Článek
„Možná jsem měla lehkou depresi ve chvíli, kdy jsem měla různý podivný brigády, abych se uživila,“ říká otevřeně v podcastu Fashion confession. Jednou z brigád byla práce v Akademii věd, kde s kamarádkou preparovala kořínky lučního kvítí. „Vydělali jsme si tam pár stovek, který jsme následně propili na cestě domů. A já si říkala, možná se ten sen herečky trochu vzdaluje.“
Přesto nikdy vážně neuvažovala, že by skončila. „Nebyl moment, kdy bych si řekla, že se na to vykašlu,“ vysvětluje. Dnes se jí plní dětský sen, i když dlouho zůstával nepřiznaný. „Naši se moc netvářili na to, že bych chtěla být herečka. Studovala jsem žurnalistiku, ale když mi bylo pětadvacet, řekla jsem si – teď, nebo nikdy. Jinak si to budu celý život vyčítat.“ A povedlo se. Diana je nyní úspěšnou a vyhledávanou českou herečkou.
Tělo jako cesta k sebepřijetí
Jedním z témat, které se v jejím příběhu vrací, je vztah k vlastnímu tělu. „Když jsem byla mladší, měla jsem hodně brzo prsa a nelíbilo se mi to. Když na mě koukali starší chlapi, měli průpovídky, i holky, kluci, všichni. Trvalo mi dýl, než jsem se s tím ztotožnila.“ Dnes o sobě mluví jinak: „Je mi třicet a už jsem víc free a uvolněná. Jsem propojená se svým tělem a vnímám ho jako nástroj k práci.“
Díky tomu se dokáže postavit i k natáčení intimních scén bez přehnaného ostychu. „Neměla jsem s tím problém, nestydím se. Ale samozřejmě nejsem taková, že bych mohla ukázat prsa kdykoliv, to ne. Jen mám pocit, že zatím ty projekty, který jsem měla, to tam sedělo. Asi čtyřikrát jsem se svlíkla, ale v Džobu nejvíc.“
Sebevědomí a jeho ztráty
Na první pohled působí jistě, ale sama přiznává, že sebevědomí se u ní v čase mění. „Myslím, že za to hodně můžou rodiče. Vychovávali mě jako sebevědomého človíčka a já jsem se nikdy nestyděla, byla jsem si jistá sama sebou. Teď už to tolik nemám, už nemám v sobě takovou jistotu, ale myslím si, že jsem měla odmalička zdravý sebevědomí.“
A co by poradila těm, kdo to tak necítí? „Obklopit se lidma, který vám to dodaj nebo vás ujistí, že jste dobrý. A pracovat na sobě,“ říká bez velkých gest, prostě jako by to byla samozřejmost.
Kritika a hejty
Na otázku, jak se vyrovnává s kritikou, odpovídá upřímně: „Když jsem četla recenzi, kde o mně psali, že jsem zcela nevěrohodná a jen deklamuju text, hodně mě to zasáhlo. Ale pak jsem mluvila s jinými filmaři a četla i jiné články. Recenze jsou půl na půl. Já si za svým výkonem stojím.“
K internetovým hejtrům má vzkaz, který by mohl být mottem pro celou generaci: „Get a job! Ať jsou lidi hodnější sami na sebe i na ostatní a nepouštějí ze sebe tolik žlučovitých hnusů,“ vzkazuje.
Příběh Diany Dulínkové je především o cestě k sebepřijetí – někdy křehké, někdy drsné. Sama říká, že štěstí je důležitější než talent. A že herečky to mají v Česku pořád těžší než herci, protože rolí je méně a filmový svět je stále převážně mužský. Přesto působí, že našla vlastní klid a rovnováhu.
