Zničit Tigera! Zvěroboj v akci, aneb nasazení sovětských samohybných děl IS-152 a ISU-152

Než se zrodily legendární „Zvěroboje“ (Lovci zvěře / Zabijáci šelem), tedy těžké samohybné houfnice SU-152 a ISU-152, prošly sovětský průmysl i dělostřelecká taktika dlouhou a trnitou cestou plnou slepých uliček, technických kompromisů i bolestivých zjištění na samotném bojišti. Vývoj těžkého samohybného dělostřelectva byl v první řadě motivován potřebou prorážet silně opevněná pásma nepřátelské obrany, sovětští inženýři a vojenští specialisté však také museli reagovat na příchod německé těžké obrněné techniky, která se na frontě začala objevovat od roku 1942.

Rudá armáda byla již ve třicátých letech světovým průkopníkem v mechanizaci a její doktrína hloubkových operací počítala s tím, že sovětské tankové svazy protnou síly protivníka v celé jejich hloubce. K tomu bylo potřeba disponovat mobilní dělostřeleckou podporou, která by dokázala držet krok s rychlým postupem tanků, tehdejší armádní teoretici však obvykle viděli v samohybných dělech spíše mobilní lafety pro klasické zbraně než moderní útočné prostředky první linie. Vývoj tak probíhal bez jasné jednotné koncepce a většina projektů skončila ve fázi prototypů.

Zásadní zlom v posuzování funkce těžkých samohybných děl přinesla Zimní válka proti Finsku, která proběhla na přelomu let 1939–1940. Když se Rudá armáda střetla se silnými železobetonovými pevnůstkami Mannerheimovy linie, ukázalo se, že standardní obrněnce, včetně nových a nadějných tanků KV-1, nejsou schopny odolat palbě protitankových děl z pevnůstek a zároveň nemají dostatečnou ráži na zničení takto masivních betonových objektů přímou palbou. Sověti tak narychlo osadili podvozek těžkého tanku KV-1 vysokou a hranatou otočnou věží, v níž byla usazena 152mm houfnice M-10. Přestože byl KV-2 formálně tankem, ve skutečnosti plnil spíše roli samohybného útočného děla. Bunkry ničil spolehlivě, ale jeho věž byla extrémně těžká a vysoký profil ze stroje učinil snadný cíl.

Válka proti Finům tak sovětskému velení dokázala dvě věci. Za prvé, těžké útočné dělo by mělo mít zbraň s ráží nejméně 152 mm k efektivnímu ničení struktury pevnostního betonu. A za druhé, otočná věž u takto masivní zbraně vytváří enormní hmotnostní problém. Výhodnější by bylo použít neotočnou pevnou nástavbu usazenou na tankovém podvozku.

Po německé invazi v červnu 1941 se priority změnily a většina výrobních kapacit byla vržena do výroby základních typů lehkých, středních i těžkých tanků. Vývoj samohybných děl se prakticky zastavil. V průběhu roku 1942 však Rudá armáda přešla do protiútoků a v bojích u Stalingradu znovu narazila na potřebu ničit nepřátelská opevněná postavení. Na novém těžkém samohybném děle, označeném prozatím jako Objekt 236 / KV-14, začal Kirovův závod v Čeljabinsku pracovat na přelomu let 1942 a 1943. Inženýr Lev Sergejevič Trojanov se rozhodl využít podvozek tanku KV-1S a na něj usadit pevnou nástavbu podobnou té, jaká se využívala u útočného vícehlavňového tanku KV-7, který se však nakonec sériově nevyráběl.

Kirovův závod tak stál na začátku ledna 1943 před vysoce náročným úkolem vyvinout a postavit první prototyp vozidla KV-14 během pouhých dvaceti dní, přičemž čtyři dny po dokončení měl být připraven k továrním zkouškám. Výzbroj plánovaného šestimístného samohybného děla měla tvořit 152mm kanonová houfnice ML-20S vz. 1937, pro niž mělo být k dispozici alespoň dvacet nábojů. Rychlost palby musela činit tři až čtyři výstřely za minutu a přední pancíř nástavby dosahovat tloušťky až 75 milimetrů. Vnitřek vozidla měl být v rámci možností co nejvíce prostorný a přiměřeně vysoký.

Snahu vyvinout stroj co nejdříve urychlila také jedna zajímavá skutečnost. Během operace Jiskra, jejímž primárním cílem bylo uvolnění nepřátelské blokády Leningradu, se Rudé armádě 18. ledna 1943 podařilo severovýchodně od města u čerstvě dobyté dělnické osady č.5 ukořistit dvojici prakticky nepoškozených německých těžkých tanků Sd.Kfz. 181 / Pz.Kpfw. VI Tiger Ausf. E, konkrétně jeden sériového čísla 250004 (číselné označení věže 121) a druhý sériového čísla 250009 (číselné označení věže 100). Oba kořistní Tigery původně patřily do řad 502. těžkého tankového praporu, tedy první jednotky, která typ Tiger obdržela a bojovala s ním u Leningradu již od září předchozího roku.

Tank s číslem 121 byl v momentě příchodu Sovětů nepojízdný kvůli poruše motoru a chladiče a tank číslo 100 se nacházel zapadlý v rašeliništi a posádka jej opustila, aniž by jej stihla vyhodit do povětří. Obě vozidla byla převezena na vědecko-výzkumný polygon obrněné techniky v Kubince, kde byla urychleně podrobena zkouškám odolnosti pancíře. Sověti dospěli k nepříjemnému zjištění, že stávající protitankové zbraně je prakticky nedokážou zničit. Nabízelo se tak využít nové vozidlo disponující zbraní velké ráže, ač ne původně protitankovou.

První prototyp obrněnce KV-14 se mezitím skutečně podařilo dokončit ještě během ledna 1943 a jediným zásadním kompromisem bylo vypuštění původně plánovaného šestého člena osádky. Velitel tak plnil zároveň úlohu radisty a v jeho prostoru na pravé straně byla instalována radiostanice 9-R, u pozdějších strojů nahrazená modernějším typem 10-R / 10-RK. Vpravo za velitelem se nacházel člen osádky obsluhující závěr kanonu. Na levé straně za sebou postupně seděli řidič-mechanik (vpředu), střelec (uprostřed) a nabíječ, který fungoval spíše jako podavač těžké munice (vzadu). Celková výška vozidla nepřesahovala dva a půl metru, vnitřní prostor byl pak vysoký mezi 160 a 170 centimetry, takže se menší členové posádky mohli uvnitř pohybovat víceméně vzpřímeně.

Na zkušebním polygonu byl prototyp KV-14 testován v únoru 1943, musel však na něj z čeljabinské továrny dojet po vlastní ose vzdálenost větší než 80 kilometrů, navíc za extrémního ruského mrazu a po cestě zavalené sněhem. V testovacím prostoru vozidlo vypálilo přes dvě stovky ran, aby prokázalo odolnost a spolehlivost kanonu a také rychlost palby. Zkoušky dopadly vesměs dobře, pro následnou hromadnou výrobu bylo ovšem dáno několik doporučení ke konstrukčním změnám, vesměs souvisejícím s úpravami zaměřovače, konstrukce závěsu určeného k nabíjení zbraně a celkové vnitřní ergonomie vozidla.

Sériová produkce v Čeljabinsku byla zahájena okamžitě a během února a března 1943 bylo postaveno devadesát houfnic, nyní již označených jako SU-152. K bojovým jednotkám dorazily první kusy během dubna 1943, teprve v reálných podmínkách se ale ukázala řada výrobních vad, které bylo třeba průběžně odstraňovat. Primitivní podmínky produkce v Čeljabinsku vedly k tomu, že prakticky každé z vozidel se v detailech lišilo od ostatních a konstrukce korby byla provedena velmi hrubě a nepřesně. Ladění SU-152 trvalo zhruba do konce jara 1943.

Již v květnu 1943 bylo rozhodnuto SU-152 přepracovat, zvětšit jeho vnitřní prostor a vylepšit pancéřovou ochranu. Tak vznikl typ ISU-152 (prototyp označen jako Objekt 241), usazený nejprve na podvozku nového těžkého tanku Josif Stalin IS-1, při pozdější produkci pak na podvozcích novějších typů IS-2 a IS-2 vz. 1944. Instalovaná zbraň však zůstávala totožná. Krátkou dobu probíhala produkce obou typů samohybných houfnic SU-152 i ISU-152 souběžně, po dokončení posledního, 670. kusu SU-152 v lednu 1944 však plně přešla na modernější a odolnější ISU-152.

Od ledna 1944 začala vznikat také vozidla vyzbrojená 122mm kanonem A-19S, která byla označena jako ISU-122, s ISU-152 ale sdílela stejný podvozek, motor i pancéřovou korbu. ISU-122 byl již navržen jako čistokrevný stíhač tanků a jeho dlouhé dělo poskytovalo střelám vyšší úsťovou rychlost a tím pádem i lepší průbojnost vůči nepřátelským Panzerům. Obě vozidla byla rovněž na svou váhu relativně mobilní a spolehlivá.

Organizace těžkých samohybných dělostřeleckých pluků prošla během Velké vlastenecké války dvěma hlavními fázemi. Starší struktura byla zavedena na jaře 1943 speciálně pro první pluky vyzbrojené stroji SU-152. Pluk byl relativně malý a skládal se z 12 samohybných děl sdružených do několika baterií:

S příchodem modernějších strojů ISU-152 a sesterských ISU-122 na začátku roku 1944 došlo k zásadnější změně. Pluky byly zvětšeny na 21 samohybných děl, což odpovídalo obdobné struktuře sovětských těžkých tankových pluků:

Aby byly pluky mohutných vozidel v poli plně autonomními bojovými jednotkami, disponovaly rovněž rozsáhlým zázemím. Pěchotní doprovod, tvořený zhruba šedesáti až osmdesáti muži, chránil samohybná děla před nepřátelskou pěchotou s protitankovými zbraněmi. Zabezpečovací jednotky zahrnovaly průzkumnou četu, technickou opravárenskou četu, polní ošetřovnu a muniční a zásobovací kolonu tvořenou desítkami nákladních automobilů GAZ nebo Studebaker.

V prosinci 1944 začal Sovětský svaz formovat ještě větší celky, samostatné těžké samohybné dělostřelecké brigády. Ty vznikaly spojením tří pluků a disponovaly tak celkem pětašedesáti vozidly ISU-152 / ISU-122. Tyto brigády byly přidělovány přímo velitelstvím tankových armád jako průlomová síla pro nejtěžší ofenzivní operace a pouliční boje. Hrály rozhodující roli ve velkolepých ofenzívách posledního válečného roku, jako byla viselsko-oderská, východopruská a nakonec berlínská operace. Brigády postupovaly těsně za údernými vlnami Rudoarmějců a tanků. Jakmile útok narazil na silný odpor nebo betonový bunkr, těžká samohybná děla byla přisunuta dopředu k palbě ze vzdálenosti několika set metrů.

Do gigantické bitvy v Kurském oblouku v červenci 1943 zasáhly jen dva pluky SU-152, 1541. a 1529., tedy dohromady pouze 24 vozidel, která patřila mezi první vyrobené kusy. I přes tento velmi nízký počet na jinak obřím bojišti, na kterém se celkově střetly tisíce tanků a samohybných děl, si SU-152 vedly mimořádně efektivně. Díky ničivé síle svého 152mm děla dokázaly zcela zničit, nebo alespoň těžce poškodit jakýkoliv německý obrněnec, který se jim postavil do cesty, čímž si u Rudoarmějců vysloužily přezdívku Zvěroboj (Lovec zvířat – Tigerů a Pantherů).

Kvůli absenci otočné věže a slabšímu bočnímu pancíři SU-152 střílely z předem připravených, zakopaných, či křovím zamaskovaných pozic. Nejdůležitějším taktickým prvkem byla samotná munice. V době bitvy u Kurska neměly pluky k dispozici téměř žádné specializované protitankové střely a tak se používaly standardní těžké vysoce explozivní tříštivé granáty 53-OF-540 o váze 43,5 kilogramů. Když tento granát zasáhl německý Tiger nebo Ferdinand, masivní detonace trhaviny dokázala nepřátelské vozidlo vyřadit z boje i bez čistého průstřelu. Silný výbuch trhal sváry pancéřových plátů a způsoboval vnitřní odštěpování kovu, které zabilo nebo těžce zranilo posádku uvnitř obrněnce.

Později se objevily i průbojné střely 53-BR-540, které díky obrovské hmotnosti přes 48 kilogramů dokázaly těžký německý pancíř probít prostou kinetickou silou. Teprve po skončení druhé světové války bylo možné nabít dokonce i novou kumulativní munici 53-BP-540 o nižší váze necelých 28 kilogramů, která se však dokázala i tím nejtlustším pancířem doslova protlačit. Využívala totiž obrovský tlak exploze ke zformování tenkého paprsku plastického kovu. Tento paprsek, letící rychlostí až deseti kilometrů za sekundu, vytvořil na pancíř nepřátelského vozidla tak gigantický tlak, že se ocel začala chovat v podstatě jako kapalina. Paprsek pak materiál pancíře prorazil a vytlačil do stran.

Bezprostředně po zastavení německého útoku se pluky SU-152 zapojily do drcení německých pozic v okolí města Orel během útočné operace Kutuzov. Němci zde měli vybudovanou hlubokou obrannou linii zvanou Hagen a SU-152 zde poprvé hromadně střílely přímou palbou do německých opevnění a z dálky likvidovaly hnízda odporu, což umožnilo sovětské pěchotě postupovat vpřed. V operaci Polkovoděc Rumjancev se SU-152 v srpnu 1943 podílely na definitivním osvobozování Bělgorodu a Charkova. Němci do protiúderů nasadili elitní divize Waffen-SS Das Reich, Totenkopf a Wiking. Ty sice v těchto bojích způsobily sovětským vojskům vážné problémy a dočasně zpomalily jejich postup, ale nakonec neuspěly, samy utrpěly masivní ztráty na životech i technice a musely definitivně ustoupit. Nezdar jejich protiúderů znamenal definitivní ztrátu německé iniciativy na východní frontě a po krachu operace u Charkova museli zahájit generální ústup za řeku Dněpr.

Osvobozením Bělgorodu a Charkova zahájili Sověti 5. srpna 1943 tradici triumfálních salv v Moskvě, které se poté opakovaly při osvobození vlastních (či dobytí nepřátelských) významných měst, překročení velkých řek či prolomení významných obranných linií protivníka. Ústup německé armády k Dněpru ovšem nebyl bezhlavým útěkem. Německé tankové divize a prapory těžkých tanků kladly tvrdý odpor a chystaly na Sověty důmyslné léčky. Při ústupu německé jednotky prováděly systematickou taktiku spálené země, která měla sovětskému postupu maximálně ztížit zásobování a rozsah ofenzívy.

Wehrmacht kupříkladu používal speciální těžké železniční vagony Schienenwolf s pluhy zvanými Schwellenpflug. Tato masivní ocelová zařízení tažená lokomotivami trhala na ústupu pražce, ohýbala kolejnice a deformovala celý drážní podklad. Kromě samotného vytrhávání kolejí německé ženijní jednotky metodicky vyhazovaly do povětří výhybky, nádražní budovy, vodárenské věže a železniční mosty. Cílem bylo zcela odříznout sovětské zásobování. Železniční vojsko Rudé armády muselo tratě za postupující frontou pokládat úplně nanovo, což výrazně zpomalovalo dovoz střeliva a paliva k prvosledovým jednotkám.

Zprávy z horkého a prašného letního bojiště však zároveň zmiňovaly závažné nedostatky SU-152. Kapacita munice činila pouhých dvacet granátů, které se navíc kvůli své váze nabíjely poměrně obtížně. Po každém výstřelu se uvnitř vozidel hromadil toxický kouř z prachových plynů, který osádku přiotravoval. Na základě zpráv z fronty byl do stropu nástavby přidán ventilátor pro nucený odtah plynů. O situaci byl evidentně brzy zpraven i sám Stalin, protože při prezentaci nové vojenské obrněné techniky v Kremlu na začátku září 1943 se vcelku informovaně dotazoval osádky předváděného SU-152, zda má v bojovém prostoru dostatek místa a zda se v něm nedusí.

Překročení Dněpru, třetí největší řeky Evropy po Volze a Dunaji na podzim roku 1943 představovalo pro těžká samohybná děla SU-152 extrémní logistickou i taktickou výzvu. Široký a hluboký veletok tvořil základ německého východního obranného valu a doprava sovětských kolosů vážících přes pětačtyřicet tun na jeho druhý břeh byla klíčem k udržení zranitelných předmostí. Standardní pontonové soupravy Rudé armády však nebyly na takto těžké obrněnce stavěné. Běžné tanky jako T-34 o váze kolem třiceti tun se přepravovaly relativně snadno, ale SU-152 postavené na podvozku těžkého tanku KV-1S vyžadovaly speciální řešení.

Sovětští ženisté museli ze standardních pontonů sestavovat velké speciální přívozy. Dohromady se spojovalo až šest pontonů, aby vzniklý obří prám získal potřebný výtlak a stabilitu pro naložení SU-152. Tato improvizovaná plavidla byla pomalá a na široké říční hladině Dněpru tvořila ideální terč. Přeprava houfnic proto probíhala primárně pod rouškou tmy nebo za úsvitu pod krytím kouřových clon a za intenzivní asistence protiletadlového dělostřelectva. Prámy s těžkou technikou také nedokázaly plout samy a musely být vlečeny silnými motorovými kutry. Jakmile se SU-152 dostaly na pravý, západní břeh Dněpru, okamžitě se zapojily do urputných bojů o udržení a rozšíření předmostí. Jejich role byla nezastupitelná ze dvou důvodů. Němci západní břeh Dněpru, který je přirozeně vyšší a strmější než břeh východní, silně opevnili bunkry a kulometnými hnízdy. SU-152 tak byly nasazovány k palbě přímou metodou. Najely na otevřené stanoviště a svými 152mm granáty trhaly německá opevnění na kusy, což umožňovalo sovětské pěchotě postupovat vpřed.

Německé velení rovněž posílalo do protiofenzív k likvidaci sovětských předmostí své nejlepší tankové divize. Když na unavenou sovětskou pěchotu bez těžkých zbraní vyrazily těžké tanky Tiger spolu s Panthery, SU-152 fungovaly jako neprostupná ocelová hráz. Obrovská kinetická i trhavá síla jejich granátů dokázala spolehlivě zastavit a vyřadit i silné německé obrněnce a stabilizovat situaci na bojišti. Překročení řeky mělo rovněž pro Sověty obrovský symbolický význam. Dněpr se do válečného povědomí zapsal jako brána k osvobození Ukrajiny a poslední velká sovětská přírodní hradba na cestě na západ. Cena za její pokoření však byla strašlivá. Statisíce vojáků Rudé armády, často bez řádného výcviku a potřebné techniky, přišly o život v jeho ledových vodách. Stalin požadoval osvobození Kyjeva za každou cenu do výročí Říjnové revoluce 7. listopadu, což vedlo k bezohlednému nasazování sil bez ohledu na případné oběti. Město bylo nakonec skutečně osvobozeno pouhý den před výročím.

Navzdory sovětskému překročení Dněpru koncem roku 1943 se Němcům podařilo uhájit město Nikopol. Udržení nikopolského předmostí na přelomu let 1943 a 1944 patřilo k nejurputnějším obranným bitvám Wehrmachtu na východní frontě, přičemž Hitler osobně nařídil bránit toto území v ohybu řeky Dněpr za každou cenu. Důvody pro toto striktní rozhodnutí byly strategické, ekonomické i geopolitické. Oblast kolem Nikopolu a sousedního Krivého Rogu byla klíčovým nalezištěm manganové a železné rudy. Mangan byl nezbytný pro německý válečný průmysl, konkrétně pro výrobu vysoce kvalitní oceli na pancíře tanků a dalších těžkých zbraní. Hitler argumentoval tím, že ztráta nikopolského manganu by znamenala fatální oslabení zbrojní produkce Třetí říše.

Německý diktátor spolu se svým vrchním velením doufal, že po přísunu posil a techniky bude možné z tohoto prostoru zahájit velkou německou protiofenzívu směrem na jih. Cílem mělo být proražení sovětského obklíčení a obnovení pozemního spojení se 17. armádou odříznutou na Krymu. Tento předpoklad se však ukázal jako zcela nereálný. Sovětský tlak na Ukrajině byl v zimě 1943–1944 tak drtivý, že Wehrmacht musel neustále ustupovat na západ. Pozemní fronta se od Krymu namísto přibližování naopak drasticky vzdalovala.

Když Sověti v říjnu a listopadu 1943 prorazili k severnímu předpolí Krivého Rogu, velení Rudé armády nasadilo nově přisunuté samohybné dělostřelecké pluky vyzbrojené SU-152. Došlo však k taktické chybě, jejímž výsledkem byly drastické sovětské ztráty. Německé Panthery a Tigery dokázaly díky vynikající optice a rychlosti palby likvidovat útočící, neohrabané SU-152 na vzdálenosti přes jeden a půl kilometru, aniž by se sovětské posádky stihly přiblížit na svůj účinný dostřel. Co nezničily německé obrněnce napadala ze vzduchu zuřivě bojová letadla Luftwaffe. Během několika dní přišly některé sovětské pluky o většinu svých Zvěrobojů.

Krivoj Rog Sověti osvobodili až 22. února 1944 a následně na jaře podnikli ofenzivu ve směru na Krym, čímž definitivně spečetili osud tamních odříznutých německých vojsk. Nasazení u Krivého Rogu bylo pro SU-152 jednou z posledních velkých operací. V prosinci 1943 byla jejich výroba ukončena a na frontu začaly proudit modernější a lépe chráněné stroje ISU-152, které se okamžitě zapojily do tvrdých bojů na Pravobřežní Ukrajině. Čelní pancíř nástavby ISU-152 byl zesílen až na 90 mm (oproti 75 mm u SU-152) a měl lepší sklon. Konstrukce byla navržena tak, aby se dala v Čeljabinském traktorovém závodě, Tankogradu, chrlit ve velkých sériích.

Hned zkraje roku 1944 zasáhla Ukrajinu extrémně brzká rasputica a tání proměnilo cesty v hluboké řídké bahno. V těchto podmínkách se naplno projevila výhoda nového podvozku převzatého z tanků řady IS, zatímco německé Panthery a Tigery měly kvůli složitému prokládanému systému pojezdových kol obrovské problémy a bahno mezi jejich koly zamrzalo nebo je blokovalo. ISU-152 dokázaly v tomto terénu manévrovat lépe. Na začátku roku 1944 sovětské posádky také již přesně věděly, jak se stroji účinně bojovat. Běžně využívaly taktiku palby z léčky a vozidla byla zamaskována v lesních úsecích nebo za terénními vlnami.

Paralelně s boji na Ukrajině zahájila Rudá armáda v lednu 1944 Leningradsko-novgorodskou operaci, která po 872 dnech hrůzy a utrpení přinesla 27. ledna 1944 definitivní konec blokády druhého největšího sovětského města. Německé skupině armád Sever, která město po více než dva roky svírala v kleštích, způsobila ofenziva krvavé ztráty. Němci byli nuceni ustoupit na obrannou linii Panther-Wotan, která se táhla podél přirozených vodních překážek na hranicích Pobaltí, tedy řeky Narvy, Čudského jezera a také opevněných měst Pskov a Ostrov. V lesnatém a částečně urbanizovaném terénu kolem Leningradu ale byly ISU-152 kvůli omezenému výhledu z bojového prostoru a dosavadní absenci vestavěného obranného kulometu (v nástavbě byly jen průzory s pancéřovou krytkou pro samopaly) snadným cílem.

Během Korsuň-ševčenkovské operace v lednu a únoru 1944 zůstalo v čerkaské kapse obklíčeno okolo šedesáti tisíc německých vojáků. Sovětská samohybná děla se zde střetla s elitou německých obrněných sil, která se snažila prorazit obklíčení. Těžký tankový pluk podplukovníka Franze Bäkeho, který byl vyzbrojen Tigery, Panthery a houfnicemi Hummel a Wespe, si připsal zničení velkého množství sovětské obrněné techniky, sám ale přišel o větší díl své vlastní výzbroje. Zásluhou vyprošťovacího protiúderu se z obklíčení podařilo Němcům zachránit přibližně 30 000 až 35 000 mužů, tedy zhruba polovinu. Když se zbývající obklíčené německé jednotky pokusily v noci ze 16. na 17. února o finální zoufalý průlom z kotle, sovětské velení přehradilo ústupové trasy těžkým dělostřelectvem a houfnicemi ISU-152.

V nastalém chaosu, sněhové vánici a tmě střílely ISU-152 na německé kolony z bezprostřední blízkosti. Těžké granáty Zvěrobojů doslova smetly kolová i pásová vozidla nepřítele z cesty. Němci museli zbylou techniku opustit a pokoušeli se uniknout pěšky a 5. tanková divize SS Wiking přestala kvůli katastrofálním ztrátám prakticky existovat jako ucelená bojová formace. Po úspěšné likvidaci Korsunsko-ševčenkovské operace se pluky vybavené ISU-152 pochopitelně nezastavily. Rudá armáda je okamžitě vrhla do navazujících ofenzív na jaře a v létě 1944.

Samohybné houfnice se opět z úlohy defenzivních lovců tanků vrátily do své původní role nemilosrdných průlomových děl pro ničení opevnění. Během Krymské ofenzivy vozidla prorážela silně opevněné obranné valy sil Osy. Měsíc po začátku těchto akcí byl osvobozen Sevastopol, zvlášť těžké boje byly svedeny o nedalekou výšinu Sapun-Gora, na jejíchž svazích německé a rumunské jednotky vybudovaly několik linií obranných postavení.

Německou skupinu armád Střed se Sovětům podařilo zničit během operace Bagration, která proběhla mezi červnem a srpnem 1944. Jejím cílem nebylo nic menšího než uštědřit Němcům největší vojenskou porážku v jejich dějinách, osvobodit Bělorusko a otevřít si cestu dál na západ. Před začátkem ofenzívy Sověti shromáždili obrovské množství techniky. Přímo do přední linie nasadili 118 střeleckých divizí a pro počáteční fázi operace a do bezprostřední zálohy bylo shromážděno osm samostatných tankových a mechanizovaných sborů.

Němci podél řek a silnic v Bělorusku vybudovali hluboce členěnou obrannou linii plnou železobetonových bunkrů, dřevozemních palpostů a minových polí. ISU-152, které byly do operace Bagration vrženy v celkem čtrnácti plucích, nastupovaly hned v první vlně průlomu. Přibližovaly se na vzdálenost několika set metrů a pálily přímo na střílny bunkrů těžkými betonoprůbojnými granáty 53-G-545 o váze 56 kg. Jediný zásah dokázal spolehlivě zlikvidovat jakékoliv německé kulometné nebo dělostřelecké hnízdo a otevřít cestu sovětské pěchotě a tankům.

Hitler opět německým silám zakázal jakýkoli pokus o ústup a prohlásil běloruská města jako Vitebsk či Bobrujsk za pevnosti (Feste Plätze), které se musí bránit do posledního muže, což následně vedlo k extrémně tvrdým městským bojům, při nichž tvořily sovětské samohybné houfnice jádro speciálních útočných skupin. Ty se skládaly z jednoho či dvou vozidel ISU-152, čety samopalníků, několika ženistů s plamenomety a odstřelovačů. Rohy ulic a větší budovy Němci proměnili v neprostupné barikády. ISU-152 vyjížděly zpoza rohů a přímou palbou zblízka domy či zátarasy demolovaly, přičemž trosky budov pod sebou často pohřbily celé německé posádky. Sovětská pěchota mezitím chránila houfnice před německými vojáky s Panzerfausty, kteří číhali ve sklepích a oknech.

3. července 1944 sovětská vojska osvobodila Minsk. Jejich tankové armády uzavřely německým silám únikové cesty na západ a obklíčily tak německou 4. armádu a podstatnou část 9. armády. V obklíčení východně a jihovýchodně od běloruské metropole uvízlo přibližně 100 tisíc německých vojáků. Právě tito zajatci z minského kotle pak tvořili hlavní část obrovského zástupu více než 50 tisíc německých vojáků, které nechal Stalin 17. července potupně kráčet v širokých zástupech ulicemi Moskvy, aby celému světu demonstroval totální kolaps německé fronty na východě.

V létě 1944 zahájila Rudá armáda rovněž Lvovsko-sandoměřskou operaci, která měla vytlačit německá vojska z ukrajinsko-polského pomezí a zajistit obrovská předmostí na západním břehu řeky Visly. ISU-152 znovu plnily roli průlomových prostředků. Německé síly zde sice disponovaly tanky Panther a novými stíhači tanků Jagdpanther, v členitém terénu a při rychlém sovětském postupu však narážely na nedostatek pohonných hmot a náhradních dílů. Sovětské samohybné houfnice postupovaly v sevřených formacích těsně za údernými pluky pěchoty. Když německé obrněné jednotky v srpnu 1944 podnikly mohutný protiútok u Sandoměře ve snaze zlikvidovat sovětské předmostí na Visle, byly to právě ISU-152, které spolu s protitankovým dělostřelectvem vytvořily neprostupnou bariéru.

Paralelně s boji v Polsku probíhala na podzim 1944 Baltická operace, jejímž cílem bylo vyčištění Pobaltí a izolace německé Skupiny armád Sever v Kuronsku. Zde se samohybné pluky potýkaly s extrémně ztíženými podmínkami. Zalesněný a bažinatý terén Estonska, Lotyšska a Litvy omezoval výhled a znemožňoval efektivní manévrování. Němci zde vybudovali hluboké pásmo pevnůstek a zátarasů, často propojených v lesních průsecích. ISU-152 byly v těchto situacích využívány jako přímá palebná podpora pěchoty. Pomalu se sunuly vpřed a systematicky likvidovaly jeden dřevozemní bunkr za druhým. Izolací Kuronské kapsy sice Wehrmacht ztratil možnost ústupu, ale jeho zbytky zde vázaly značné síly Rudé armády až do samotného konce války, přičemž těžká samohybná děla zde musela čelit tvrdému odporu zakopaných německých jednotek.

Skutečně zdrcující zkouškou se na přelomu let 1944 a 1945 pro ISU-152 stala Východopruská operace a na ni navazující Viselsko-oderská operace. Východní Prusko bylo považováno za jednu z nejlépe opevněných oblastí Třetí říše a Němci zde dlouhá léta systematicky budovali systém pevnůstek, hlubokých zákopů, protitankových příkopů a minových polí, který měl chránit historické a duchovní srdce Pruska. Sovětské velení sem v protiváze soustředilo obrovské množství dělostřelectva včetně elitních samostatných těžkých samohybných dělostřeleckých brigád.

Když 13. ledna 1945 zahájila hromová dělostřelecká příprava východopruskou ofenzivu, ISU-152 střílely nepřetržitě na německá opevnění. V bojích o pevnostní město Königsberg, jehož obklíčení Sověti dokončili na začátku dubna 1945, sehrály Zvěroboje významnou úlohu. Němci pro obranu využili historické pruské fortifikace z minulých staletí propojené s moderními polními opevněními, zákopy a protitankovými zátarasy. ISU-152 vjížděly do ulic v doprovodu ženijních útočných skupin. Odstřelovaly zdi domů, za nimiž se skrývali střelci s protitankovými zbraněmi, a svými protipevnostními granáty drtily kopule pevnostních fortů. Na základě dřívějších hořkých zkušeností z lesů a měst u Leningradu a v Pobaltí byly od podzimu 1944 všechny nově vyráběné stroje ISU-152 (a zpětně i polní úpravou i ty starší) vybavovány těžkým 12,7mm kulometem DŠK umístěným ve velitelské věžičce. Právě ve Východním Prusku a v Königsbergu tento kulomet masivně pomáhal kropit úkryty německých střelců s Panzerfausty a Panzerschrecky na střechách i v oknech budov.

Viselsko-oderská operace, zahájená 12. ledna 1945, představovala na rozdíl od pomalého dobývání Východního Pruska bleskový a hluboký průlom. Během několika týdnů postoupila vojska 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu od Visly až k řece Odře, pouhých sedmdesát kilometrů od Berlína. V této fázi války se hlavní taktikou stala rychlost. Samohybné pluky a brigády musely držet krok s postupujícími tanky T-34/85 a těžkými tanky Josif Stalin IS-2. Sovětská logistika se ocitla na absolutní hranici svých možností. Nákladní automobily s palivem a municí jezdily ve dne v noci, aby Zvěroboje nezůstaly na nepřátelském území bez pohonných hmot a střeliva.

Přestože německá obrana se na mnoha místech zhroutila pod náporem obrovské sovětské přesily, objevovaly se zoufalé protiútoky nově vytvořených jednotek Volkssturmu vyzbrojených pancéřovými pěstmi a také nasazení posledních záloh Wehrmachtu a Waffen-SS, včetně nejmodernějších těžkých tanků Königstiger (Pz.Kpfw. VI Tiger Ausf. B / Tiger II / nebo též Sd.Kfz. 182). V přímých střetech na německém území si ISU-152 stále dovedly sjednat respekt. Jejich tříštivo-trhavé granáty dokázaly u Tigeru II vyřadit z provozu pojezdová kola, poničit svary korby nebo mocnými otřesy omráčit a zranit posádku uvnitř. Přední pancíř tohoto německého monstra, tlustý 150 mm a skloněný pod ostrým úhlem, však byl pro munici využívanou ISU-152 prakticky neprůstřelný. Dlouhý 88mm kanon KwK 43 L/71 Tigeru II s vysokou úsťovou rychlostí a precizní optikou byl oproti tomu schopný propálit pancíř ISU-152 i na velkou vzdálenost.

Zároveň s událostmi v Polsku a Prusku probíhaly dramatické boje v Maďarsku. Obléhání Budapešti na přelomu let 1944 a 1945 přineslo jedny z nejbrutálnějších městských bojů celé druhé světové války. Německá a maďarská vojska bránila metropoli dům od domu, přičemž využívala rozlehlou síť sklepů i kanalizace. Střely ISU-152 vypálené zblízka mezitím dokázaly měnit celá patra budapešťských činžáků v suť. Když německé velení v březnu 1945 zahájilo v oblasti Balatonu operaci Jarní probuzení (Unternehmen Frühlingserwachen), poslední velkou německou ofenzívu druhé světové války, narazily německé tankové divize na dobře připravenou sovětskou obranu. ISU-152 zde fungovaly jako pevné opory v protitankových opěrných bodech a svou drtivou palbou pomohly německý průlom definitivně zastavit a vyčerpat.

Absolutní vrchol bojové kariéry ISU-152 pochopitelně představovala Berlínská operace, která začala 16. dubna 1945. Sovětské velení shromáždilo pro útok na hlavní město Třetí říše miliony vojáků a desítky tisíc děl a obrněnců. Bitva započala útokem na silně fortifikované Seelowské výšiny západně od Odry. Němci vybudovali několik linií zákopů a dělostřeleckých postavení na tamním vyvýšeném terénu. ISU-152 spolu s těžkými houfnicemi jiných ráží pálily v masových dělostřeleckých přehradách a německé posty účinně ničily. Po prolomení výšin se armády 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu probojovaly k samotnému městu.

Boj v ulicích Berlína byl noční můrou pro jakoukoli obrněnou techniku, speciálně pak pro rozměrné a těžkopádné samohybné houfnice. V troskách obřího rozbombardovaného města číhali zbývající němečtí vojáci na každém rohu, ve sklepech i na střechách. Sovětské jednotky proto vytvořily speciální útočné skupiny, v nichž měly ISU-152 ústřední postavení. Postup městem probíhal metodicky. Pěchota čistila domy předem, zatímco ISU-152 jely za nimi a chráněny pozůstatky budov likvidovaly barikády, kulometná hnízda a ohniska odporu. Posádky Zvěrobojů, které už na frontě leccos zažily, pracovaly v samotném závěru války v Berlíně v extrémním psychickém i fyzickém vypětí. Hluk uvnitř bojového prostoru byl ohlušující, zápach spáleného střelného prachu a plynů se přes ventilátory jen těžko dýchal a nebezpečí útoku z bezprostřední blízkosti bylo všudypřítomné. Přesto se stroje probojovávaly blíž a blíž k vládní čtvrti a k budově Říšského sněmu, přičemž mnoho zničených či opuštěných ISU-152 zůstávalo na své poslední velké cestě stát v doutnajících troskách nepřátelské metropole.

Po kapitulaci Třetí říše v květnu 1945 nastalo na evropských bojištích ticho, pro tisíce posádek sovětských těžkých samohybných děl však válka ještě nekončila. Bezprostředně po oslavách vítězství v Berlíně a Praze začala obrovská logistická operace, přesun celých armád, obrněných sborů a samostatných samohybných pluků napříč celým euroasijským kontinentem. Po Transsibiřské magistrále proudily vlakové soupravy naložené tanky a samohybnými houfnicemi ISU-152, které měly na Dálném východě zasadit definitivní úder poslednímu ze států Osy. V srpnu 1945 zahájil Sovětský svaz Mandžuskou strategickou útočnou operaci proti japonské Kuantungské armádě. Japonské síly vybudovaly v pohraničních horských oblastech rozsáhlá opevnění a pevnostní pásma, která připomínala Mannerheimovu linii nebo opevnění v Prusku a ISU-152 zde byly nasazeny k prolomení těchto obranných uzlů. Jejich 152mm granáty ukázaly svou ničivou sílu i zde a japonské pevnůstky doslova smetly z povrchu zemského. Tato operace představovala symbolickou tečku za bojovým nasazením Zvěrobojů v celém průběhu druhé světové války.

Po skončení konfliktu Zvěroboje neodešly do výslužby, ale staly se jedním z pilířů obrněných sil Sovětského svazu i jeho nově vzniklých satelitních států v nadcházející éře studené války. V průběhu padesátých let prošla většina dochovaných strojů rozsáhlou modernizací na standardy ISU-152K a ISU-152M, v jejímž rámci získaly výkonnější motory, nové velitelské věžičky, moderní přístroje pro noční vidění, novější radiostanice a přídavné palivové nádrže. Díky své neuvěřitelné palebné síle sloužily jako obávaná mobilní těžká dělostřelecká podpora a záložní stíhače tanků až do sedmdesátých let, kdy je postupně nahradily moderní raketové systémy a samohybné houfnice nové generace jako 2S3 Akacija.

Mimo Sovětský svaz našly ISU-152 uplatnění například v polské či československé armádě, ale zasáhly i do konfliktů na Blízkém východě, kde je v rámci arabsko-izraelských válek nasadila egyptská armáda. V roce 1956 také ještě pomáhaly Sovětům potlačovat povstání v Maďarsku. Po definitivním vyřazení ze služby byly mnohé z ocelových kolosů přestavěny na těžká vyprošťovací a technická vozidla pro armádu i civilní sektor, včetně nasazení u Černobylu v roce 1986. Desítky z nich dnes stojí na pomnících a v muzeích po celém světě jako tichá mementa své dřívější, nekonečně ničivé síly. Kdo si chce dnes prohlédnout ISU-152 u nás, může zavítat do Vojenského technického muzea v Lešanech.

______

Zdroje informací:

Publikace:

Baxter, I., Bagration, 2020.

Binns, S., Barbarossa and the Bloodiest War In History, 2021.

Greentree, D., SU-152/ISU-152 vs Tiger, Eastern Front 1943-45, 2022.

Pašolok, J., SU-152 a příbuzná vozidla, 2018.

Pejčoch, I., Spurný, S., Obrněná technika 4, SSSR 1919-1945, 2.část, 2002.

Porter, D., Sovětské tanky 1939-1945: Identifikační příručka obrněné techniky, 2010.

Webové zdroje:

panzernet.net/tankist/stranky/start.php

tankarchives.com/2023/04/heavy-trophies-from-leningrad.html