Článek
Náhoda, kterou bych raději nezažila
Šla jsem z práce, unavená, ale v docela dobré náladě. Na náměstí jsem zahlédla známou postavu. Nejdřív jsem si nebyla jistá, ale pak se otočil a já věděla. On. Člověk, o kterém jsem si roky říkala, že kdybych ho potkala, dokázala bych být v klidu.
Srdce se mi rozbušilo, ale navenek jsem se snažila tvářit vyrovnaně. Chtěla jsem ho jen minout, ale on mě zastavil. Usmál se takovým tím samolibým úsměvem, který jsem kdysi znala až moc dobře.
Slova, která se nedají vzít zpátky
Změřil si mě pohledem od hlavy k patě a pak řekl: „Víš, když se na tebe dívám teď, nechápu, že jsem tehdy neviděl, jak jsi ve skutečnosti ošklivá.“
V tu chvíli jako by mi někdo vrazil nůž do hrudi. Stála jsem tam, neschopná slova. Ne proto, že bych mu věřila, ale proto, že to řekl s takovou samozřejmostí, až mě to odzbrojilo. Jako by to byla prostá pravda, kterou jen zapomněl zmínit, když jsme spolu byli.
Nezmohla jsem se na nic. Jen jsem tam stála a cítila, jak se mi do očí derou slzy. On se krátce zasmál, mávl rukou a odkráčel, jako by se vůbec nic nestalo.
Návrat bolesti
Zůstala jsem stát uprostřed ulice a měla pocit, že se mi svět zmenšil na jedinou větu. Byla jsem roky přesvědčená, že to, co mi udělal, mám dávno za sebou. Že jsem silnější, vyrovnaná, jiná. Ale to jedno kruté souvětí mě vrátilo zpátky na začátek.
Najednou jsem si vybavila, jak mě během vztahu neustále shazoval. Jak dokázal každou moji nejistotu obrátit proti mně. Tehdy jsem se snažila být lepší, hezčí, klidnější. Teď jsem pochopila, že jsem mu nikdy nestačila ne proto, že bych byla špatná, ale protože on potřeboval, aby se někdo cítil menší než on.
Chvíle, kdy se všechno láme
Sedla jsem si na lavičku před knihkupectvím a snažila se dýchat. Nešlo o tu urážku samotnou. Šlo o to, že jsem mu i po těch letech dovolila, aby měl tu moc. Aby mi dokázal jedinou větou vzít klid.
Trvalo mi několik minut, než jsem se zvedla. Došlo mi, že takové setkání jsem asi potřebovala. Ne proto, že bych o něj stála, ale proto, že mi připomnělo, proč jsem z toho vztahu odešla.
Ticho po bouři
Když jsem se ohlédla, už byl pryč. Jen dav lidí a šum města. Ale já jsem cítila, že tentokrát už mě ta jeho věta nezlomí. Na chvíli mě srazila na kolena, to ano. Ale poprvé jsem se zvedla bez touhy cokoliv vysvětlovat nebo napravovat.
Jen s jistotou, že konečně opravdu vím, koho už nikdy nechci potkat.
