Článek
Marilyn Monroe a Elvis Presley byli v 50. a 60. letech dvě obrovské ikony americké popkultury. Ona symbolem ženské krásy a filmového Hollywoodu, on králem rock’n’rollu. Přestože byli oba velmi slavní a pohybovali se v podobném prostředí, nikdy se spolu oficiálně nepotkali.
Zatímco Presley se stal hvězdou až v polovině 50. let, Marilyn byla v té době už na vrcholu. V roce 1962 pak zemřela na předávkování prášky. To bylo ještě předtím, než se na plné obrátky rozjela Elvisova filmová a hudební kariéra.
Objevují se drby, že je Elvisův manažer Tom Parker dokonce nedal dohromady záměrně, protože se obával, že by Marilyn mohla Elvise mediálně „přebít“. Některé nepotvrzené informace zase mluví o tom, že k letmému setkání mělo dojít v roce 1956 v Hollywoodu. Tehdy bylo Marilyn 30 let, Elvisovi 21 let. Co kdyby se tak opravdu stalo? Co by si řekli? Právě na to jsme se zeptali umělé inteligence a tady je její výtvor:
Interiér – luxusní večírek v Hollywoodu, rok 1956.
Hudba hraje, hosté se baví. Elvis stojí u baru, nervózně si pohrává se skleničkou. Do sálu vchází Marilyn – okamžitě přitahuje všechny pohledy. Elvis ji sleduje, chvíli váhá, pak vykročí.
Elvis (s lehkým úsměvem):
„Myslím, že teď už vím, proč mi všichni říkali, že Hollywood umí člověku vyrazit dech.“
Marilyn (pobaveně, nakloní hlavu):
„To říká ten, kdo svým zpěvem způsobuje slabost v kolenou polovině Ameriky?“
Elvis (trochu rozpačitě):
„Možná… ale u vás to funguje i beze zpěvu.“
Oba se zasmějí. Elvis jí nabídne drink.
Marilyn:
„Tak povídejte, pane Presley. Co vás sem přivedlo? Doufám, že ne jen ta pověst, že v Hollywoodu se sny plní.“
Elvis:
„Možná právě proto. Ale taky proto, že mi říkali, že tady potkám legendy. Netušil jsem, že ta největší bude stát přede mnou.“
Marilyn (jemně se dotkne skleničky, pak ho probodne pohledem):
„Legendy jsou nebezpečné. Lidé je obdivují, ale málokdy vidí, co je za nimi.“
Elvis (vážněji):
„To znám. Každý vidí pódium, křik fanoušků, ale nikdo nevidí, jak se vracím domů a je tam ticho. Jen já a kytara.“
Marilyn (chvíli mlčí, pak se usměje):
„Možná proto jsme tady oba. Hledáme lidi, kteří chápou i to ticho.“
Chvíli se na sebe dívají. Napětí zlehčí Elvisova odvaha.
Elvis:
„Ale víte co? Myslím, že to ticho by nám šlo zaplnit i jinak. Třeba tancem.“
Marilyn (rozesměje se, položí mu ruku do dlaně):
„Dobrá. Ale jen jeden tanec, pane Presley. Jinak by o nás začali psát pohádky.“
Elvis (mrkne):
„A co když pohádka jednou skončí pravdou?“
Hudba zesílí, oba tančí. Fotoaparáty cvakají. Oba se smějí, jako by na chvíli zapomněli na svět kolem.
