Článek
První podezřívavé pohledy
Do obchodu jsem šla jen pro pár věcí. Jogurty, chleba a balík vody. Vzala jsem si všechno do ruky, protože se mi nechtělo vláčet s košíkem, když šlo o malý nákup. Sotva jsem zamířila k regálům, všimla jsem si, že mě ochranka sleduje. Myslela jsem, že je to náhoda, ale jeho oči se ke mně pořád vracely.
Zastavení mezi regály
Když jsem brala poslední věc, přišel za mnou muž v uniformě a zeptal se, proč nemám košík. Odpověděla jsem mu, že ho nepotřebuji, protože beru jen tři věci. V tu chvíli mi řekl, že je to nepřípustné. Úplně vážně mi oznámil, že zákazník musí mít košík, jinak nemůže nakupovat. Myslela jsem, že si dělá legraci, ale tvářil se přísně.
Vyvedení z obchodu
Než jsem stačila cokoli dodat, poprosil mě, ať položím zboží zpátky do regálu. Zírala jsem na něj, protože mi to připadalo absurdní. Neudělala jsem nic špatného, jen jsem šla k pokladně bez košíku. On ale trval na tom, že musím odejít. Vzal mě doslova za loket a doprovodil ke dveřím. Cítila jsem se trapně, lidé kolem se otáčeli a dívali se, jako kdybych něco ukradla.
Pocit ponížení
Venku jsem zůstala stát s prázdnýma rukama a nechápala, co se právě stalo. Byla jsem rozhodnutá se vrátit a zeptat se manažera, jestli je to skutečně pravidlo obchodu. Jenže v tu chvíli jsem byla tak zaskočená, že jsem raději odešla. Představa, že bych se měla dohadovat s někým, kdo mě právě vyhodil, byla nepříjemná.
Co mi zůstalo v hlavě
Nešlo ani tak o ty tři věci, ale o ten pocit, že se ke mně zachovali jako k podezřelé zlodějce. Je zvláštní, jak rychle vás někdo dokáže zahanbit kvůli hlouposti. Dodnes přemýšlím, jestli se opravdu jedná o vnitřní předpis, nebo měl muž z ochranky jen potřebu ukázat svou moc.
