Článek
Žádná bolest, akutní únava, ani jiné překážky. Kromě jediné - čistý odpor a nechuť. Odpor pro každého jiný - cvičit, učit se, nakupovat, uvařit si zdravé jídlo, uklidit byt, udělat nějakou práci. Co člověk, to situace. Říkám tomu „akutní nechtíč“. Je to nepříjemné, otravné a bohužel i neplánované. Člověk není robot a tak se takové věci občas dějí. Moc se o tom nemluví, protože selháním by se málokdo rád chlubil. Já to risknu - čerpám totiž z vlastních zkušeností.
Kašli na to, pro jednou se to nepo…
Dlouhodobý systém jako součást identity
Pokud někdo něco dělá jen podle nálady a momentálního rozpoložení, těžko takovou situaci pochopí. Když se do něčeho nechce, může to počkat nebo se to neudělá vůbec. Pohoda, která však přináší kompromisní nebo i žádné výsledky. Pokud to se svým cílem myslím opravdu vážně a pracuji na jeho naplnění dlouhodobě, prorůstá to postupně celým životem, stává se samotnou identitou jedince. Co dělám, to jsem, v jakémkoliv smyslu slova. Přináší to výsledky, ale i jakousi daň ve formě občasné únavy, nechtěných výpadků a nárazová demotivace. A pocit povinnosti.
MOHU se za takových okolností nenápadně mění na MUSÍM. A tehdy vzniká výrazný rozpor, který přijde v ten nejméně vhodný okamžik.
Zacyklení
Pokud se z MOHU stane MUSÍM, zacyklení na sebe nenechá dlouho čekat. Přijde slabá chvíle, třeba vlivem únavy, což narušuje plán. Zacyklení vede ke ztrátě širšího kontextu, a tím i potřebného nadhledu a uvědomění samotné zacyklenosti. Jak se to projevuje?
- Kašlu na to - ale to nemohu, protože bych vynechal, nejel bych podle plánu.
- Udělám to - ale k tomu mám nyní odpor a žádnou energii, bez donucení to nepůjde.
- Je to strašně těžké - a to nemám zapotřebí, proč to vlastně všechno dělám?
Jinými slovy, ať se člověk rozhodne jak chce, pokaždé je to špatně. To podpoří frustraci a vede k ještě většímu zacyklení. Časté opakování takového cyklu nezřídka skončí dlouhodobým výpadkem, rezignací, demotivací a ztrátou důvěry v to, co člověk dělá. Je to škoda a navíc to není úplně nutné.
Mohu a nebo musím?
Je jen jedna jediná věc, kterou člověk musí, a ta se nachází přesně na konci jeho života. Lidé, kteří ve svém životě o nic příliš nausilují, to mívají v lecčems jednodušší. Do jisté míry ale nemusí být takový postoj k zahození. Osvědčil se mi tedy následující přístup. V daném okamžiku mám totiž na výběr, tedy tím lépe:
- Vynechání - jedno vynechání je z pohledu dlouhodobé strategie naprosto nepatrné. Jednou vynechat proto nezpůsobí zásadní škodu.
- Přeplánování - přeplánovat aktivitu na další možný čas uvolní vnitřní sevření z povinnosti a hezky naváže v delším horizontu.
- Donucení - pokud se na to člověk cítí. Někdy to nakonec jde překvapivě dobře, jindy ne. Zde musí očekávání ustoupit.
- Nějak začít - tedy začít prostě nějak. Pomalu, lehce, bez zbytečného přepínání a přemáhání, stylem: nějak začnu a uvidí se.
- Náhrada - takové kompromisní řešení, rozhodně platné a funkční. Dělat něco jiného oproti plánu. Přináší to i žádané oživení.
Pryč s výčitkami
To nejhorší, co lze udělat když se nechce a dojde na rozhodování co s tím, je začít si vzniklou situaci vyčítat. Vyčítat si selhání, vyčítat si vynechání, vyčítat si smysl toho všeho a tím hůře si vyčítat vlastní slabost. Slabý není ten člověk, který má dlouhodobou vizi, jde systematicky vpřed a občas klopýtne. Úplné ukončení aktivity, projektu a celého snažení by se nemělo zakládat na občasném klopýtnutí, ale na zralé a zodpovědné úvaze.
Akutní nechtíč je klopýtnutí, které, pokud se bez výčitek přečká, může celý systém naopak posílit získáním potřebného nadhledu. V opačném případě má schopnost celý systém výrazně rozvrátit.
Nechtíč by se neměl podceňovat. S nadhledem a bez výčitek může dlouhodobý systém naopak posílit.
O podobných tématech píšu i na svém webu koucinkprozdravi.cz
