Článek
Posměch hned na uvítanou
Auto mám po tátovi. Je to starší model, ale vypadá, jako by právě vyjelo z továrny. Každou jízdu beru skoro obřadně. Umyju ho, vyleštím a parkuju vždycky tak, aby se mu nic nestalo. Když jsem s ním přijela do servisu, mechanik si mě změřil pohledem, pískl a ušklíbl se.
„S takovou kraksnou se ještě dá jezdit?“ poznamenal, zatímco obcházel vůz a otíral si ruce o hadr. Dodal, že by se měl dávno sešrotovat, protože na takové „památky“ už stejně nejsou díly.
Zachovala jsem klid. Věděla jsem, že nemá tušení, o jaký model jde. Auto totiž nepatří mezi běžné veterány, které člověk potká na každé burze. Byla to limitovaná série, po které sběratelé jdou.
Nešťastná nehoda
Sedla jsem si do čekárny, kde bylo slyšet rádio a bzučení nářadí z dílny. Po chvíli mě vytrhl ostrý zvuk motoru a pak prudké křupnutí. Vyběhla jsem ven a zůstala stát. Auto bylo přiražené k betonové rampě a přední nárazník praskl.
Mechanik stál vedle něj, ruce v kapsách a výraz, jako by se nic nestalo. „To se stává, madam,“ řekl klidně. „Ten plast už má svý roky, to spravíme raz dva.“
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nevybuchnout. Jen jsem přikývla, že tedy dobře, a čekala, co bude dál.
Když zjistil pravdu
Mechanik si sedl k počítači, aby objednal nový díl. Sledovala jsem ho zpovzdálí, jak zadává údaje o modelu a výrobním čísle. Po chvíli se zarazil. Zíral na monitor a nevěřícně zvedl obočí. Zkusil to znovu, tentokrát s jiným katalogem, ale výsledek byl stejný.
„To… to snad není možné,“ zamumlal si pro sebe. Pak se otočil ke mně: „Ten nárazník už se nevyrábí. Našel jsem jen originální skladový kus a ten stojí skoro třicet tisíc. Bez práce.“
Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho. Viděla jsem, jak mu v očích bliklo pochopení. Došlo mu, že se před chvílí vysmíval autu, jehož jediný díl má vyšší cenu než většina aut, která běžně opravuje.
Omluvy a ticho
Najednou změnil tón. Žádné vtípky, žádné poznámky. Omlouval se, že nevěděl, o jaký vůz jde, že byl neopatrný, že chtěl jen projet motor. Nabídl mi, že vše zaplatí a osobně dohlédne na opravu.
Přikývla jsem, ale bez zbytečných slov. Cítila jsem směs vzteku a zvláštního zadostiučinění. Často mám pocit, že lidé vidí jen stáří věcí, ne jejich hodnotu. U aut, lidí i všeho ostatního.
Tichá satisfakce
Když jsem si po pár dnech přijela pro auto, stálo připravené, umyté a s novým originálním nárazníkem. Mechanik se ke mně choval úplně jinak. Mluvil tiše, s respektem. Vypadal, že by nejradši zapadl pod zem.
Zaplatila jsem a poděkovala. Neříkala jsem nic víc.
