Henschel Hs 129: Monografie ocelové protitankové pěsti Luftwaffe na východní frontě i v Africe

Během španělské občanské války v letech 1936–1939 se německé letouny zapojily v rámci Legionu Condor do podpory nacionalistických sil generála Franca. Záhy se však ukázalo, že Luftwaffe zoufale chybí moderní bitevník. Střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87 Stuka sice dokázaly napadat nehybné či pomalé cíle s dosud nevídanou přesností, na rychleji se pohybující vojenskou techniku byl ale potřeba lepší stroj. Na republikánské kolony útočily pomalé a zranitelné dvouplošníky jako Heinkel He 51 a Henschel Hs 123, případně i modernější Junkersy Ju 87 a Messerschmitty Bf 109. Nedostatek speciálních bitevních letounů pro podporu pozemních armád však Německo pociťovalo již během první světové války, během níž Junkers designoval zajímavý celokovový bitevní stroj J.I s pancéřováním vážícím téměř půl tuny a bitevních úkolů se ujímaly i letouny Hannover a Halberstadt.

Technický úřad Říšského ministerstva letectví již na jaře 1937 vyhlásil specifikaci, na jejímž základě měl být vyvinut nový dvoumotorový celokovový stroj poloskořepinové konstrukce pro přímou vzdušnou podporu a útoky proti tankům, který vedle kulometné výzbroje ponese i kanony ráže 20 mm a pumy. Bylo doporučeno využít nedávno vyvinuté vzduchem chlazené invertní dvanáctiválce Argus As 410 A-0. Jejich výkon (vzletový měl činit 465 koní) sice nebyl nikterak oslnivý, ale byly spolehlivé a neměly příliš vysokou spotřebu paliva. Letadlo se mělo vyznačovat snadnou údržbou, být jednomístné, bez zadního střelce, mělo být dostatečně odolné proti palbě ze země a rovněž mělo být schopno operovat z provizorních letišť nedaleko linie fronty.

Svůj stroj měly představit firmy Hamburger Flugzeugbau (Blohm und Voss), Focke-Wulf, Gotha a Henschel. Z tendru vypadla jako první Gotha, která nebyla schopna návrh dodal v zadaném termínu, a ze zbývajících tří výrobců byl úplně novou konstrukci schopen poskytnout pouze Henschel, který se před válkou proslavil především jako přední dodavatel lokomotiv pro Říšské dráhy. Na začátku třicátých let vedení firmy dokonce koketovalo s myšlenkou koupit bankrotující společnost Junkers, když ale jednání neklapla, rozhodlo se začít od roku 1933 s produkcí vlastních letadel. Nový stroj, za jehož vývoj odpovídal diplomovaný inženýr Friedrich Nicolaus, zatím interně označený jako P 46, dostal dvojici Argusů s dvoulistými vrtulemi. Byl menší a lehčí než konkurenční upravený dvoutrupý pozorovací Fw 189 s malou opancéřovanou kabinou, a tak dosahoval lepších výkonů. Charakteristickým znakem Henschelova stroje byl trup s průřezem ve tvaru trojúhelníku se zaoblenou špičkou. I ve středové širší části dosahovala šířka trupu jen něco málo přes metr a stroj tak při čelním útoku představoval poměrně malý terč. Čelní štítek kabiny byl tlustý 75 mm a i boční zasklení bylo z tenčího pancéřového skla. V bocích přední části trupu byly nejprve instalovány dva kanony MG FF (později lepší MG 151) ráže 20 mm a dvojice kulometů MG 17 ráže 7,92 mm.

Říšské ministerstvo letectví si objednalo jeden prototyp nového letounu od Focke-Wulfu i Henschelu. Označení P 46 se také změnilo na Henschel Hs 129. Prototyp Hs 129 V-1 s imatrikulací D-ONUD poprvé vzlétl z továrního letiště v Schönefeldu na jižním okraji Berlína v květnu 1939. Oba letouny konkurenčních společností si od testovacích pilotů vysloužily kritiku zejména kvůli stísněnému kokpitu a rovněž kvůli špatnému výhledu. Favoritem se stával spíše Henschelův stroj a havárie bitevního prototypu Fw 189 v roce 1940 tento jeho úspěch pouze potvrdila.

V prosinci 1939 doputoval Hs 129 V-1 do zkušebního střediska Luftwaffe v Rechlinu. Již krátce předtím byl v Schönefeldu zalétán druhý prototyp Hs 129 V-2, který však na začátku roku 1940 havaroval a byl zničen. K prvnímu prototypu se tak mohl připojit až třetí Hs 129 V-3, který sem přibyl v dubnu 1940. V létě téhož roku, tedy zhruba v době, kdy Luftwaffe zahájila na západě tažení proti Velké Británii, začal Henschel se stavbou třiadvacetikusové předprodukční série letounů Hs 129 A-0. První z těchto strojů dostala ke zkouškám 5. Schlachtstaffel (bitevní: Sch.) 2. Lehrgeschwader (cvičné eskadry), dosud vybavená letouny Bf 109 E a Hs 123. Větší počet letadel pak dostala 4./SG.101 dislokovaná na letišti Orly v okupované Paříži. Tažení ve Francii však zároveň ukázalo efektivitu střemhlavých Stuk, které v očích vrchního velení stouply až do mytických výšin, ovšem jen nakrátko, než při bojích nad Kanálem narazily na britské Hurricany a Spitfiry, které s nimi udělaly krátký proces. Proponentem vzniku speciálních jednotek vybavených novými bitevníky byl zejména generál Hans Jeschonnek (1899–1943). Generál a pozdější maršál Erhard Milch (1892–1972) naopak význam podobného typu stroje bagatelizoval a byl k možnostem jeho využití spíše skeptický.

Kokpit Hs 129 byl tvořen pancéřovou vanou a podvozek se do motorových gondol nezasouval úplně, aby v případě nouzového přistání na břicho pomohl zmírnit poškození, což bylo ostatně typické i u sovětských jednomotorových bitevníků Il-2 Šturmovik, kde i zatažená kola mírně vystupovala z dvojice speciálních podvozkových gondol. Maximální rychlost předprodukční varianty Hs 129 A-0 činila 354 km/h a dolet 650 kilometrů. Invertní motory Argus měla mít i úvodní sériová verze A-1, tu ale Luftwaffe odmítla a místo toho sáhla po výkonnějších francouzských hvězdicových motorech Gnome-Rhône 14M s výkonem 700 koní. Stroje jimi vybavené dostaly označení Hs 129 B-0 (prvních šestnáct kusů) a následně B-1. Henschel chtěl původně pro instalaci motorů Gnome nabídnout rozměrnější stroj s prodlouženým rozpětím i delším trupem, pracovně označený jako P 76, to ale bylo z časových důvodů odmítnuto a motory byly zastavěny do stávajícího draku Hs 129 A.

U novějších letounů však navzdory takřka nezměněné konstrukci k určitým změnám došlo. Kabina obdržela velkorysejší prosklení umožňující lepší výhled a mírně se kvůli aerodynamice změnil i tvar přídě. U frontových strojů se často na boční zasklené posuvné panely malovala trojice bílých linek značících při střemhlavém letu linii horizontu v úhlech deseti, dvaceti a třiceti stupňů. Kabina Henschelu byla drobná. Přístroje jako otáčkoměr, palivoměr či ukazatele teploty a tlaku oleje musely být z palubní desky přesunuty na vnitřní strany motorových gondol, protože do kokpitu se již zkrátka nevešly. Stejné to bylo i s reflexním zaměřovačem Revi pro palubní zbraně, který tak byl zcela atypicky umístěn zvenku, před čelním štítkem. To pochopitelně přinášelo v praxi značné komplikace. Za deště, sněžení nebo při létání v prašném prostředí se rychle špinil a pilot neměl žádnou možnost jej za letu očistit.

Na začátku roku 1941 byl nejprve přestavěn a následně testován původní prototyp V-3, aby demonstroval možnost instalace nových motorů, a později už začala produkce výše zmíněných strojů B-0 a B-1. Testovací lety v Rechlinu proběhly ke spokojenosti pilotů. Během stavby dalších desítek kusů nových strojů Hs 129 B přenesla firma Henschel těžiště produkce ze své starší továrny v Schönefeldu do větší haly v Johannisthalu, která se rovněž nacházela u Berlína. Francouzské motory ale i přes původní nadšení z vyššího výkonu měly dle některých tvrzení přinést hromadu problémů se spolehlivostí a s nárůstem hmotnosti u pozdějších variant přestalo i zmiňovaných 700 koní stačit. Mechanikům často chyběly potřebné součásti pro údržbu francouzských pohonných jednotek. A to, co nesvedly typické francouzské průmyslové sabotáže, dokonali později západní Spojenci setrvalou bombardovací kampaní.

Počínaje rokem 1944 mělo být servisování pohonných jednotek na Henschelech jednou velkou noční můrou. Existovaly plány na instalaci italských motorů Isotta Fraschini Delta RC.16/48 o 840 koních, ale kolaps Itálie a následná prioritizace stavby stíhaček udělaly za celým tímto plánem tlustou čáru. Část odborné literatury ale tvrzení o nespolehlivosti francouzských motorů označuje pouze za zažitý mýtus. Němečtí inženýři měli pohonné jednotky zdokonalit natolik, že většinu úvodních potíží během války vychytali, jenže když se jim to konečně podařilo, bitevní Schlachtgruppen už zase pro změnu čelily drtivé spojenecké převaze a nedostatku paliva. V prosinci 1941 požadovalo ministerstvo letectví v souvislosti s operacemi v severní Africe tropikalizovanou subvariantu Hs 129 B-1 s protiprachovými filtry pro nasazení v pouštních podmínkách. Africké tažení však bylo pro Henschelovy bitevníky naprosto katastrofální. Varianta B-1 si však nepříliš slavně vedla i na východní frontě, protože i zde v letních měsících panovalo sucho a prašno. Aby se tomu předešlo a rovněž se zmírnilo přehřívání, byl u nové varianty Hs 129 B-2 upraven palivový systém i výfukové potrubí. Tato verze, stavěná od jara 1942, se nakonec stala hlavní produkční variantou, která tvořila devět desetin všech postavených Hs 129.

Uplatnily se i různé sady pro polní úpravu a instalaci přídavné výzbroje (tzv. Rüstsätze). Ty mohly být tvořeny např. 30 mm kanonem MK 101/103 či kanonem BK 3,7 ráže 37 mm. Existovala i verze se čtveřicí kulometů MG 17 instalovaných v podtrupovém pouzdře těsně vedle sebe, každá ze zbraní nesla 1 000 nábojů. U trojice letounů bylo experimentálně instalováno odpalovací zařízení Rheinmetall-Borsig Sondergerät SG 113 A Förstersonde s šesticí bezzákluzových hlavní ráže 77 mm pálících dolů a mírně dozadu pod letadlo. Využívaly čidlo, které při přeletu tanku ve velmi malé výšce automaticky odpálilo směrem dolů šestici průbojných projektilů. Zpětný ráz byl kompenzován ocelovým protizávažím vymetávaným směrem nahoru skrz hřbet trupu. Vzhledem k nespolehlivosti odpalovacích čidel v bojových podmínkách a nebezpečí poškození či zničení letounu při tak nízkém průletu však systém zůstal jen u zkoušek. Obdobné zařízení se testovalo i na letounech Focke-Wulf Fw 190 F, na nich však bylo instalováno v křídlech (v každé polovině bylo jedno zařízení se dvěma projektily).

Samostatná varianta Hs 129 B-3 z roku 1944, jíž bylo postaveno okolo dvou desítek kusů, dostala dokonce 75 mm kanon BK 7,5 (modifikace protitankového děla PaK 40), který měl pomoci s ničením stále vyššího počtu odolnějších sovětských tanků a samohybných děl. Aby došlo k odlehčení těchto strojů, byly z nich odebrány 20 mm kanony v bocích přídě, jejich výstřelné otvory byly zaslepeny a vedle monstrózní hlavně pod letounem tak B-3 měl již jen dvojici trupových kulometů. Kanon BK 7,5 měl k dispozici 16 nábojů z bubnového zásobníku instalovaného vzadu v trupu za pilotem. Elektropneumatický systém mezi zásobníkem a hlavní pak zbraň nabíjel. Výstřel z mohutného kanonu ale provázel tak obrovský zpětný ráz, že letoun při střelbě znatelně zpomalil a na okamžik doslova visel ve vzduchu. Mimořádný otřes celého draku často způsoboval dočasnou ztrátu už tak nevalné ovladatelnosti a výrazně zhoršoval možnosti opakovaného zamíření při jednom průletu. V případě nouze bylo možné zbraň za letu odhodit.

Produkce typu byla ukončena v září 1944 v souvislosti se zvýšenou prioritou stavby jednomotorových stíhaček Bf 109 a Fw 190 určených k obraně Říše. Ve všech variantách mělo vzniknout v závislosti na různých informačních zdrojích jen něco kolem devíti set kusů Hs 129. Zkušenosti pilotů i literatura ukazují občas celkem rozporuplný obrázek. Někteří z letců z bitevních Schlachtgruppen po válce zpochybňovali tvrzení o nespolehlivosti francouzských pohonných jednotek („Jak bychom s Hs 129 s poruchovými motory mohli dosáhnout takových úspěchů?!“) a většina z nich si pochvalovala zejména odolnost pilotního prostoru, který i při tvrdých nouzových přistáních pomáhal minimalizovat míru utrpěných zranění.

První Henschely Hs 129 B se dostaly na jižní sektor východní fronty na jaře 1942. Letouny Schlachtgeschwader 1 byly dislokovány na Krymském poloostrově a u Azovského moře. Útočily na sovětská vozidla, dělostřelecké pozice a opevnění. Většina ztrát byla v tomto období způsobena nepřátelskou protiletadlovou palbou. V polovině května 1942 byla část letounů převedena z Krymu na severovýchod, přesněji na frontu u Charkova k podpoře německých jednotek, které čelily početně silnějším sovětským formacím. Část letounů byla v těchto bojích vybavena podtrupovými pouzdry s 30mm kanonem MK 101 na úkor pumových závěsníků. Síly Osy nakonec v druhé bitvě o Charkov v květnu 1942 zvítězily. Wehrmachtu a jeho spojencům se podařilo odříznout trojici sovětských armád a zajmout téměř čtvrt milionu vojáků. Rudá armáda také přišla o víc než dvanáct stovek tanků a o dva tisíce děl. Schlachtgeschwader 1 se podílela i na útocích na sovětská vojska valící se na Němce u Kupjansku. Nakonec se Wehrmachtu podařilo frontu stabilizovat na linii řek Oskol a Doněc východně od Charkova a připravit se na vlastní letní ofenzivu.

Během léta 1942 působil ve východních stepích potíže zejména prach, který ničil Henschelům motory a ucpával vrtulové náboje, což činilo potíže při startu. Později letouny dostaly účinnější protiprachové filtry a většinu úvodních potíží se tak podařilo eliminovat. Nové stroje se ale zapsaly dobře zejména u spolubojovníků na zemi a polní maršál Fedor von Bock hlásil do Berlína, že Henschely poskytují jeho pěchotě vítanou morální podporu, kterou na gigantickém tažení přesně potřebuje. Göring plánoval, že každá stíhací eskadra na východě dostane jednu letku Hs 129 B, ale nakonec se podařilo vytvořit jen jedinou 13. (Pz.) / JG 51 Mölders.

Při postupu vojsk Osy na jihozápad Ruska v létě 1942 našly Hs 129 B opět uplatnění. Mezi červnem a srpnem podporovaly německé jednotky bojující u Voroněže a následně na podzim u Stalingradu. Právě u Voroněže útočila Luftwaffe vlnami letadel na tanky maršála Timošenka a dosahovala značných úspěchů. Obzvláště účinnými se ukázaly přídavné 30 mm kanony využívající protitankovou munici s jádrem z karbidu wolframu. Ta dokázala proniknout i šikmými pancíři nejmodernějších sovětských tanků a uvnitř jejich věží napáchat totální masakr. Piloti Hs 129 přilétali do boje obvykle v menších rojích létajících těsně nad zemí, ve výškách kolem patnácti metrů, aby se vyhnuli odhalení i palbě sovětského protiletadlového dělostřelectva. Teprve těsně před cílem stroj vystoupal do výšky okolo tří set metrů, přešel do klesání pod úhlem 30 stupňů a pálil na zadní nebo boční pancíř tanků, kde byla tloušťka oceli nejmenší. Po proniknutí pancířem se 30 mm munice rozpadla na stovky malých ostrých kusů, které nadělaly z tankových posádek Sovětů sekanou. Bylo možné pálit pouze 30 mm kanonem, nebo střílet ze všech zbraní letounu naráz. Část letců ale nadále preferovala raději závěsníky pro klasické pumy.

I za špatného počasí a zhoršených povětrnostních podmínek vzlétaly u Stalingradu bitevníky k útokům na sovětské formace postupující kolem těžce zkoušené Paulusovy 6. armády. Bojová skupina sestavená k podpoře postupně kolabujícího odporu však disponovala směšným počtem letounů. Když přišly těžké mrazy, Henschely vzlétaly s dalšími desítkami kilogramů zmrzlého sněhu přilepeného ke spodním plochám. Ve velkých mrazech rovněž selhávaly 30 mm kanony MK 101. Ke konci prosince musely stroje II./Sch.G. 1 ustoupit zpět k Vorošilovgradu. Rok 1942 tak pro bitevní eskadry Luftwaffe nedopadl nejlépe a části mnoha jednotek byly převeleny do samotného Německa nebo severní Afriky.

I africké tažení však představovalo v této fázi války spíše noční můru. Po britském vítězství u El Alameinu a následném spojeneckém vylodění během operace Torch ustupovaly síly Osy na západ, drceny početní převahou protivníka. V témže období Spojenci dodali do Egypta stovky kusů vojenské techniky, včetně zhruba tří set zbrusu nových amerických středních tanků Sherman, které tehdy patřily k tomu nejlepšímu, co měli k dispozici. Rommelova Panzerarmee Afrika těžce krvácela, ale Němci s vysláním Henschelů nově zformované 4./Sch.G. 2 na kontinent vyčkávali až do podzimu 1942. Letouny byly přepraveny do Libye přes Balkán a Krétu. Zpočátku nový, dobře vyzbrojený typ způsobil v řadách britských jednotek paniku, motory Gnome-Rhône ale v tvrdých podmínkách prašné pouště začaly rychle vypovídat službu i přes vybavení letounů tropickými filtry. Němcům tak záhy z dvanácti původních strojů zbylo bojeschopných pouhých sedm.

Po dalším měsíci bojů zůstal kvůli britským náletům a nedostatku náhradních dílů bojeschopný pouze jeden. Na konci listopadu 1942 dorazila do Tuniska ještě 5./Sch.G. 1 (později přejmenovaná na 8./Sch.G. 2), která původně sloužila v SSSR a brzy zahájila akce proti spojeneckým jednotkám postupujícím Alžírskem a Libyí, často však řádily písečné bouře, které znemožňovaly vzlétat k bojovým úkolům.

Sebevětší odvaha či sebeobětování pilotů obou bitevních eskader v Africe však nemohly pomoci proti drtivé početní převaze Spojenců, kteří zde vybojovali totální vzdušnou i pozemní nadvládu. Ač bylo podnebí v Tunisku méně extrémní než v Libyi, v zimě na přelomu let 1942 a 1943 zde panovalo na africké poměry velmi ošklivé počasí. Silné deště proměnily terén v břečku. Zbytky personálu výše zmíněných Schlachtgeschwader byly z Tuniska v souvislosti se zhoršující se situací evakuovány na Sicílii. Na horkém kontinentu, na němž Němci a Italové nakonec ztratili veškeré území, zůstalo na tuniském letišti El Aouiana deset opuštěných a poškozených Henschelů Hs 129 B-2, na které narazili Američané v květnu 1943.

Na východní frontě se po zlomové bitvě u Stalingradu přesunula iniciativa do rukou Sovětů, kteří mimo jiné v únoru znovu ovládli Charkov. Po německém znovudobytí města v březnu 1943 se ale fronta na čas stabilizovala. Rostl význam letounů pro blízkou podporu pěchoty a Henschely tak putovaly ve stále větších počtech k protitankovým jednotkám. Letouny sloužící na Krymu se na jaře 1943 zúčastnily těžkých leteckých bojů u Kubáně a piloti Hs 129 v této fázi války absolvovali až okolo deseti bojových vzletů denně.

Klíčovou roli Henschely sehrály během operace Zitadelle, tedy ofenzivy v Kurském oblouku v červenci 1943. Sověti však o německých úmyslech věděli a připravili si výjimečně silnou obranu. Během zahájení bojů měli Němci k dispozici okolo šedesáti Hs 129 B, jejichž původní kanony MK 101 v podtrupových pouzdrech v této fázi války nahradily modernější MK 103, nicméně úvodní dojem z jejich nasazení nebyl nejlepší. Během tří týdnů se přesto Henschelům podařilo zničit množství sovětských obrněnců a vozidel, utrpěly však citelné ztráty, takže jich z šesti desítek zůstal jen tucet. I hrstka strojů ve vzduchu ale pomáhala zvyšovat bojovou morálku německé pěchoty na zemi, která se postupně ocitala ve stále zoufalejší situaci tváří v tvář posádkám bolševických obrněných kolosů.

Právě v bitvě u Kurska předvedly Hs 129 novou taktickou doktrínu koordinovaného lovu tanků. 8. července 1943 u Bělgorodu překvapila skupina Henschelů pod vedením Bruna Meyera rozvinutou sovětskou tankovou brigádu, která útočila na techniku II. tankového sboru Waffen SS. Během chvíle zničily Hs 129 bez vlastních ztrát několik desítek sovětských obrněnců. Mělo jít o jeden z nejúčinnějších samostatných úderů letectva proti obrněné technice v celé historii druhé světové války. Velení II. tankového sboru SS následně bitevním letcům vyjádřilo vděčnost. Někteří autoři jsou ovšem k tomuto úspěchu skeptičtí a mají za to, že piloti své úspěchy nadhodnotili.

S tím, jak Sověti zvyšovali efektivitu svého leteckého průzkumu, rostly i ztráty německých letadel na zemi. Oblíbenými stroji, které sovětské letectvo k účelu náletů na základny Luftwaffe v létě 1943 využívalo, byly americké Bostony dodávané v rámci dohody o půjčce a pronájmu. Od poloviny roku 1943 také začalo přibývat letounů sestřelených nikoli sovětskou pozemní palbou, nýbrž stíhači VVS, jejichž bojové kvality i stroje se od této doby setrvale zlepšovaly. Absence zadního střelce možnosti přežití Hs 129 na bojišti mnoho nepomáhala. Na druhou stranu řadu letadel v boji zachránilo jejich pancéřování i dvoumotorová koncepce. Ekvivalentem Hs 129 B na východní frontě byly i upravené verze střemhlavých bombardérů Junkers Ju 87 G s dvojicí BK 3,7 v pouzdrech pod křídly. Na takto upravené Stuce exceloval zejména Hans-Ulrich Rudel, který se stal historicky jediným držitelem Rytířského kříže se zlatými dubovými ratolestmi, meči a brilianty.

Na podzim 1943 se pětice jednotek s Hs 129 na východě transformovala do jediné Panzerjägergruppe označené jako IV. (Pz.)/SG 9. V prvních měsících roku 1944 těžce trpěla pod sovětským náporem. Vedle Němců v této době používali Hs 129 B i Rumuni, kteří obdrželi v letech 1943–1944 okolo dvou stovek kusů. V březnu 1944 se část letadel přesunula do východního Polska, zatímco zbytek operoval v Podněstří, Besarábii a Bukovině.

Silám Osy se podařilo dočasně zastavit sovětskou ofenzivu během jara 1944 a následně Hs 129 pomohly ze vzduchu krýt ústup z poloostrova Krym v dubnu téhož roku. Luftwaffe se snažila navzdory drtivé převaze nepřítele krýt mezery mezi ustupujícími německými jednotkami a pomáhala podporou jejich protiútoků brzdit sovětský postup. V prvních měsících roku 1944 bylo pro Wehrmacht klíčové udržet si co nejdéle na zdroje bohaté oblasti Ukrajiny, z nichž Říše čerpala železnou rudu či mangan. Během jarního tání ale Sověti rychle prorazili. Tvrzení, že se některé starší Henschely Hs 129 A s motory Argus mohly podílet na obraně Normandie v létě 1944 není možné věrohodně ověřit a spíše se tak zdají být pouhou legendou.

Během největší sovětské ofenzivy druhé světové války, operace Bagration probíhající v Bělorusku v létě 1944, se Henschelům podařilo zničit značné množství sovětské techniky, ale celkový vývoj situace neměly absolutně žádnou šanci zvrátit, mimo jiné i proto, že strojů opět bylo k dispozici jen něco kolem šesti desítek. Rumunské Hs 129 se snažily brzdit postup Rudé armády ve své domovině v srpnu 1944, celá země se ale od Osy odvrátila v řádu několika dní a okamžitě se připojila ke Spojencům. Německé a maďarské jednotky v regionu tak začaly být záhy napadány letadly svých dřívějších spolubojovníků. V Maďarsku pak stroje patřící Luftwaffe operovaly až do února 1945, načež ustoupily na Slovensko.

Henschely Hs 129 B-3 se 75mm kanony se na frontě objevily na podzim 1944, s ohledem na omezený počet ale mnoho nedokázaly a navíc byla Luftwaffe těžce sužována chronickým nedostatkem paliva. Na začátku roku 1945 byly dohromady bojeschopné jen necelé čtyři desítky Hs 129. I z této hrstky jich následně značná část padla za oběť vlastnímu personálu, který je zničil během chvatného ústupu před postupující sovětskou armádou. V dubnu 1945 bychom poslední zbývající stroje Luftwaffe našli v Protektorátu a v Rakousku. Rumunské Hs 129 B se zase objevily v bojích po boku Rudé armády nejprve na Slovensku a své tažení zakončily na jižní Moravě v květnu 1945. Za nejúspěšnějšího letce pilotujícího během války Henschely Hs 129 je považován kapitán Rudolf-Heinz Ruffer (1920–1944), který absolvoval tři stovky bojových vzletů a zničil osm desítek sovětských tanků. Stal se držitelem Německého kříže ve zlatě i Rytířského kříže, nicméně zemřel v červenci 1944 při sestřelení svého Hs 129 B-2/R2 poblíž Lvova. Další z bitevních es, Franz Oswald (1915–2003), měl zlikvidovat kolem pěti desítek obrněnců. Do dnešních dnů se bohužel nezachoval jediný kompletní letoun tohoto typu. Existuje pouze dochovaná příď trupu s pancéřovanou kabinou, která by se měla nacházet v Austrálii.

Na závěr dodávám odkaz na videozáznam německého filmového týdeníku Die Deutsche Wochenschau z roku 1944, kde jsou na konci epizody kvalitní záběry útoku Hs 129 na pozemní techniku. Záběry pocházejí z digitální knihovny německého Bundesarchivu, která je veřejně dostupná.

________

Publikace:

Bernád, D., Henschel Hs 129 in action, 2001.

Donald, D., Bojová letadla Luftwaffe, 2014.

Pegg, M., Hs 129 Panzerjäger, 1996.

Webové zdroje:

airpages.ru/eng/lw/hs129.shtml

airpages.ru/eng/lw/hs129bp.shtml