Článek
Cizinec, který mě dostal
Seznámili jsme se přes kamarádku, která pracovala v hotelu. On byl z jihu Evropy, v Praze byl jen na pár měsíců pracovně. Mluvil krásně lámanou angličtinou, pořád se usmíval a choval se jako někdo, kdo přesně ví, jak na ženy. Líbilo se mi, že se uměl dívat do očí, že byl otevřený a nebojácný. Po letech vztahů, kde se všechno táhlo a postrádalo jiskru, to působilo jako nový začátek.
Začali jsme se vídat několikrát týdně. Bral mě na večeře, chodili jsme po městě, smáli se. Všechno bylo lehké, přirozené. Připadala jsem si, že žiju. Nikdy jsem neměla pocit, že by mi něco sliboval, ale zároveň z jeho chování vyzařovalo, že mě bere vážně. A já mu uvěřila.
Návštěva, která změnila všechno
Jednou večer mi napsal, že by rád přišel se svými kamarády. Prý by mě chtěli poznat. Bylo mi to trochu zvláštní, ale nechtěla jsem působit odmítavě. Uvařila jsem večeři, koupila víno a snažila se vytvořit příjemnou atmosféru. Když dorazili, byli hluční, rozesmátí, mluvili mezi sebou rychle ve svém jazyce. Nerozuměla jsem jim, ale nechtěla jsem to řešit.
Po chvíli se atmosféra změnila. Začali narážet na různá témata, smát se a jeden z nich mě několikrát oslovil způsobem, který mi nebyl příjemný. Můj milenec se jen smál, jako by to byla legrace. Když jsem se zvedla, že dojdu pro další láhev vína, jeden z nich se mě snažil chytit za pas. Ztuhla jsem. Všichni se tomu smáli, jen já jsem měla chuť zmizet.
Požadavek, který mě zlomil
Když už jsem chtěla večer ukončit, můj milenec se ke mně naklonil a šeptl mi do ucha, že by chtěli, abych to zkusila s nimi všemi. Myslela jsem, že to je vtip. Jenže nebyl. Díval se mi do očí s výrazem, jako by žádal samozřejmost. Řekl, že to je pro ně běžné, že ženy to dělají, když se jim muži líbí. V tu chvíli se mi obrátil žaludek.
Vstala jsem, otevřela dveře a řekla jim, ať odejdou. Chvíli se smáli, jako by to celé byla scéna z filmu, ale nakonec odešli. Dveře za nimi jsem zavřela s třesoucíma se rukama. Cítila jsem se špinavě, podvedeně a neskutečně hloupě.
Ticho po bouři
Další den mi psal, že prý to přehnali a že se omlouvá. Chtěl se znovu vidět, vysvětlovat, objímat. Jenže já už jsem to nechtěla. Ten večer se ve mně něco zlomilo. Uvědomila jsem si, že jsem se nechala opít představou o exotice, o dobrodružství, o někom jiném než běžném českém muži, ale nakonec to byla jen iluze.
Když si dnes vzpomenu na jeho pohled v ten moment, je mi fyzicky špatně. Nebylo v něm ani kousek úcty, jen chladná samozřejmost, že jsem tu pro jejich zábavu. A právě ten pohled byl poslední, co jsem od něj kdy viděla.
