Motivace, disciplína, co je opravdu důležité?

S motivací jde vše tak nějak lépe. Motivace přináší radost z toho co člověk dělá, to přináší další motivaci. Vrcholoví sportovci mají motivaci protože dělají co je baví, vydělávají velké peníze a jsou slavní. Štíhlí lidé působí dojmem, že mají více motivace, protože mají lepší startovní pozici i genetiku. Disciplínu mají, protože mají motivaci…

Takže rychle zpátky na zem, protože taková řeč platí jen v idealizovaném světě výmluv.

Mít motivaci je vždy lepší, to je pravda. Je to dnes už téměř sociální status „být motivovaný“ a „mít tah na branku“. Také jsem si zprvu myslel, že stačí motivace, nadšení a vytyčit si směr. Realita však hraje vlastní hru - ve sportu, ale i jinde v životě.

Na základě desítek let tréninku jsem si postupně uvědomil, že motivace je sice skvělý startér, ale o to mizernější palivo. Raději nepočítám, kolikrát jsem ji ztratil a poté marně hledal. Stačí vleklá série selhání, únavy, přehlcení, přepracování, přetrénování, životních těžkosti. Motivaci je nutné si hýčkat jako vzácné koření. Je velmi silná, ale o to méně stabilní. Je proto chybou stavět na ní svou dlouhodobou strategii. Pokud odejde, vzniká problém. Potřebujeme tedy další nástroj.

Poslouží, když si motivace dává oddych. V delším horizontu ale také ne moc ideální řešení. Fungují spíše jako donucovací prostředky a taková udržitelnost je nepraktická. Urvat něco přes vůli a disciplínu jde spíše nárazově, neboť to vyžaduje o dost více energie. Jak udržitelná je disciplína, když jste například dlouhodobě unavení?

Přijmout fakt, že motivace je nestálá a vůle s disciplínou vyčerpávající, je naprosto zásadní okamžik. Mění to úhel pohledu a otevírá nové možnosti.

Když nyní víme, že motivace i disciplína mají své limity, je potřeba začít uvažovat jinak. Pokud současně přijmete fakt, že věci nepůjdou vždy podle představ, ušetříte si pozdější frustraci a procitnutí - silné zabijáky motivace. Co například udělám, když mám dnes v plánu cvičit, ale z důvodu únavy to nepůjde dobře? Nechám to být? Nebo se přinutím…?

Štěstí přeje připraveným.

Udržitelnost i růst vyžadují určitý řád. Struktura vytváří předvídatelnost, jistotu, stabilitu i bezpečí. V takovém prostředí se lépe pracuje. Co udělám, když se změní okolnosti? Snažím se plánovat, být připraven, mít systém, narozdíl od často chaotického přístupu stylem „až bude čas“. Funkční systém přináší nejlepší výsledky, živí motivaci a vyžaduje méně vůle i disciplíny. Je to energeticky výhodné. Chaos, naproti tomu, vyžaduje stálý přísun energie i disciplíny, proto je vyčerpávající - a neudržitelný.

Strukturu lze perfektně ladit i přizpůsobit podle aktuálních možností. Cvičit dvakrát týdně patnáct minut, pokud nelze jinak, je už základ systému. Perfektně nastavený systém je energeticky vyvážený, rovnováha je předpokladem dlouhodobé udržitelnosti.

Slyšel jsem to mnohokrát a nesouhlasím. Nemyslím, že mám o mnoho více vůle než kdokoliv jiný v mém okolí. Z dlouhodobého hlediska jsem si však, posílen počáteční motivací, vytvořil systém, který mi v čase umožnil osvojit si pravidelné návyky. Jít trénovat, jako příklad, je pro mě stejná rutina, jako vstát ráno z postele. Je přitom přirozené, že i vstávat se ráno občas nechce.

O podobných tématech píšu i na svém webu koucinkprozdravi.cz