Článek
Myšlenkami jinde
Ten den jsem se pohádala s partnerem. Hlava mi jela na plné obrátky, přehrávala jsem si každé slovo, co kdo řekl. Cestou do práce jsem skoro nevnímala provoz. Měla jsem pocit, že jedu automaticky, tělo dělalo, co zná, a mysl byla někde úplně jinde.
Blížila jsem se ke křižovatce, kde bývá rušno. Viděla jsem auta z boku, ale nijak jsem to neřešila. Jela jsem dál, aniž bych si všimla, že světlo na semaforu už dávno svítí červeně.
Náraz, který mě probral
Zprava se přiřítilo auto. Zaregistrovala jsem ho až ve chvíli, kdy se ozvala rána. Airbag mě udeřil do obličeje a všechno se rozmazalo. Cítila jsem kouř, sklo, pach benzínu. Zůstala jsem sedět v autě, neschopná slova.
Druhé auto skončilo napříč silnicí, kapota zničená. Řidič vylezl, držel se za ruku, křičel, že jsem jela na červenou. Nedokázala jsem mu odpovědět. Došlo mi, že má pravdu. Že jsem prostě jela a vůbec se nepodívala.
Následky, které nezmizí
Policie přijela během pár minut. Ptali se, jestli jsem pila, jestli jsem si všimla světel. Jen jsem brečela. Pokuta, body, zákaz řízení. Auto na odpis. Pojišťovna mi odmítla proplatit část škody, protože jsem byla viníkem.
Ale to všechno bylo nic proti tomu, co jsem cítila uvnitř. Hlavou se mi honilo jen jedno: mohla jsem někoho zabít. Jen kvůli tomu, že jsem se nedokázala soustředit.
Ticho, které zůstalo
Dlouhé týdny jsem se bála řídit. Když jsem konečně sedla znovu za volant, klepaly se mi ruce. Každá křižovatka pro mě byla zkouškou. Zastavila jsem pokaždé, i když jsem měla zelenou. Musela jsem se naučit znovu věřit sama sobě.
Od té doby
Dnes, když jedu městem, dívám se na semafory jinak. Nejsou to pro mě jen barvy. Jsou to hranice mezi klidem a neštěstím. Vím, že to, co se mi stalo, byla chyba, která mohla stát život. A i když už se nebojím řídit, nikdy nezapomenu, jaké to bylo, když mě z mých myšlenek probrala až ta rána.
