Článek
Nevychovaní hosté
U stolu seděla parta čtyř mladíků, kteří si zjevně přišli spíš vybít ego než se najíst. Obsluha, mladá servírka sotva po škole, se snažila být milá, ale její úsměv se každou chvílí měnil v nejistý. Mladíci ji přerušovali, dělali si z ní legraci a nahlas komentovali, že je „pomala“ a že „asi neumí počítat“. Bylo mi z toho nepříjemně. Všichni kolem to slyšeli, ale nikdo nic neřekl.
Když servírka přinesla jejich objednávku, začali znovu. Jeden z nich teatrálně ochutnal polévku a zakřičel, že je studená, i když se z ní ještě kouřilo. Smáli se, jak by šlo o největší vtip dne. Servírka se snažila omluvit a nabídla, že přinese novou, ale oni ji přerušili a poslali pryč s tím, že si to „už nějak ohřejí sami“.
Rozhodla jsem se zasáhnout
Nejsem ten typ, co dělá scény. Ale v tu chvíli jsem se na tu nespravedlnost prostě nemohla dívat. Když servírka odešla, otočila jsem se k jejich stolu. Hlas jsem měla klidný, ale dost nahlas, aby to slyšeli i ostatní hosté. Řekla jsem, že pokud si potřebují něco dokazovat, měli by to dělat někde jinde, a že člověk, který si plete drzost s humorem, si nezaslouží obsluhu, ale zrcadlo.
Jeden z mladíků se snažil reagovat, že se jen „baví“, ale bylo vidět, že se mu do očí dívá čím dál hůř. Řekla jsem mu, že každý z nás byl někdy v práci nováček a že největší síla není v tom ponižovat, ale chovat se slušně. Restaurace ztichla. Dokonce i hudba jako by na okamžik přestala hrát.
Ticho po bouři
Mladíci sklopili hlavy a po chvíli se omluvili servírce, když se vrátila. Byla zaskočená, ale vděčně se usmála. Sedla jsem si zpět a cítila, jak napětí z místnosti pomalu mizí. Kamarádka po chvíli šeptla, že by si přála mít odvahu udělat to samé.
Zbytek oběda proběhl v tichu. Mladíci zaplatili a odešli, tentokrát bez smíchu a bez řečí. Servírka mi na odchodu potichu poděkovala. Řekla, že to byl její první den a že málem chtěla odejít.
Odvaha někdy stačí
Cestou domů jsem přemýšlela, jak málo někdy stačí, aby se člověk zastal druhého. Nešlo o hrdinství, jen o to říct nahlas, co by většina ráda řekla, ale bojí se trapnosti. V tu chvíli mi došlo, že někdy nejde o jídlo, servis ani pravidla slušnosti. Jde o obyčejnou lidskost, která by měla být samozřejmostí, ale často není. A někdy ji musí připomenout úplně cizí člověk u vedlejšího stolu.
