Článek
Nepříjemné překvapení mezi regály
Do obchodu s oblečením jsem zašla jen proto, že jsem potřebovala něco elegantního na schůzku. Nebyla jsem tam poprvé, ale obvykle jsem si brala věci sama, zaplatila a odešla. Tentokrát jsem zaslechla hlasy dvou prodavaček za závěsem u kabinek. Mluvily o zákaznících, ale brzy se jejich rozhovor stočil přímo na mě.
„Ta ženská tam venku se tváří jak paní ředitelka, ale vsadím se, že má zlevněné šaty,“ řekla jedna. Druhá se zasmála a dodala, že „takové“ se tu objevují často. Zatajila jsem dech. Nešlo ani tak o samotná slova, ale o ten tón – posměšný, povýšený. Přitom jsem jen hledala velikost a nikomu nic neudělala.
Vztek i trapnost zároveň
Nechtěla jsem se hned ozvat. Byla jsem spíš v šoku. Cítila jsem, jak mi hoří tváře, ale zároveň jsem se rozhodla, že budu klidná. Vzala jsem si dvoje šaty a šla k pokladně, jako by se nic nestalo. Prodavačka, která mě před chvílí pomlouvala, se tvářila přívětivě, skoro až přehnaně. Nabízela slevovou kartu, chválila můj výběr. Kdybych nevěděla, co o mně před chvílí říkala, možná bych si myslela, že je milá.
Když mi podávala účtenku, zeptala se, jestli potřebuji doklad pro firmu. Odpověděla jsem, že ano, a podala jí vizitku. Na ní stálo moje jméno a název společnosti, kterou vedu. V tu chvíli se na okamžik zastavila. Viděla jsem, jak ztuhla, když si uvědomila, že já jsem ta „paní ředitelka“, o které před chvílí mluvila s pohrdáním.
Chvilka ticha, která řekla všechno
Nastalo zvláštní ticho. Zrudla a začala koktat, že to jen myslela jako legraci. Nepotřebovala jsem slyšet omluvu. Jen jsem se na ni podívala, vzala účtenku a řekla, že je všechno v pořádku. Ale v jejích očích jsem viděla, že jí to bylo opravdu nepříjemné.
Když jsem vyšla z obchodu, cítila jsem směs úlevy a smutku. Lidé jsou někdy neuvěřitelně rychlí v úsudku. Kdybych tam stála v teplákách nebo měla jinou kabelku, mluvila by o mně jinak? Asi ne. Takoví lidé posuzují ostatní, aby si sami připadali nadřazení.
Návrat po čase
Do stejného obchodu jsem se vrátila asi po měsíci. Prodavačka tam byla znovu, ale tentokrát se chovala úplně jinak. Byla tichá, slušná a pozdravila s respektem. Když jsem platila, nenabízela žádné falešné komplimenty, jen popřála hezký den. Možná si uvědomila, že každý zákazník si zaslouží stejný přístup, ať má na sobě cokoli.
Odcházela jsem s pocitem, že někdy není potřeba křičet ani se hádat. Stačí, když pravda vypluje na povrch sama. A tahle vyplula přesně ve chvíli, kdy to ta prodavačka čekala nejmíň.
