Článek
Každý den někam mizel
Po obědě se vždy zvedl, řekl, že si jde zaběhat nebo zaplavat, a zmizel. Ze začátku jsem tomu nevěnovala pozornost, ale když se to opakovalo každý den, začalo mi to vrtat hlavou. Trávil pryč celé hodiny, někdy se vracel až navečer. Tvrdil, že potřebuje být chvíli sám, že mu to pomáhá vypnout hlavu.
Snažila jsem se to chápat, ale něco mi nesedělo. Když jsem se ptala, kam přesně chodí, vyhýbal se odpovědi. Byl nervózní, zamyšlený, a i když se snažil působit normálně, cítila jsem, že se ode mě vzdaluje.
Smutek místo hádky
Měla jsem chuť ho konfrontovat, ale bála jsem se. Nechtěla jsem pokazit dovolenou hádkami, tak jsem to dusila v sobě. Když jsem ležela sama na pláži a on byl kdovíkde, sevřel se mi žaludek. Pozorovala jsem páry kolem a říkala si, že takhle nějak jsme vypadali i my, než se mezi nás dostalo to zvláštní ticho.
Poslední dny jsem už ani nečekala, že zůstane se mnou. Smířila jsem se s tím, že půjde pryč, a jen jsem počítala hodiny, kdy se vrátí. Když se usmíval, působil nepřítomně, a když mě objal, bylo to bez citu. Byla jsem smutná, ale bez síly cokoli měnit.
Pravda po návratu
Doma jsme se ani pořádně nepozdravili. Seděl u stolu, díval se do prázdna a mlčel. Když promluvil, bylo to klidně, bez emocí. Řekl, že mi musí něco říct. Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo.
Přiznal, že si na dovolené našel jinou ženu. Prý se s ní potkal náhodou, začali se vídat a on si uvědomil, že už se mnou nechce být. Řekl, že se k ní chce přestěhovat. Dodal, že mě má rád, ale jinak, než by měl.
Zůstalo po něm ticho
Seděla jsem naproti němu a měla pocit, že se mi hroutí svět. Všechny ty jeho odchody, chlad, prázdné pohledy – najednou všechno dávalo smysl. Neutekl přede mnou kvůli sobě, ale kvůli ní.
Neplakala jsem. Jen jsem tam seděla a poslouchala vlastní dech. Až tehdy mi došlo, že to nejhorší na zradě není ten moment, kdy ji zjistíte, ale všechny ty chvíle předtím, kdy tušíte pravdu, ale pořád doufáte, že se mýlíte.
