Článek
Nejistota u obrazovky
Poprvé jsem se k samoobslužné pokladně dostala před pár lety. Stála jsem tam s košíkem a netušila, kam vlastně položit zboží, kde najít kód, nebo co mám dělat, když pípnutí nefunguje. Lidé za mnou byli nervózní, já byla červená až po uši a připadala jsem si, jako bych jim zdržovala celý svět. Přitom jsem chtěla jen zaplatit rohlíky a mléko.
Tlak ze strany obchodů
Dnes už některé obchody mají klasických pokladen méně než samoobslužných. Prodavačky posílají zákazníky k přístrojům, protože prý to jde rychleji. Jenže co je rychlé pro někoho mladého, může být pro mě velký stres. Mám pocit, že je na mě vyvíjen tlak, abych se něco učila jen proto, že obchod ušetří na zaměstnancích. Já jsem celý život pracovala, platila daně a teď mám mít pocit, že obtěžuji, protože neumím mačkat správná tlačítka.
Obavy z chyb
Bojím se, že zaplatím špatně, že něco načtu dvakrát, nebo že naopak něco nezaplatím. A když přístroj zahlásí chybu, úplně ztuhnu. Musím čekat, až přijde pracovník a pomůže mi. To se pak všichni dívají a já se cítím poníženě. Místo klidného nákupu mám pocit, že skládám zkoušku, na kterou jsem se nikdy nepřipravovala.
Chybí lidský kontakt
Nejde jen o techniku. Já jsem zvyklá prohodit u pokladny pár slov. Prodavačky znám od vidění, a i když si jen popřejeme hezký den, má to pro mě hodnotu. U samoobslužné pokladny jsem jen já a stroj. Je to anonymní, chladné a odlidštěné. Často mám pocit, že mě obchod připravuje o něco, co mi dělalo radost.
Ne všichni se chtějí přizpůsobit
Rozumím tomu, že mladí lidé techniku ovládají snadno a že jim to může ušetřit čas. Ale nemyslím si, že by se z toho měla stát povinnost pro všechny. My senioři jsme vyrostli v jiné době a zvyky se mění pomalu. Nemáme stejné schopnosti se učit novým věcem, a hlavně nemáme chuť dělat z nákupu další povinnost navíc. Obchody by měly respektovat, že existuje skupina zákazníků, která se u samoobslužných pokladen nikdy nebude cítit dobře.
Chci mít možnost volby
Neříkám, že by se samoobslužné pokladny měly zrušit. Chápu, že pro někoho jsou pohodlné. Ale stejně tak by měla zůstat možnost zaplatit normálně u člověka. Je to otázka důstojnosti. Chci mít možnost vybrat si, jakým způsobem zaplatím, aniž bych se cítila jako přítěž. Obchody by si měly vážit všech zákazníků, i těch starších, a ne nás nutit do něčeho, co nám není vlastní.
Závěr z mé zkušenosti
Když dnes jdu nakupovat, vždy hledám klasickou pokladnu. Pokud ji nenajdu, mám chuť odejít a jít jinam. Připadá mi, že v honbě za rychlostí a úsporami zapomínáme na obyčejné lidi, kteří chtějí jen v klidu nakoupit. Nemyslím si, že je správné nutit seniory, aby se učili něco, co nepotřebují. Stačilo by, kdyby obchody uznaly, že i my máme právo na respekt a na jednoduchý nákup tak, jak jsme na něj celý život zvyklí.
