations Ltd.): Vycházel ze stávajícího tanku Crusader, přebíral jeho podvozek i mírně modernizovaný motor Nuffield Liberty a sliboval velmi rychlé zavedení do sériové výroby.
  • Projekt A27 (firma BRCW – Birmingham Railway Carriage and Wagon Co.): Design podobný tomu od firmy Nuffield, nabízel ale robustnější podvozek a upravené zavěšení schopné lépe zvládnout vyšší hmotnost plánovaných budoucích vylepšení.

Kvůli časovému tlaku byl nejprve vybrán A24 a již na konci ledna 1941 bylo rozhodnuto, že vznikne úvodní série několika zkušebních kusů. Souběžně se však ukázalo, že stávající motor Liberty o výkonu kolem 400 koní bude pro těžší tank slabý a nespolehlivý. Inženýři firem Rolls-Royce a Leyland proto upravili slavný letecký dvanáctiválec Rolls-Royce Merlin III pro pozemní použití pod názvem Rolls-Royce Meteor o výkonu 600 koní, který musel být využit u projektu A27 od BRCW, protože se do původní korby A24 nevešel. Celý vývojový program se tak rozdělil na tři blízce příbuzné linie obrněnců vybavených šestiliberními děly, které se poprvé představily v roce 1942:

  • Cruiser Tank Mk. VII Cavalier (A24) / pracovní název Cromwell I: S motorem Nuffield Liberty. Využíval se k výcviku a jako pomocné vozidlo. Vyrobeno bylo jen okolo pěti set kusů. Cavalier byl korbou podobný staršímu Crusaderu, měl ale novou hranatou věž pro kanon větší ráže. Po nástupu Cromwellu byly Cavaliery přestavovány na pozorovací či vyprošťovací vozidla.
  • Cruiser Tank Mk. VIII Centaur (A27L) / pracovní název Cromwell II: Stále ještě s motorem Liberty. Zatímco A27M se později stal páteří britských průzkumných pluků, většina Centaurů A27L zůstala v Británii u výcvikových jednotek nebo byla později přestavěna na standard Cromwell III. Jedinou verzí Centauru, která zasáhla do přímých bojů v původní roli, byl Centaur IV vyzbrojený 95mm houfnicí, který podporoval vylodění v Normandii v rámci Královské námořní pěchoty, utrpěl zde ale vcelku vysoké ztráty. Ostatní stroje posloužily jako základ pro protiletadlové verze, vyprošťovací tanky nebo buldozery.
  • Cruiser Tank Mk. VIII Cromwell (A27M) / pracovní název Cromwell III: Vrcholný typ z této trojice s motorem Meteor, o kterém bychom mohli říci, že to byl skutečný Cromwell se vším všudy. Díky silnější pohonné jednotce dovedl na silnici vyvinout rychlost až 64 km/h, zatímco Centaur sotva 43 km/h, a i v těžším terénu si udržoval vysokou průchodnost bez ztráty tempa.

Projekty Cavalier a Centaur jsou dnes ve vojensko-historické literatuře obecně považovány za plýtvání časem a materiálem, nicméně v rámci konzervativnosti tehdejšího britského tankového vývoje jejich existence není až tak překvapivá.

Velká diskuse se během vývoje tanku rozvinula i okolo kanonu. Původní šestiliberní kanon Ordnance QF 6-pounder Mk.III o délce třiačtyřiceti ráží mohl střílet průbojnou protitankovou municí schopnou probít 56 milimetrů pancíře na vzdálenost přes 1 800 metrů. Vylepšená varianta zbraně Mk.V o délce padesáti ráží byla ještě lepší, ale stále šlo o poměrně nevýkonnou zbraň v době, kdy střední tanky ostatních států běžně využívaly ráži 75 milimetrů. Britům se nakonec podařilo nasadit Ordnance QF 75 mm, který vznikl převrtáním hlavně šestiliberního kanonu Mk.V, jenže lepší schopnost střílet i tříštivou municí zase znamenala kompromis u té průbojné, kde se naopak vlastnosti zbraně zhoršily.

Britové ještě v roce 1942 představili nový vlastní tankový kanon Vickers-Armstrong ráže 75 mm HV (High Velocity) o délce 50 ráží (3,75 metru), nikdy se ale hromadně nevyráběl. V případě Cromwellu se ukázalo, že jeho závěr a zákluzový mechanismus jsou příliš velké na to, aby se vešly do prstence věže tanku, a Cromwell tak nakonec dostal jako svou hlavní finální výzbroj nedokonalý, ale alespoň použitelný kanon Ordnance QF 75 mm. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že Británie produkci svých tanků omezí a začne od Američanů odebírat větší počet Shermanů kvůli jejich lepší ergonomii, spolehlivosti a zavedené údržbě, ale nakonec zvítězila britská hrdost a Cromwell, který byl alespoň oproti Shermanu rychlejší, byl uhájen.

Foto: CC0 Public Domain, Wikimedia Commons, Imperial War Museum

Cromwell Mk.IV na pláži Gold v Normandii, červen 1944.

Co se týče konstrukce, stavěly se Cromwelly jak s nýtovanou a na vnitřní konstrukci tanku šroubovanou, tak později i se svařovanou korbou. Kvůli rychlosti produkce, dlouhodobé neschopnosti Britů získat vyšší výrobní kapacity pro svařovanou verzi a snaze nenarušit výrobu pozdějšího typu Challenger se však dlouho setrvávalo u výroby nýtované varianty, ač byla pro posádku méně bezpečná a vozidlo bylo celkově o něco těžší.

Neměla by rovněž zapadnout ani informace, že Britové ve srovnání s USA či SSSR svých tanků postavili za druhé světové války relativně málo. Zatímco Sovětský svaz i Spojené státy dokázaly díky obrovským surovinovým zdrojům, centralizovanému plánování a vzdálenému zázemí chrlit desítky tisíc jednoduchých a standardizovaných strojů T-34 či M4 Sherman, Velká Británie čelila jako ostrovní stát, jenž se nacházel v dosahu bombardérů Luftwaffe, zcela odlišným výzvám. Jako ostrovní impérium závislé na zámořském dovozu musela naprostou většinu průmyslových kapacit, surovin a kvalifikované pracovní síly soustředit na stavbu válečných i obchodních lodí a bombardovacího letectva sestávajícího ze čtyřmotorových Lancasterů a Halifaxů. Tanková výroba byla v britské hierarchii až na třetím místě. I přes tyto limity dokázala země vyrobit za celou válku zhruba 25 tisíc tanků všech typů, což je sice zlomek oproti 88 tisícům amerických a více než 100 tisícům sovětských, ale vzhledem k velikosti země a jejímu enormnímu nasazení ve vzduchu a na moři šlo stále o úctyhodný průmyslový výkon.

Cromwelly se stavěly v různých verzích označovaných římskými číslicemi Mk.I až Mk.VIII:

  • Mk.I: Úvodní varianta s šestiliberním kanonem.
  • Mk.II: Varianta s šestiliberním kanonem, u které ale chyběl kulomet v korbě a která měla o něco širší pásy. Tanků tohoto typu bylo vyrobeno poměrně málo.
  • Mk.III: Vznikla osazením motoru Rolls-Royce Meteor do trupu tanku Centaur I. Výzbrojí byl stále šestiliberní kanon.
  • Mk.IV: Verze vzniklá buď osazením Meteoru do trupu Centauru I či III, nebo se jednalo o nově postavené stroje obdobné specifikace, vždy se 75mm kanonem Ordnance QF.
  • Mk.V: Přepracovaný Cromwell Mk. I s kanonem 75 mm Ordnance QF. Existovala i subvarianta se svařovanou korbou označená jako Mk.Vw (od „welded“ – svařovaný).
  • Mk.VI: Přepracovaný Centaur s 95mm houfnicí nebo nový Cromwell s totožnou zbraní.
  • Mk.VII: Přepracovaný Cromwell Mk. IV se zesíleným čelním pancířem a širšími pásy.
  • Mk.VIII: Obdoba Mk.VII s 95mm houfnicí.
Foto: CC0 Public Domain, Wikimedia Commons, Imperial War Museum

Cromwell Mk.VI s houfnicí ráže 95 mm.

Aby toho nebylo málo, jednotlivé varianty korby tanků Centaur a Cromwell byly označovány písmeny A až F, která značila různé změny.

Vedle toho vznikly i specializované varianty tanků:

  • Cromwell ARV (Armoured Recovery Vehicle): Vyprošťovací tank bez věže vybavený sklopným jeřábovým ramenem.
  • Cromwell CIRD: Odminovací tank.
  • Cromwell Command / OP (Observation Post): Velitelská / dělostřelecká pozorovací varianta. Měla pouze maketu hlavně, aby se ušetřila hmotnost a vnitřní prostor ve věži.

Nakonec bylo dohromady postaveno 4 016 tanků řady A27, z toho Cromwelly (A27M) měly tvořit 3 066 strojů. Velká část Cromwellů, především nejpočetnější verze Mk.IV (asi 1 935 kusů) a Mk.III (cca 200 kusů), vznikla přestavbou z vozidel původně objednaných nebo rozestavěných jako Centaury, které dostaly motor Rolls-Royce Meteor už během montáže nebo při následné konverzi. Starší či některé zahraniční zdroje proto někdy uvádějí pouze počet čistě nově zadaných Cromwellů, tedy kolem 1 070 kusů, zatímco britské oficiální statistiky počítají všechny stroje dokončené ve standardu Cromwell, tedy výše uváděných 3 066 kusů.

Foto: CC0 Public Domain, Wikimedia Commons, Imperial War Museum.

Winston Churchill si prohlíží tank Cromwell Mk.IV 2. eskadry, 2. obrněného průzkumného praporu Welšské gardy v Pickeringu v Yorkshire, 31. března 1944. Tank nese jméno Blenheim. Tento stroj sloužil jako velitelské vozidlo majora Johna Ogilvie Spencera, velitele 2. eskadry, který byl později zabit v Belgii dne 9. září 1944

Bojové nasazení

První tanky Centaur dorazily k britským jednotkám na jaře 1943, u svých posádek si však dobrou pověst nezískaly. Osmadvacetitunovému vozidlu zoufale nestačil zastaralý motor Liberty a stroje neustále trpěly poruchami spojky i přehříváním. Naprostá většina Centaurů proto zůstala u výcvikových útvarů. Jedinou výjimkou se stala podpůrná verze Centaur Mk.IV CS s 95mm houfnicí, která jako jediná zasáhla do přímých bojů v Normandii v řadách obrněné podpůrné skupiny královské námořní pěchoty. Vypomáhaly však i buldozery Centaur Dozer a krátce i několik protiletadlových Centaurů.

Na podzim 1943 podrobilo britské ministerstvo války oba typy řady A27 náročným vytrvalostním zkouškám na jihu Anglie. Zatímco Centaury znovu selhaly, Cromwelly poháněné výkonným dvanáctiválcem dokázaly předepsanou trasu dlouhou 3 000 mil (přes 4 800 km) absolvovat se spolehlivostí srovnatelnou s americkým Shermanem. K bojovým jednotkám začaly Cromwelly proudit ještě během podzimu 1943. Boje v severní Africe však skončily už v květnu téhož roku a na italské frontě si Britové kvůli snazší logistice ponechali Shermany a Churchilly. Cromwell tak na svůj křest ohněm musel počkat až během invaze do severozápadní Evropy v červnu 1944. Britský plán pro den D zněl jasně. Nejprve se měly vylodit ženijní, speciální a pěchotní tanky následované samotnou pěchotou, která zajistí předmostí, a až v třetí řadě se měly na kontinent vydat křižníkové tanky.

Foto: CC0 Public Domain, Wikimedia Commons, Imperial War Museum

Tank Cromwell Mk.IV od 4. praporu County of London Yeomanry, 22. obrněné brigády, 7. obrněné divize, s pěchotou na palubě, vjíždí na pevninu z vyloďovací lodi LST v úseku Gold, 7. června 1944.

Hlavním uživatelem byla slavná 7. obrněná divize („Pouštní krysy“), jediná britská divize, u níž typ tvořil hlavní bojovou sílu celé 22. obrněné brigády (1st a 5th Royal Tank Regiment, 4th County of London Yeomanry) i divizního průzkumného pluku (8th King's Royal Irish Hussars). Její hlavní síly se vylodily 7. června 1944 na pláži Gold. V ostatních britských a spojeneckých obrněných divizích v severozápadní Evropě sice dominovaly Shermany, rychlý a nízký Cromwell však představoval standardní výzbroj jejich obrněných průzkumných pluků, konkrétně 2nd (Armoured) Battalion Welsh Guards u Gardové obrněné divize, 2nd Northamptonshire Yeomanry u 11. obrněné divize, polského 10. pluku jízdních střelců a od léta 1944 také 6. výsadkového obrněného průzkumného pluku, kde Cromwelly nahradily lehké výsadkové tanky Tetrarch.

Vzhledem k omezené průbojnosti standardního 75mm kanonu Ordnance QF proti německým obrněncům měla být každá bojová četa ve 22. brigádě posílena jedním tankem Sherman Firefly se 17liberním kanonem, což však oproti čistě shermanovským brigádám komplikovalo zásobování náhradními díly. Později proto část jednotek obdržela i tanky Challenger na prodlouženém podvozku Cromwellu. Velitelské roje eskadron navíc disponovaly podpůrnými Cromwelly Mk.VI s 95mm houfnicí. Terén Normandie typu bocage, tedy spletitá síť malých polí oddělených vysokými hliněnými valy, hustými živými ploty a úzkými cestami, však znamenal pro křižníkový tank nejhorší myslitelné prostředí. Rychlost a obratnost, které měly kompenzovat svislý neskloněný čelní pancíř o malé tloušťce, byly na krátké vzdálenosti k ničemu. Posádky navíc brzdila extrémně pomalá zpátečka, která znemožňovala rychlé couvání do krytu po odhalení protitankové léčky.

Sám Montgomery chtěl již během války prosadit co nejrychlejší vývoj univerzálního tanku schopného pálit různými druhy munice proti různým cílům, postavit něco podobného se však ve skutečnosti Britům povedlo až v roce 1945 v podobě tanku A41 Centurion, který byl využit až ve válce v Koreji. Cromwell měl být tak s ohledem na svůj pancíř a poměrně slabý kanon nasazen od roku 1944 primárně k průzkumným úkolům, jenže u výše zmíněné 7. obrněné divize byl ve Francii v červnu 1944 poněkud odvážně nasazen v útočném hrotu.

Symbolickou epizodou tvrdých bojů v Normandii se stala bitva u Villers-Bocage 13. června během operace Perch západně od Caen, které se Britům dobýt nepodařilo. Předsunutá kolona 4. pluku County of London Yeomanry pronikla mezerou v německé obraně do městečka, kde ji zaskočil drtivý nájezd tanků Tiger ze 101. těžkého tankového praporu SS pod vedením Michaela Wittmanna. Ačkoliv Wittmannova léčka zničila řadu britských vozidel, britským tankistům a protitankovým dělostřelcům se podařilo německý protiútok odrazit a vyřadit několik Tigerů, včetně samotného Wittmannova stroje, který byl znehybněn. Přesto musela 7. divize neudržitelný výběžek následující den vyklidit. Těžké ztráty pak Cromwelly utrpěly i při červencové ofenzivě Goodwood východně od Caen, kde proti hluboce členěné linii 88mm kanonů, Pantherů a Tigerů u hřebene Bourguébus naplno vynikla zranitelnost jejich slabšího pancéřování. Operace Goodwood navíc brzy uvázla pro silný odpor nepřítele a také kvůli prudkým dešťům, které krajinu proměnily v moře bláta, takže Montgomery nařídil její zrušení. Přesto však na sebe navázala německé tankové síly a umožnila Američanům následný průlom v rámci operace Cobra.

Foto: Bundesarchiv, Bild 101I-494-3376-20A / Zwirner / CC-BY-SA 3.0

Tank Cromwell zničený ve Villers-Bocage, červen 1944. (kolorováno)

Teprve po zhroucení německé fronty u Falaise a překročení Seiny na konci srpna 1944 se Cromwell konečně ocitl v prostředí, pro které byl zkonstruován. Díky mimořádnému poměru výkonu a hmotnosti dokázal na silnicích využít svou maximální rychlost, ale posádky ji v praxi využívaly tak naplno, že britské velení u pozdějších verzí (od varianty korby E) nechalo upravit převody a omezit maximální rychlost na 51 km/h, aby tanky při dlouhých přesunech neničily vlastní podvozky a pásy. Zejména britské velení chtělo za každou cenu ukončit válku ještě během roku 1944, protože země byla válkou vyčerpána. 25. srpna 1944 byla konečně osvobozena Paříž, jenže do Německa to stále bylo daleko.

Foto: CC0 Public Domain, Wikimedia Commons, Imperial War Museum

Cromwell 7. obrněné divize ve Francii, 30. července 1944. (kolorováno a upraveno)

Během bleskového tažení napříč severní Francií a Belgií, přezdívaného Great Swan („Velká labuť“), urazily na přelomu srpna a září 1944 britské obrněné hroty přes 400 kilometrů za necelý týden a zajaly desítky tisíc německých vojáků. Právě rychlé Cromwelly stály v čele osvobozování klíčových měst. Do belgické metropole Bruselu dorazila jako první Gardová obrněná divize v čele s Cromwelly 2. praporu Velšské gardy po naprosto strhujícím jednodenním přesunu dlouhém přes 120 kilometrů dne 3. září 1944. O den později průzkumné Cromwelly vedly postup 11. obrněné divize „The Black Bull“, které se podařilo obsadit strategický přístav Antverpy téměř nepoškozený. A konečně, 5. září byl osvobozen Gent, město překrásného oltáře malíře Jana van Eycka, který Němci během války uloupili a zpět se vrátil až v létě 1945. Montgomery psal ještě na začátku září Eisenhowerovi, že je přesvědčen, že společně mohou jedním rozhodným úderem dorazit až do Berlína, nicméně Eisenower nesouhlasil s tím, že by měli zahájit podobnou gigantickou operaci na úkor všech ostatních akcí. Triumfální jízdu Cromwellů Belgií nakonec nezastavil nepřítel, ale vlastní přetížená logistika. Tanky jednoduše ujely zásobovacím kolonám a už před polovinou září se kvůli nedostatku paliva musely zastavit.

Během operace Market Garden v druhé polovině září se terén znovu obrátil proti Cromwellům. Postup XXX. sboru po jediné silnici č. 69, nechvalně proslulé jako „pekelná dálnice“ směrem na Eindhoven, Nijmegen a Arnhem vedl po vyvýšených hrázích obklopených podmáčeným terénem a odvodňovacími kanály. Tanky nemohly sjet z vozovky a rozvinout se do šířky. Jakmile německé 88mm kanony, samohybná děla či stíhače tanků včetně těžkých Jagdpantherů zasáhly čelní stroje, zablokovaly celou kolonu. Přestože se tanky Gardové obrněné divize včetně Cromwellů 2. praporu Velšské gardy probily přes nijmegenský most až do pásma mezi Waalem a Dolním Rýnem, prorazit včas k obklíčené britské 1. výsadkové divizi u Arnhemu nedokázaly.

Foto: CC0 Public Domain, Wikimedia Commons, Imperial War Museum

Cromwell 2. velšské gardy přejíždějí most v Nijmegenu v Nizozemsku během operace Market Garden, 21. září 1944.

V zimních bojích během operace Blackcock v lednu 1945 v trojúhelníku řeky Roer už k jednotkám přicházely zdokonalené verze Mk.VII a Mk.VIII. Ty dostaly přídavné pancéřování zvyšující čelní ochranu, širší pásy pro lepší průchodnost bahnem a sněhem a upravené převody zlepšující spolehlivost. Podle původního plánu britského velení měly Cromwelly postupně nahradit výkonnější tanky A34 Comet se 77mm kanonem. Do konce války však na Comety stihla kompletně přezbrojit pouze 11. obrněné divize, která je nasadila v březnu 1945 při přechodu Rýna. Naproti tomu 7. obrněná divize zůstala u Cromwellů až do kapitulace Německa, překročila s nimi Rýn během operace Plunder a 3. května 1945 vstoupila do třetího největšího města Říše po Berlínu a Vídni, Hamburku. Až do posledního dne války sloužily Cromwelly také u britských průzkumných pluků, včetně výsadkových průzkumníků, kteří po přechodu Rýna pronikli až k pobřeží Baltského moře.

Foto: CC0 Public Domain, Wikimedia Commons, Narodowe Archiwum Cyfrowe, Datka Czesław

Cromwell 1. polské obrněné divize, 1944.

Cromwelly využívala i 1. polská obrněná divize generála Stanisława Maczka, v níž typ tvořil výzbroj divizního průzkumného 10. pluku jízdních střelců i velitelských rojů brigády. Výrazně se zapsal při tvrdém boji o uzavření falaiského kotle, při osvobozování Belgie a Nizozemska a válku zakončil dobytím německé námořní základny Wilhelmshaven. Poláci zde na samém konci bojů zajali enormní počet německých vojáků a ukořistili velké množství techniky a vybavení včetně zhruba dvou set plavidel. Polská obrněná divize zde tak úspěšně završila své velkolepé, 283 dní dlouhé tažení napříč západní Evropou. Demobilizována byla v roce 1947.

Foto: CC0 Public Domain, Wikimedia Commons, Imperial War Museum

Britský předseda vlády Winston Churchill si za doprovodu polního maršála sira Bernarda Montgomeryho a polního maršála sira Alana Brookea prohlíží tanky 8. královského irského husarského pluku (součásti 7. obrněné divize – známých „pouštních krys“) z polopásového vozidla, které pomalu míjelo dlouhou řadu vojáků a obrněné techniky během britské přehlídky vítězství v Berlíně dne 21. července 1945.

Cromwelly u Československé samostatné obrněné brigády

Československá samostatná obrněná brigáda, v jejímž čele stál brigádní generál Alois Liška, se do skutečných bojů zapojila až v druhé polovině roku 1944, ačkoli naši letci a příslušníci dalších útvarů na západní i východní frontě sváděli střety s nepřítelem již měsíce či dokonce roky. Základ tohoto uskupení tvořily jednotky, které se roku 1940 podařilo evakuovat z Francie na britské ostrovy, oficiální zrod moderního obrněného svazku však umožnilo teprve spojení s více než tisícovkou zkušených vojáků dopravených v srpnu 1943 z Blízkého východu, mezi nimiž nechyběli ani někdejší obránci libyjského Tobrúku.

Foto: Tomáš Marounek, vlastní dílo na základě dobových emblémů a dokumentace

Znak Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii.

Nová formace vznikla 1. září 1943 a k jejímu přezbrojení na tanky přistoupilo exilové velení cíleně. Při přetrvávajícím nedostatku lidských záloh totiž právě obrněná technika nabízela maximální bojovou hodnotu. Jádro úderné síly představovaly dva tankové prapory, k nimž patřil také jeden motorizovaný prapor, motorizovaný přezvědný oddíl, dělostřelecký pluk, oddíl protitankových kanonů (v dobové terminologii vycházející z předválečných zvyklostí označovaných jako kanony proti útočné vozbě) a protiletadlová baterie. Součástí brigády byla rovněž ženijní a spojovací rota, dopravní oddíl, polní četnictvo, lehká polní ambulance, tankové dílny, polní park a další jednotky. Při svém založení měla celkem 4 046 vojáků včetně 365 důstojníků, přičemž vedle Čechů a Slováků v ní společně sloužili i příslušníci menšin někdejší předválečné republiky či vojáci z Blízkého východu, zejména Židé.

Závěrem září 1943 zahájil útvar ve střední Anglii výcvik na přidělené britské technice, kam spadaly už tehdy výběhové tanky Crusader, dále typy Cromwell a Churchill, a rovněž americké Shermany. K průzkumným složkám zamířily lehké americké tanky Stuart, přestože jak tyto stroje, tak Shermany Firefly měla brigáda až do přelomu let 1944 a 1945 k dispozici pouze v malém množství. Samotná bojová příprava se následně přenesla do jižního Skotska a trvala až do léta 1944. Přestože 6. června 1944, přesně v den spojenecké invaze do Normandie, dostala jednotka rozkaz k polní mobilizaci, do urputných bitev prvních dvou měsíců po vylodění nezasáhla.

Foto: CC0 Public Domain, Wikimedia Commons, Unknown Author, Personal Collection

Českoslovenští tankisté v De Panne nedaleko Dunkerku, 1945. (kolorováno a upraveno)

Přeprava na evropskou pevninu odstartovala až 30. srpna ze shromaždišť v okolí Portsmouthu a Tilbury. Lodě pak na přelomu srpna a září převezly muže do Francie v době, kdy už Spojenci zlomili německou obranu a tlačili se hlouběji do Francie i Belgie. Vylodění mužstva i techniky proběhlo v přístavech Arromanches-les-Bains u pláže Gold a Courseulles-sur-Mer na pláži Juno. Hlavní oporou brigády se po dobu války staly Cromwelly v modifikacích Mk.IV, Mk.V a Mk.VII vyzbrojené kanonem ráže 75 mm spolu s podpůrnou variantou Mk.VI CS nesoucí 95mm houfnici, jež doplňovalo několik vyprošťovacích vozidel ARV a pozorovacích verzí OP.

Vstup do ostrých střetů se však dál odkládal, protože ani po přesunu na pevninu nedisponovala brigáda plnými stavy. Postrádala přibližně tři sta mužů i část nezbytné techniky a mnohé její součásti existovaly jen v zúženém rozsahu. Když se jednotka soustředila u Falaise, přiměla britské velení zkušenost s citelnými a obtížně nahraditelnými ztrátami polské obrněné divize k rozhodnutí neposílat Čechoslováky na hlavní frontovou linii. Namísto toho jim svěřilo samostatnou misi: vystřídat britskou 154. pěší brigádu při blokádě severofrancouzského přístavního města Dunkerque u belgického pomezí. V tamní pevnosti drželi Spojenci již od 15. září 1944 v obklíčení přibližně 12 až 15 tisíc příslušníků nejrůznějších složek německé branné moci pod velením viceadmirála Friedricha Frisia, kteří z týlu vážně ohrožovali spojenecké zásobovací linie. Německá posádka se opírala o velké množství děl, trojici obranných linií, hluboce položená minová pole, protitankové příkopy a rozlehlé zaplavené plochy.

Ani generál Liška, ani jeho podřízení toto určení nevítali a usilovali o přímé frontové nasazení, britská strana jim ale nemohla vyjít vstříc. Střízlivě totiž hodnotila, že by nenahraditelné lidské ztráty mohly svazek zcela zničit, a klidnější sektor mu navíc dával prostor dotáhnout organizační dobudování. Počínaje 5. říjnem 1944 proto českoslovenští vojáci obsadili přes dvacet kilometrů dlouhé obklíčení kolem Dunkerque a o tři dny později, 8. října, se Liška ujal velení v celém operačním prostoru. Nedostatečný počet pěšáků si vynutil službu protitankových dělostřelců i osádek tanků přímo v zákopech. Pod Liškovo velení současně přešly početné britské a francouzské jednotky, jež v závěru války dosahovaly přibližně dvou a půl tisíce Britů a čtyř tisíc Francouzů, což v součtu převyšovalo stav samotné československé brigády.

Ta se ovšem nespokojila s nečinným vyčkáváním a přesně na státní svátek 28. října 1944 zahájila ve východním úseku, který nepřítel předtím nestihl zatopit, mohutný průzkum bojem. Za podpory tanků Cromwell postoupila v průběhu dne zhruba o kilometr a zcela rozdrtila německý prapor Walter. Kolem 150 německých vojáků bylo zabito a více než 350 padlo do zajetí. I přes vlastní oběti znamenala tato operace největší válečný úspěch brigády, k němuž generálu Liškovi poblahopřál sám polní maršál Montgomery.

5. listopadu 1944 se jednotka ve shodném sektoru pokusila říjnový útok zopakovat novým úderem, do něhož nasadila 43 tanků, tedy bezmála dvakrát více než v závěru října, při součinnosti dělostřelectva. Obránci už ale tentokrát byli na útok lépe připraveni, několik Cromwellů uvázlo v minových polích a vytyčených met se nepovedlo zcela dosáhnout. Přestože brigáda zlikvidovala množství opěrných postavení a přivedla přes 160 zajatců, zaplatila za ofenzivu vysokou daň: 36 vojáků zahynulo, přes sto jich utrpělo zranění a přišla také o dvanáct tanků.

S blížící se zimou museli muži přijmout hořkou skutečnost, že Vánoce 1944 doma ve své vlasti nestráví. Během zimy se bojové dění soustředilo hlavně na průzkumné výpady, častou palbu a riskantní pohyb v zaminované krajině. Spojenecká strana zároveň na obklíčenou posádku tlačila propagandou prostřednictvím vysílaných výzev ke složení zbraní i shozy letáků. Od října 1944 do ledna 1945 proto přešlo dobrovolně do zajetí několik set Němců, přičemž celková bilance zajatých a dobrovolně přeběhlých německých vojáků měla dosáhnout k 18. dubnu 1945 zhruba 890 mužů. V témže období mohutněla i samotná brigáda. Příchod dobrovolníků z již osvobozených západoevropských zemí, někdejších vojáků vládního vojska z Itálie a především bývalých československých občanů z Těšínska, kteří se po vynucené službě v německé armádě hlásili ze zajateckých táborů, dovolil do března 1945 zformovat mimo jiné nový 3. tankový prapor a 3. dělostřelecký oddíl. Početní stav útvaru se tak do skončení konfliktu zvedl téměř o polovinu na 6 164 osob a tankový park narostl z lehce přes sto strojů v době vylodění bezmála na tři stovky.

Národní filmový archiv: Generál Alois Liška hovoří o významu Dunkerku (9. dubna 1945):

Úvodem dubna 1945 se však němečtí obránci odhodlali k nejrozsáhlejšímu útoku celého obléhání Dunkerque. V západní části bojiště se nacházel tovární komplex zvaný Filature, o nějž se sváděly prudké boje už v říjnu 1944, v noci na 10. dubna jej ale Němci překvapivým výpadem znovu ovládli. Českoslovenští vojáci se za podpory tanků pokusili objekt získat zpět hned 11. dubna, jenže střet si vyžádal 11 mrtvých a přes dvacet raněných. Následný časně ranní úder na Filature z 15. dubna 1945 skončil ještě bolestivěji, 35 padlými, 33 zraněnými a 16 zajatými, a navzdory opakovaným výpadům československých, britských a francouzských sil už německá strana prostranství kolem továrny z rukou nepustila.

V jarních měsících roku 1945 vyvíjely československé exilové orgány soustavnou snahu vyjednat přemístění celého svazku k bojům za osvobození Československa. Maršál Montgomery však neměl k dispozici jednotku, která by jej vystřídala, a začlenění pod americkou armádu komplikovala také odlišná britská výzbroj i systém zásobování. Přesto spojenecké velení právě 18. dubna 1945, tedy v den příchodu amerických vojsk k československé hranici, povolilo odeslání symbolického oddílu čítajícího kolem 140 mužů k 3. americké armádě generála Pattona. Jádro této skupiny pod vedením podplukovníka Aloise Sítka sestávalo z protiletadlové baterie, čety motorizované pěchoty a průzkumného družstva. Na cestu se oddíl vydal 23. dubna a vůbec první českoslovenští vojáci ze západní fronty tak překročili hranice své země 1. května nedaleko Aše. Záhy poté vjeli do Chebu osídleného sudetskými Němci, kde pochopitelně žádné vřelé přivítání očekávat nemohli.

Vojenský historický ústav: Přehlídka Československé samostatné obrněné brigády v Praze, 30. května 1945:

Do čerstvě osvobozené Plzně dorazili 7. května a den nato se posunuli až do Kyšic, leč další postup vstříc povstalecké Praze zarazil nekompromisní zákaz amerického velení, které důsledně dodržovalo demarkační linii. Hlavní část brigády po celou tu dobu setrvávala před Dunkerque až do samého konce války v Evropě. Neústupnou německou posádku nezlomily ani nálety letectva a zbraně složila teprve 9. května 1945. Jakmile Frisius s doprovodem štábních důstojníků stvrdil generálu Liškovi s arogantním úšklebkem kapitulační listinu, vzdalo se našim jednotkám přes 10 tisíc německých vojáků. Vedle toho brigáda získala jako kořist několik malých ponorek typu Seehund, které nepříteli sloužily k omezenému zásobování obklíčeného přístavu. Po předání Dunkerque právoplatným vlastníkům 12. května 1945 se celý útvar vydal přes Německo na zpáteční cestu do vlasti. Celková bilance jeho vlastních ztrát od září 1944 dosáhla 190 mrtvých (v důsledku přímých bojů, výbuchů min, dělostřelecké palby, utržených zranění i nehod), 461 zraněných a další počet vojáků padlých do zajetí či nezvěstných.

Foto: Květnová revoluce, Obrazový památník hrdinství a slávy z velkých dnů lidového povstání, 1945

Návrat obrněné brigády do Prahy, 1945. (původní barevná fotografie, upraveno)

Národní filmový arhiv: Praha vítá československé vojáky ze Západu:

Zbývající část brigády od Dunkerque přijela do Plzně 18. května 1945 a následně v západních Čechách zajišťovala ostrahu úseku demarkační linie. O dvanáct dní později, 30. května, se pak celý svazek představil při velkolepé pražské přehlídce provázené bouřlivými ovacemi českého obyvatelstva. Proud tanků a ostatní vojenské techniky se tehdy pohyboval z Vypichu po Bělohorské třídě a přes Strossmayerovo náměstí až do středu města, odkud pokračoval Plzeňskou třídou do Motola. 1. června 1945 brigáda posloužila jako jádro nově zřízeného 1. tankového sboru. Už v říjnu 1945 však zvítězila politická stránka věci. Podle Košického vládního programu měla páteř obnovené armády spočívat na útvarech z východní fronty, takže západní jednotky byly rozptýleny do rozličných posádek napříč republikou. Poválečná radost z vítězství brzy vyprchala a po únoru 1948 čekalo řadu někdejších příslušníků brigády věznění, nebo dokonce smrt na popravišti. Také generála Aloise Lišku, jenž v posledních válečných dnech přišel o bratra i syna a po válce zastával post velitele Vysoké školy válečné, komunistický režim bezprostředně po převratu zbavil úřadu a podrobil jej sledování státních orgánů. Za vypjatých okolností se mu sice podařilo uprchnout zpět do Británie, domů se však už nikdy nesměl vrátit. Skonal v Londýně 7. února 1977 jako jednaosmdesátiletý. Urna s jeho popelem byla později dopravena do Staré Boleslavi, kde byla uložena na tamním hřbitově.

______

Zdroje informací:

Publikace:

Československá obec legionářská, Československá samostatná obrněná brigáda a obléhání Dunkerque 1943-1945, 2011.

Emmert, F., Československý zahraniční odboj za 2. světové války na západě, 2012.

Fletcher, D., Harley, R. C., Cromwell Cruiser Tank 1942–50, 2012.

Higgins, D. R., Cromwell vs Jagdpanzer IV, Normandy 1944, 2018.

kol. autorů, Vojenské dějiny Československa IV (1939-1945), 1988.

Montgomery, B., Paměti polního maršála, 1993.

The Tank Museum, Cromwell Tank: Vehicle History and Specification, 1983.

Webové zdroje:

aktualnikonflikty.cz/viewtopic.php?t=849

tank-afv.com/ww2/gb/A27M_cruiser_MkVIII_cromwell.php

vhu.cz/exhibit/britsky-tank-cromwell-ve-sluzbach-cs-samostatne-obrnene-brigady-v-roce-1945-v-praze/

vhu.cz/krvavy-prizrak-jmenem-filature/

vhu.cz/pripominame-si-80-let-od-prehlidky-ceskoslovenske-samostatne-obrnene-brigady-v-praze-30-5-1945/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz