Článek
Krátká zastávka po dlouhém dni
Bylo poledne, pršelo a já jsem se schovala do malé restaurace u zastávky. Znala jsem ji jen zvenku, ale vypadala klidně. Posadila jsem se ke stolu u okna a odložila si kabát. Chtěla jsem jen trochu ticha, nic víc.
Číšník přišel hned. Mladý muž s krátkými vlasy a výrazem člověka, který ví, že mu to sluší. Zeptal se, jestli budu jíst. Když jsem přikývla, naklonil se blíž, jako by mě chtěl vidět zblízka, a řekl tónem, který se tvářil přátelsky: „Vy jste ta, co spala se svým psychologem, že jo?“
Ticho, které mě spálilo víc než slova
Na chvíli jsem si myslela, že jsem se přeslechla. Jenže ne. Díval se mi přímo do očí, s úsměvem, který nepatřil do práce s lidmi. V tu vteřinu se mi vybavilo všechno, co jsem se poslední rok snažila pohřbít. Ta aféra, kdy se můj tehdejší terapeut dostal do problémů kvůli mně.
Bylo to složité, nešlo o žádný románek z touhy, spíš o zoufalou blízkost, která vznikla v době, kdy jsem se cítila rozbitá. Když se to provalilo, on přišel o licenci a já o pověst. Noviny mě vylíčily jako manipulativní pacientku, která mu zničila kariéru. Roky terapie, práce na sobě, všechno se tehdy zhroutilo do pár vět v článku.
Stará bolest v novém kabátě
Dívala jsem se na číšníka, jak se samolibě usmívá. „Nebojte, nic proti tomu nemám,“ dodal s pobavením, „jen jsem si vás hned poznal.“
Pocítila jsem něco mezi vztekem a odporem. Ne vůči sobě, ale vůči němu. Vůči té samozřejmosti, s jakou si lidé myslí, že můžou cizím příběhem plýtvat, jako by šlo o drb v tramvaji.
Zvedla jsem se. Řekla jsem jen, že si to rozmyslím, a zamířila ke dveřím. On za mnou zavolal, jestli si to nechci rozmyslet, že mají výborné těstoviny. Neotočila jsem se.
Venku bylo líp
Když jsem vyšla na ulici, déšť zesílil. Ale tentokrát mi nevadil. Kapky mi stékaly po tváři a působily osvobozujícím způsobem. Ten muž mě neponížil, jen mi připomněl, že ne každý pohled stojí za to unést. Někdy je lepší odejít, i když jídlo ještě nepřinesli.
