Ruský imperialismus se živil vítězstvím, vojenské neúspěchy mu zlomily vaz

Pokud mluvíme o imperialismu, většinou nás jako první napadnou státy jako Velká Británie, Francie či Španělsko. Méně už se hovoří o Rusku a jeho imperialismu, který samo neúspěšně popírá a snaží se prezentovat jako anti-imperialistický stát.

Skutečnost je ale taková, že agresivní dobyvačná expanze provází Rusko už od dob Moskevského velkoknížectví za vlády Ivana III., který svou zemi definitivně vymanil z podřízenosti k Velké hordě a začal dobývat a anektovat ostatní svobodná a nezávislá knížectví, která byla postupně nucena vzdát se své autonomie a podvolit se vládě moskevských velkoknížat.

Expanze ale začala nabírat na obrátkách teprve za vlády Ivana IV. „Hrozného“, který byl v roce 1547 jako první ruský vládce korunován na „cara celé Rusi“ (titul car byl odvozen z latinského caesar). V tomto období carského Ruska přichází na scénu dobyvačná taktika, která Rusko provází až do současnosti – preventivní vojenské útoky na státy sousedící s hranicemi říše, které jsou ale prezentovány jako defenzivní kroky – ochrana proti potencionálním hrozbám či zajištění bezpečnosti hranic.

Zjednodušeně by se dalo o této taktice říci, že sousední státy by mohly představovat hrozbu pro Rusko, proto je třeba v zájmu obrany preventivně napadnout své sousedy a zabrat jeho území. Pak ale budou na nové ruské hranici noví sousedé, kteří by mohli představovat hrozbu pro Rusko, proto je potřeba v zájmu obrany….

Díky této postupné sérii defenzivních kroků dokázalo carské Rusko postupovat přes Sibiř až k Pacifiku. Když už byla východní hranice zabezpečena, nastal čas poohlédnout se po dalším potencionálním nebezpeční, které Ruské impérium nalezlo v jihozápadní (Kavkaz a Zakavkazsko) a střední (Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán) Asii či ve východní Evropě, ve které postupně slábly a upadaly dřívější mocnosti jako Švédská říše či Polsko-Litevská unie.

Ruské impérium záhy patřilo k nejmocnějším hráčům na euroasijském poli – se svou rozlohou 24,8 milionu km2 mu dokonce patřilo druhé místo hned za Britským impériem (34 milionu km2), se kterým v 19. století v Asii soupeřilo o získání dalších území a sfér vlivu.

Sovětské impérium

Těchto imperiální ambicí se nedokázalo Rusko zbavit ani po pádu carského impéria po první světové válce. I v dobách Sovětského svazu, který se sám představovat jako odpůrce imperialismu navázalo Rusko na svou historickou tradici. Stalin začal upevňovat svou absolutní moc až paranoidní likvidací jakýchkoliv jen potencionálních hrozeb či kritiků svého diktátorského vládnutí.

Po podepsání dohody o neútočení s nacistickým Německem – pakt Molotov-Ribentrop, která zahrnovala nejen smlouvu o neútočení na příštích deset let, ale také rozdělení států ve střední a východní Evropě, začalo Rusko anexi území pobaltských států, Finska, Rumunska a východní části Polska.

Konečný rozpad imperialistické Ruska nastal v roce 1991 zánikem Sovětského svazu, který Putin označil za „největší geopolitickou katastrofu“ 20. století. Rozpad SSSR viděl jako rozpad historického Ruska, které se údajně budovalo 1000 let.

Putinův obdiv k ruskému imperialismu se projevil i v projevu k 350. výročí narození cara Petra Velikého, v jehož expanzi vidí Putin pouze navrácení území, na které si Rusko kladlo nárok. Své současné kroky – agresivní vojenskou agresi proti Ukrajině – pak přirovnal k oné defenzivní expanzi ruského cara: „Zřejmě je také naším údělem vrátit [to, co patří Rusku] a posílit [zemi]. A pokud budeme vycházet z toho, že tyto základní hodnoty tvoří základ naší existence, jistě se nám podaří vyřešit úkoly, které před námi stojí.“

Tím de facto přiznal, že ruský imperialismus, který je založen na pětisetleté tradici militantní agrese vůči jakékoliv potencionální konkurenci v regionu, lze považovat za základní hodnoty Ruska.

Putinova proměna v absolutistického vládce je tím dokonána. Během své více než dvacetileté vlády vybudoval svůj kult osobnosti, kdy si nikdo nedokáže představit Rusko bez Putina. Po Stalinově vzoru dokázal zastrašit, uvěznit či odstranit potencionální kritické hlasy uvnitř Ruska. Ve společnosti přiživoval staletí zakořeněnou představu, že západní demokracie představují pro Rusko existenční hrozbu (každá hrozba pro Rusko je existenční) a že invaze je na spadnutí. Oprášil i staletími prověřenou defenzivní expanzi, kdy každý potencionální konkurent představuje hrozbu a proto je ospravedlnitelné a zcela legitimní tuto budoucí hrozbu napadnout jako první a zlikvidovat pod záminkou „obrany hranic“.

Historie Ruska nám ale ukazuje, že neúspěch se neodpouští a že ruská společnost je ochotna snášet bídu, útrapy i pošlapávání svých práv, dokud se budou dařit vladaři naplňovat ony tradiční ruské hodnoty – vojenská vítězství a rozšiřování impéria.

V momentě, kdy se vojenská mašinerie říše zadrhne, začnou na povrch vyplouvat nespokojené hlasy poukazující na korupci, špatné a slabé vládnutí, technologickém zaostávání a nedostatečných právech.

Jak tomu bylo v případě posledních carů na konci 19. a začátku 20. století, kdy se začaly vršit neúspěchy doposud téměř bezchybné vojenské expanzi ruského impéria. Nejdříve idylická série defenzivní kroků dostala ránu během Krymské války (1853-1856), kdy car Mikuláš I. špatně vyhodnotil reakci Británie a Francie, které se postavily na stranu napadané Osmanské říše, což vedlo k masivním ztrátám ruské armády (až 600 000 mužů), která byla donucena podepsat potupnou mírovou smlouvu.

Do historie neúspěchů ruské vojenské mašinerie se zapsal o padesát let později i ruský car Mikuláš II., který podcenil nepřítele a hrubě přecenil síly technologicky zaostalé ruské armády nejdříve během Rusko-Japonské války (1904-1905) a poté během první světové války, kdy drtivě prohrávalo proti Německé říši (např. bitva u Tannebergu).

Tyto prohry zasadily drtivý úder ruské představě o velikosti impéria. Společnost krutě vystřízlivěla a zjistila, že za skutečnými velmocemi zaostávají bohatstvím, technologiemi i po vojenské stránce. Ačkoliv se snažili carové přijít s reformami (zrušení nevolnictví v roce 1861 či Říjnový manifest v roce 1905), nespokojenosti lidu nedokázali zabránit a éra carů skončila abdikací v roce 1917, kdy se dostali k moci bolševici.

Vzhledem k předešlým fatálním porážkám ruského impéria můžeme vidět jistou paralelu i se současným Ruskem, které pod vlivem Putinových imperiálních ambicí zaútočilo v roce 2022 na sousední Ukrajinu. Od Ruska znovu došlo k hrubému podcenění svého protivníka a značnému přecenění vlastních sil stejně jako v případě Rusko-Japonské války. Putin také špatně odhadl reakci západních demokracií na svůj pokus o agresivní imperiální expanzi podobně jako v případě Krymské války.

Téměř statická válka, která polyká životy tisíců ruských vojáků měsíčně bez většího územního zisku, ekonomika, která se začíná potýkat s nedostatkem lidí a produktivity, se drží nad hladinou jen díky masivnímu odsávání prostředků ze státního rozpočtu – to nevypadá jako idylický scénář mocné imperiální mocnosti.

Putin se tak nestává ztělesněním cara Petra Velikého, který rozšiřoval území agresivními výpady, ale spíše carem Mikulášem II., který ve válce doslova bojuje o svůj holý život, protože neúspěch se carům v Rusku neodpouští.