Článek
To vše jsou zcela legitimní cíle, až na jeden paradox. Proč lidé po jejich dosažení nepřestanou a jen si neužívají výsledku a zaslouženého odpočinku? Proč pokračují stále dál? Je to nekonečné a nepohodlné, tak proč je to jednou neomrzí? Že prý závislost, endorfiny a mozková chemie? Někdo tomu tak může říkat. Ani to se ale nevytvoří jen tak, samo od sebe.
Proč vlastně lidé cvičí?
Pokud někdo trénuje delší dobu, nejspíše už nějaké výsledky má, ale přesto pokračuje. Jenže zlepšovat se nelze donekonečna a s rostoucí trénovaností je další pokrok stále obtížnější. Také počáteční euforie už dávno není co bývala. Začátečník tak může mít pocit, že největší překážou jsou samotné cviky, těžká opakování, náročnost tréninku, bolest a litry potu na podlaze. Jenže z vlastní zkušenosti z tisíců hodin tréninku musím říct, že i když jsem se nikdy nešetřil, nebyla samotná fyzická náročnost ani zdaleka tou největší překážkou.
Nejtěžší totiž vždy bývá jít trénovat ve chvíli, kdy se mi nechce, podmínky nejsou příznivé nebo se nedostavují očekávané výsledky. Skutečný problém tak není přímo fyzický, ale rozhodovací.
Když dva lidé usilují o totéž, není to totéž
Představte si dva lidi, co touží po vysněné postavě. Ten první je začátečník a nemá žádné návyky ani zkušenosti. Druhý trénuje systematicky už několik let. Pokud by měli možnost probudit se ráno a svou vysněnou postavu mít, brali by to? Jediná podmínka je, že pokud by ten zkušený souhlasil, o všechny své dosavadní zkušenosti a návyky by tím přišel. Jejich pozice by se tak spravedlivě vyrovnaly. Jak se rozhodnou?
Jsem přesvědčen o tom, že první člověk by bez váhání souhlasil - dostal by všechno za nic, tak proč ne. Rozhodně si to ale nemyslím u druhého. Přinejmenším by váhal, protože všechno to, co mu jeho několikaletý proces dal a čím si musel projít, by rázem ztratil. Ne snad, že by také nechtěl vysněnou postavu, ale proto, že už po všech svých zkušenostech chápe, že takový cíl je dosažitelný a je jen logickým důsledkem jeho vytrvalé práce. Ví současně, že obětováním svých schopností by takový cíl stejně neudržel. Co ho nutí takto uvažovat?
Vytrvalost ve světě rychlých odměn
Dnešní svět je plný stimulů a okamžitých odměn. Sociální sítě, televizní seriály, přebytky dobrého jídla, nakupování i s nedostatkem peněz. Trénink, naproti tomu, s odměňováním rozhodně nespěchá a nezřídka si dává velmi na čas. Výsledek navíc není nikdy jistý. To je důvod, proč se trénink, fyzické cvičení a třeba i změny životního stylu zdají být tak náročné a nedosažitelné. Jsou to vzdálené cíle, které vyžadují velkou trpělivost.
Vzdálený cíl jako největší soupeř
Každý důležitý cíl v životě má jednu společnou vlastnost. Výsledek nepřichází hned. Třeba hubnutí, podnikání, budování vztahů, učení, investování a vlastně cokoliv dalšího, co komu dává dlouhodobě udržitelný smysl. Před každou takovou odměnou je vždy nutná určitá investice času i energie a trénink či cvičení nejsou výjimkou. Proto tolik lidí předčasně končí. Nezapadá to do logiky krátkodobých zisků.
Lidé nekončí předčasně proto, že by byli líní, slabí nebo měli málo motivace. Problém je v tom, že náš mozek reaguje na neustálé podněty, nové výzvy a především preferuje rychlé odměny, kterých je dnešní svět plný.
Nejlepší sportovci a úspěšní lidé nejsou nejmotivovanější
Popřemýšlejte nad lidmi, kteří dokážou jít za svým cílem celé roky. Nejsou neustále motivovaní, nemají každý den chuť, energii a ani dobrou náladu. Přesto pokračují. Žijí snad v jiném světě než začátečníci? Určitě ne a zkuste se zamyslet nad tím, co může být jinak.
Co přesně dělám ve chvíli, kdy jdu na trénink i když se mi zrovna nechce? Takový trénink totiž bývá často spíše podprůměrný, stále náročný, ale fyzicky mě moc neposouvá. Co tím tedy vlastně trénuji? Podprůměrné svaly, rychlost, vytrvalost? Nebo ještě něco úplně jiného?
Za hranicí samotného tréninku
Lidé si uvědomují, že by se měli více hýbat, lépe spát, méně jíst, méně plýtvat časem, utrácet méně peněz. Informací je dostatek a je zásadní rozdíl mezi tím, když nevíme co dělat nebo když to naopak víme, ale přesto to neděláme. Ve skutečnosti totiž takový, i zdánlivě nekvalitní trénink, procvičuje schopnost jednat v rozporu s okamžitou emocí. To je specifická dovednost, která leží daleko za viditelnou fyzickou rovinou.
Skutečným produktem pravidelného tréninku nejsou pouze svaly ani jiné tělesné schopnosti. Ty jsou spíše jen viditelným vedlejším efektem. Každý trénink totiž i trochu posouvá hranici mezi „Nechce se mi.“ a „Přesto to udělám.“ Jakmile se tato hranice začne zvětšovat, začne se měnit vše ostatní, nejen tělo. Mění se způsob rozhodování, návyky, vztah k práci, vztah k sobě samému.
Skutečným produktem pravidelného tréninku je postupné rozšiřování schopnosti snášet nepohodlí.
Pravidelný trénink mění lidské životy
Pravidelný trénink bezesporu vede k příznivým tělesným změnám. Uvědomuji si však ještě jednu, neméně důležitou věc. Člověk díky němu dokáže jít vpřed, i když to není zrovna pohodlné. Upřednostní dlouhodobý cíl před krátkodobým. Jakmile si začnete věřit v této oblasti, často zjistíte, že stejnou schopnost můžete použít kdekoliv jinde - v práci, ve vztazích, v podnikání a životě samotném.
Za skutečnou hranicí pravidelného tréninku tak není jen lepší kondice, ale především schopnost stát se svobodnějším člověkem, kterého už tolik neovládá konzumní společnost, momentální pohodlí a nálada.
Pravidelný fyzický trénink vám změní život.
O podobných tématech píšu i na svém webu koucinkprozdravi.cz
