V roli hlupáčků: komici, kteří se rozhodli testovat hranice svého publika

Průkopníkem absurdního humoru balancujícího na samé hraně snesitelnosti byl v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století americký bavič a herec Andy Kaufman. Divákům se poprvé výrazněji představil v komediální show Saturday Night Live a následně v seriálu Taxi, kde ztvárnil postavu Latky Gravase, dobrosrdečného, ale zmateného mechanika z blíže nespecifikované východoevropské země. Latka mluvil nesrozumitelnou hatmatilkou a neustále opakoval stejné fráze. Kaufmana však práce na sitcomu příliš nebavila a v roli jedné postavy se začal brzy nudit. Scénář mu tak brzy přisoudil disociativní poruchu osobnosti, takže se začala hlásit o slovo Latkova další alter ega, jako elegantní svůdník Vic Ferrari, který byl jeho pravým protikladem.

Kaufman také vystupoval naživo před publikem jako stand-up komik. S oblibou hrál záměrně trapnou roli přistěhovalce, který pocházel z blíže nespecifikovaného ostrova v Kaspickém moři. V jeho kůži pak vyprávěl neuvěřitelně pitomé vtipy a nezdařile napodoboval amerického prezidenta, aniž by jakkoli změnil intonaci a opustil cizokrajný přízvuk. Na konci scénky však vždy šokoval diváky dokonale ztvárněnou imitací zpěváka Elvise Presleyho. Jindy zase začal publiku, které očekávalo pásmo vtipů, předčítat s vážnou tváří z románu Francise Scotta Fitzgeralda Velký Gatsby. Když to trvalo několik minut a diváci začali nesouhlasně bučet, Kaufman bez mrknutí oka pustil na pódiu audionahrávku, na které četl knihu přesně od toho místa, kde skončil jeho živý přednes.

Později si vymyslel nesnesitelného, namyšleného a vůči publiku nepřátelského bonvivána a zpěváka z Las Vegas Tonyho Cliftona. V jeho roli nosil příšerné křiklavé obleky, tmavé brýle a masku s tmavou parukou, knírem a výraznými kotletami. Roli věčně nespokojeného umělce sehrál tak mistrovsky, že si řada lidí myslela, že Clifton je skutečná osoba. Když už se začalo řešit, že Cliftonem by mohl být právě Kaufman, rozhodl se do jeho kostýmu a masky převléknout svého kamaráda Boba Zmudu. Tak se mohli objevit na jevišti oba a opět všechny dokonale zmást.

Na začátku osmdesátých let začal vyzývat na wrestlingové zápasy ženy a k pohoršení publika nad nimi často drtivě vítězil. Kolem zápasení s nimi stvořil celou legendu o sobě coby mistrovi světa v mezigenderovém boji a nabízel tisíc dolarů každé ženě v publiku, která ho porazí. Spřátelil se s jedním sportovním reportérem a vyžádal si od něj kontakt na známého wrestlingového zápasníka Jerryho Lawlera. Oba se střetli v ringu v Memphisu, kde se ukázal jasný nepoměr mezi Kaufmanem a obrovským bojovníkem. Publikum očekávalo, že Kaufman zápas nepřežije, protože před ním stihl pozurážet jak svého soupeře, tak všechny diváky v aréně nejlidnatějšího města státu Tennessee. Kaufman chvástavě prohlásil, že v Memphisu stejně nikdo neumí ani použít mýdlo a toaletní papír. Během zápasu ho Lawler chytil, otočil ho hlavou dolů a mrštil s ním o zem, takže se pak Kaufman na veřejnosti objevoval poměrně dlouho s krční ortézou a tvrdil, že je zmrzačen. Až po mnoha letech se ukázalo, že oba byli blízcí přátelé a celý zápas byl zinscenován.

Kaufman nakonec zemřel v roce 1984 na metastázy způsobené vzácnou formou rakoviny plic. Aura, kterou kolem sebe vytvořil, ale způsobila, že si mnozí jeho fanoušci mysleli, že svou smrt pouze předstírá a časem se někde objeví. Miloš Forman o něm v roce 1999 natočil skvělý životopisný film Man on the Moon (Muž na Měsíci), kde ho hrál Jim Carrey.

Už jste někdy viděli talk show se slavnou osobností, kterou moderátor absolutně nezvládl, takže host strnul v němém úžasu či pobaveném znechucení? Přesně tento koncept vzal jako základ pro svou show Between Two Ferns (Mezi dvěma kapradinami) americký herec a komik Zach Galifianakis. Své hosty si ve studiu skutečně posadí mezi dva chřadnoucí květináče, uvede je zkomoleným jménem a následně jim pokládá surrealistické, útočné a naprosto nemístné dotazy. Divák se sice kroutí trapností, ale zároveň se královsky baví. Podobný koncept totiž vyžaduje naprosto dokonalou souhru a herecký talent obou zúčastněných.

Herce Brada Pitta například moderátor představil jako Bradleyho Pittse a daroval mu fagot zabalený v dárkovém papíře s tím, že na něj může hrát svým dětem. Po několika bizarních dotazech se Zach bez mrknutí oka zeptal, zda je pro něj těžké udržet si opálení, když žije neustále ve stínu své ženy, kterou tehdy byla Angelina Jolie. Pittovi z toho málem zaskočila žvýkačka, kterou vykašlal na stůl, načež si ji Galifianakis strčil do úst a tuto bizarní výměnu si zopakovali ještě jednou. V epizodě s Matthewem McConaugheym nebyl Zach nejprve schopen jeho jméno ani vyslovit. Během interview navíc ze stropu neustále odkapávala voda, a když se moderátor pokusil závadu svérázně opravit, oběma mužům se stala osudnou obří přílivová vlna, která je spláchla přímo ve studiu.

Když do křesla usedla Natalie Portman, která si kvůli roli v dystopickém sci-fi V jako Vendeta oholila hlavu, Zach se jí bez obalu zeptal, zda si nechala písmeno V vyholit i na vagíně. Po celou dobu rozhovoru navíc před oběma ležel hereččin pes natažený na zádech. Zach tak mohl interview s pohledem na zvíře zakončit hrdým konstatováním, že jeho penis je rozhodně větší. Galifianakis se nebál rýpnout si ani do nejmocnějších lidí planety. V době, kdy byl Barack Obama úřadujícím prezidentem USA, se ho Zach v rámci propagace zdravotní reformy zcela vážně zeptal, jaké to je být posledním černým prezidentem Ameriky.

Kanadský komik Nathan Fielder vytvořil vlastní žánr trapnosti založený na formátu pořadů, které poskytují rady podnikatelům. Ve své kultovní show Nathan for You využívá toho, že skutečně vystudoval obchodní diplomacii, a skomírajícím malým podnikům v ní nabízí naprosto šílené marketingové strategie. Jeho nejsilnější zbraní není vtip, ale ledový klid a záměrně protahované hrobové ticho, které jeho oběti donutí odsouhlasit i ty nejidiotštější nápady.

V jedné z nejslavnějších epizod se rozhodl pomoci malé kavárně. Využil právní kličku v autorském právu a přejmenoval ji na Dumb Starbucks (Hloupý Starbucks). Vše vypadalo úplně stejně jako v originálním řetězci, sortimentem počínaje a oblečením zaměstnanců konče, až na ono jedno slovo doplněné menším písmem před samotný název společnosti. Pod rouškou parodického umění začal legálně prodávat kávu v kelímcích a další produkty s pozměněným logem slavného řetězce, vše ale označil za umělecká díla. Před kavárnou se brzy utvořily kilometrové fronty zvědavých hipsterů. Když se ho v živém vysílání televizních zpráv ptali, zda se nebojí žaloby od obří korporace, Nathan s kamennou tváří odpověděl, že Starbucks sice může být velká firma, ale on je teď umělec a umění nikdo zastavit nemůže. A když někdo argumentoval, že jeho podnik nesplňuje hygienické standardy, Nathan suše oznámil, že i případná nevolnost způsobená konzumací jeho uměleckých děl je zkrátka součástí celkového kulturního zážitku.

V jiném díle si Nathanovi postěžoval majitel stěhovací firmy, že jeho největší náklady představují platy zaměstnanců. Moderátor okamžitě přišel s řešením: proč někomu platit za tahání věcí, když v posilovnách cizí lidé naopak platí za to, že se dřou na cvičebních strojích? Stačí stěhování přejmenovat na nový a revoluční fitness program a podnikatel tak získá zaměstnance, kteří mu naopak budou vydělávat ještě víc. Vymyslel cvičební metodu založenou na práci stěhováků s názvem The Movement. Aby nalákal potenciální zájemce, slíbil jim, že u tohoto cvičení nebudou používat činky, ale v rámci přirozeného pohybu půjde pouze o objekty jako skříně, lednice a bedny. Jako tvář programu najal náhodného postaršího kulturistu z nedaleké posilovny – dětinsky naivního, ale fyzicky vypracovaného Jacka Garbarina. Nathan ho pasoval do role průkopníka cvičební metody a pomocí najatého ghostwritera pro něj nechal sepsat fiktivní biografickou knihu o tom, jak Jack drasticky tloustnul, dokud neobjevil kouzlo stěhování. Před samotnou spoluprací navíc Jack zcela dobrovolně podepsal Nathanovi několikastránkovou smlouvu, v níž potvrdil řadu absurdních ustanovení včetně toho, že v případě jeho smrti při natáčení může být jeho DNA použita pro naklonování dvojníka. Aby byl příběh dokonalý, najal Nathan ještě druhého, obézního muže, kterého vyfotil jako Jackovo mladší já předtím, než díky tahání nábytku zázračně zhubnul.

Dokumentárních pořadů o historii je dnes celá řada – od těch kvalitních a informačně přínosných až po ty, které hledají pouze senzaci a dějiny takřka bulvarizují. Tou nejabsurdnější parodií na historické dokumenty jsou ale projekty britské herečky Diane Morgan. V sériích Cunk on Britain, Cunk on Earth a v nejnovějším filmu Cunk on Life exceluje jako fiktivní moderátorka Philomena Cunk. Ta diváky provádí britskou a světovou historií, nebo si klade rádoby hluboké otázky o smyslu lidského bytí. Svými dotazy, které prokazují absolutní neznalost základních faktů systematicky uvádí do rozpaků špičkové profesionální historiky, sociology a demografy. Celý koncept je založen na kamenné tváři moderátorky, mistrovském načasování hlášek a brilantních slovních hříčkách, které ovšem vyniknou zejména v angličtině a podobně jako náš cimrmanovský humor jsou někdy jen obtížně přenositelné mimo britský kulturní okruh.

V úvodní epizodě Cunk on Earth o počátcích civilizace Philomena navštěvuje rozvaliny prastarých struktur a divákům s vážnou tváří oznamuje: „Je těžké uvěřit, že procházím ruinami vůbec prvního města. Protože neprocházím. To první je v Iráku, který je míle daleko a je kurevsky nebezpečný. Ale tyhle ruiny vypadají podobně, a kdybych se neprokecla, ani byste to nepoznali. Dnes jsou tu jen zbytky cihel a prach, ale pokud použijeme moderní počítačovou technologii, můžeme si ukázat jeho původní podobu.“ Následují záběry z populární videohry Minecraft, kde kostičkovaná postava pobíhá s krumpáčem městem připomínajícím Babylon s jeho zikkuratem. Při rozhovoru s Irvingem Finkelem, filologem a expertem na dějiny Asýrie z Britského muzea, se Philomena zeptá, zda v Mezopotámii měli něco, co lidé používají i dnes. Historik nadšeně odpovídá, že rozhodně ano – například zbraně, šperky, chrámy a domácí zvířata. Moderátorka ho však okamžitě přeruší s tím, že myslela spíš věci jako nohy a obočí.

V díle věnovaném devatenáctému století Philomena rozebírá americkou občanskou válku. Zcela logicky konstatuje, že Sever měl ve válce navrch jednoduše proto, že na mapě leží nad Jihem. Vše pak zakončí svérázným shrnutím smrti „krále Severu“ Abrahama Lincolna: „Byl nucen jít do divadla. Laskavý střelec ho sice zbavil jeho utrpení, ale kruté bylo, že se tak stalo až ve třetím dějství.“ Zaskočenému historikovi následně oznámí, že se Lincolnovu konci ani moc nediví, když si vzal do divadla tak vysoký klobouk. Dodá, že střela do hlavy musela jistě nějak ovlivnit prezidentovu schopnost vládnout. Když jí v další scéně odborník z Vědeckého muzea v Londýně ukazuje stařičký fonograf, skrze nějž promlouvají hlasy z dávných dob, Philomena se fascinovaně ptá, zda může mluvením do reproduktoru s lidmi z minulosti reálně hovořit. Když zjistí, že to nejde, uzavře technologické okénko informací: „Díky Edisonově pornografu může i dnes klasická hudba nudit miliony lidí.“

Sacha Baron Cohen je britský komik, herec a scenárista. Jeho tvorba je založena na metodě guerrillové komedie a mockumentary (záměrně podvratného dokumentu), kdy v kůži svých fiktivních, bizarních a záměrně vyhraněných alter eg zpovídá nic netušící lidi, od běžných občanů až po vrcholové politiky. Jeho dodnes nejslavnější postavou je kazašský novinář Borat Sagdijev, nadržený a antisemitský prosťáček, který pod záminkou natáčení dokumentu pro kazašskou televizi cestuje po USA. Cohen v této roli s kamennou tváří a otřesnou angličtinou vystavil Američany z různých sociálních skupin absurdním situacím, čímž z nich mistrně a bez varování tahal jejich vlastní skryté předsudky, rasismus a pokrytectví. Druhý díl Borata natočený po čtrnácti letech se ale příliš nepovedl a chyběla mu syrovost originálu. Cohen často spoléhá na to, že jeho oběti nechtějí působit neslušně, a tak raději přistoupí na jeho šílenou hru. Mezi jeho další ikonické masky patří předměstský pseudorapper Ali G, rakouský homosexuální módní reportér Brüno nebo blízkovýchodní tyran a diktátor, admirál-generál Haffáz Aladeen.

V satirickém projektu Who Is America? z roku 2018 zašel ještě dál, když ztvárnil několik kontroverzních postav, které dobře poukázaly na názorovou rozvrácenost v dnešní politice. V převleku za izraelského bezpečnostního experta Errana Morada přesvědčil amerického obhájce držení střelných zbraní Philipa Van Cleava, aby podpořil fiktivní program Kinder Guardians – tedy vyzbrojování dětí ve věkovém rozmezí třech až šestnácti let ve školkách a školách střelnými zbraněmi, aby se mohly samy ubránit případnému útočníkovi.

V roli krajně pravicového patriota Waynea Ruddicka popisoval řediteli Národního institutu zdraví Francisi Collinsovi, že vyšetření prostaty lékařem považuje za další zásah státu do své svobody, protože není zastánce vlády, ale státu (doslova pro Pro-Government a Pro-State). Druhý extrém předvedl v převleku za liberálního profesora genderových studií, doktora Niru Cain-N'Degeocella, který se bandu drsných černošských rapperů snažil přesvědčit o rovnosti žen.

Cíl podobných komiků zůstává bez ohledu na dobu a téma stejný, vykolejit ostatní lidi ze zažitých vzorců chování a ukázat jejich pravou tvář. Absurdní humor je v dnešní digitální době plné póz, upjaté korektnosti, falešného moralizování a přetvářky potřebnější než kdy dřív.

_________

Zdroje informací:

Web:

csfd.cz

imdb.cz

youtube.com

Filmy a pořady:

Between Two Ferns with Zach Galifianakis, režie: Ruben Fleischer, Scott Aukerman, BJ Porter, Daniel Strange, 2008.

Cunk on Earth, režie: Christian Watt, 2022.

Man on the Moon, režie: Miloš Forman, 1999.

Nathan for You, režie: Nathan Fielder, Jason Woliner, 2013.

Who is America?, režie: Sacha Baron Cohen, Payman Benz, Daniel Gray Longino, Dan Mazer, Nathan Fielder, Todd Schulman, 2018.