Češi si vymýšlí, co vše už je totalita. Režim v Gruzii mezitím utahuje šrouby

V naší zemi je totalita! Že se vám to nějak nezdá a že jste si ničeho nevšimli? Tak to asi nesledujete ty správné zdroje. Stačí nahlédnout na sociální sítě, kde pokoutní prodavači nenávisti křičí o útlaku, nebo si poslechnout majitele politického hnutí ve Sněmovně, jak mezi nadávkami na oponenty opakuje, že nemůže říci svůj názor. A dokonce i když si zapnete televizi, i tu „zlou“ veřejnoprávní, všudypřítomní opoziční politici vám ochotně vysvětlí, že žijeme v nové totalitě, která nepřipouští svobodu slova.

Přitom skutečný přerod z demokracie v totalitu nám probíhá právě teď přímo před očima – a ne, tentokrát nemám na mysli Rusko, které už má svůj návrat k totalitě dávno za sebou. Mluvím o Gruzii, kde strana Gruzínský sen konečně shodila masku a místo pomalého vaření žáby skočila po hlavě do transformace krajiny v hybrida autoritářského a totalitního režimu.

Strana Gruzínský sen, založená miliardářským oligarchou Bidzinou Ivanišvilim, od svého nástupu k moci v roce 2012 balancovala lidově řečeno na dvou stranách. Na jedné straně souhlasně pokyvovala hlavou nad vytouženým cílem gruzínské společnosti vstoupit do Evropské unie, na straně druhé se pokorně snažila zlepšovat vztahy s Ruskem. To však ve společnosti vyvolávalo o poznání větší odpor, vzhledem k tomu, že Rusko od roku 2008 okupuje 20 % mezinárodně uznaného území Gruzie.

Gruzínský sen dokázal obratně jezdit na dvou koních až do roku 2022, kdy Brusel podmínil kandidátský status Gruzie dvanáctibodovým plánem. Mezi těmito reformami však byly pro Gruzínský sen naprosto nepřijatelné požadavky, jako nezávislé soudnictví, svoboda médií či největší překážka – deoligarchizace. Vzhledem k tomu, že Bidzina Ivanišvili vlastní majetek v hodnotě téměř 25 % HDP Gruzie a za léta ve vládě si vybudoval loajální síť veřejných institucí včetně soudů, bylo jasné, že splnění reforem – a tím i vstup do EU – je pro současný režim nepřijatelné.

Společnost začala pomalu střízlivět a uvědomovat si, že vysněný vstup do EU se jí začíná vzdalovat. Kritické hlasy zaznívaly častěji a vše vyvrcholilo v květnu 2023, kdy vláda chtěla schválit zákon o zahraničním vlivu. Tento zákon mnozí (včetně EU) označili za přímo inspirovaný ruskými totalitními praktikami a za odklon od demokratických hodnot i evropského směřování Gruzie. Tbilisi zažilo několikadenní desetitisícové protesty, které vláda brutálně potlačila. Gruzínský sen nakonec ustoupil a zákon stáhl. Téměř do roka a do dne však vládnoucí strana tento zákon oprášila, což vyvolalo další vlnu protestů a represí ze strany bezpečnostních složek. Tentokrát už protesty netrvaly dny, ale týdny, avšak ani to nedokázalo zabránit schválení zákona a přehlasování veta prezidentky Salome Zurabishvili.

Další protesty vyvolaly i sporné výsledky parlamentních voleb, které údajně vyhrála strana Gruzínský sen ziskem 54%. Opozice i mezinárodní pozorovatelé upozornili na manipulace a nesrovnalosti jako je falšování volebních lístků, zastrašování voličů a úplatkářství, které byly běžně pozorovány napříč volebními okrsky. Demonstranti i opozice požadovali nové volby, které by byly oproštěny od nesrovnalostí, a obviňovali vládu z potlačování demokratických principů.

Co však ve skutečnosti přililo olej do ohně kritiky vlády, byl krok poslanců Gruzínského snu, kteří se rozhodli porušit ústavní článek 78. Ten stanovuje povinnost vlády usilovat o integraci do euroatlantických struktur. Poslanec Irakli Kobachidze 28. listopadu prohlásil, že Gruzie pozastavuje přístupová jednání s EU do roku 2028. Tento projev vyvolal vlnu kritiky napříč gruzínskou společností a dokonce i mezi dříve neutrálními občany či spolky, což dalo protivládním protestům novou sílu a posunulo Gruzii ještě blíže k bodu zlomu.

Vládní odpověď na protesty byla od začátku charakteristická tvrdostí a brutálním potlačováním občanského odporu. Bezpečnostní složky nasazovaly proti demonstrantům nejen obušky, pepřový sprej a slzný plyn, ale také vodní děla či tzv. „titushky“ (neoznačené maskované osoby, které útočily na odpůrce režimu). Čím brutálněji bezpečnostní složky potlačovaly demonstrace, tím sveřepěji se jim lidé stavěli. Proti obuškům těžkooděnců začali demonstranti stavět barikády, neutralizovat granáty se slzným plynem a proti vodním dělům nasazovali ohňostroje. Záběry z ulic Tbilisi ukazovaly scény připomínající spíše válečné zóny než demokratickou zemi usilující o vstup do Evropské unie.

Podle zpráv bylo během listopadových a prosincových protestů v Gruzii zadrženo více než 400 osob, další stovky pak byly zraněny. Mnoho zadržených bylo podle očitých svědků brutálně napadeno ještě před převozem na policejní stanice. Někteří demonstranti byli dokonce chyceni v metrech či obchodech, kde se snažili ukrýt před násilnými zásahy bezpečnostních složek. Svědectví o fyzickém týrání zadržených demonstrantů se množí na sociálních sítích i v médiích.

Represe se neomezily pouze na demonstranty. Vládní režim zaměřil svůj zrak i na opozici a novináře, kteří se snažili dokumentovat probíhající protesty. Během zásahů bylo napadeno několik novinářů, jejich vybavení bylo zničeno nebo zabaveno a mnohým z nich bylo vyhrožováno.

Mezi nejvýraznější případy útoků na opozici patří zatčení jednoho z lídrů opoziční koalice Coalition 4 Change, Niky Gvaramii, který byl za bílého dne napaden a v bezvědomí odvlečen do policejní dodávky. Další šokující incident se odehrál, když „titushky“ vtrhly do budovy, kde sídlí opoziční koalice, a brutálně napadly člena opozice Kobu Khabaziho. Ten byl během útoku přečíslen útočníky, kteří pokračovali v napadení, i když už ležel bezvládně na zemi.

V reakci na sílící vlnu protestů, které otřásají Gruzií, se vládnoucí režim uchýlil k sérii legislativních změn, které byly schváleny ve zrychleném řízení. Tyto zákony jsou přijímány téměř jako na běžícím pásu a jejich cílem je především omezit možnosti veřejného odporu a posílit kontrolu státní moci.

Mezi relativně standardní změny patří navýšení pokut za přestupky, jako je blokování dopravy během protestů, nelegální graffiti na veřejných budovách nebo použití pyrotechniky.

Další opatření však již zavánějí problémem. Jednou z nejkontroverznějších změn je rozšíření pravomocí policie po vzoru filmu Minority Report. Ta totiž může dle dodatku preventivně zadržet jednotlivce i bez soudního příkazu, pokud se domnívá, že by mohli v budoucnu spáchat přestupek. Podobné pravomoci jí umožňují také provádět domovní prohlídky nebo zabavovat majetek a dokumenty bez nutnosti soudního rozhodnutí.

I přestože je veřejným tajemstvím, že vládnoucí strana Gruzínský sen drží státní sféru pevně ve své moci, ukázalo se, že podpora vstupu do Evropské unie převažuje nad bezpodmínečnou loajalitou k režimu. Část státních zaměstnanců, od velvyslanců a diplomatů až po řadové úředníky, totiž osobně vystoupila na protest proti pozastavení rozhovorů s EU. Tento akt odporu, který v některých případech zahrnoval i veřejné projevy na demonstracích, byl pro vládnoucí režim zjevně nepřijatelný.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a nesla se v ryze politickém duchu. Starosta Tbilisi Kakha Kaladze označil protesty státních úředníků za sabotáž a otevřeně slíbil odvetu. Předseda Gruzínského snu Irakli Kobakhidze šel ještě dál, když hovořil o nutnosti „sebečistícího procesu“ ve státní sféře. Tato rétorika se rychle přetavila v legislativní změny, které umožňují vládě reorganizovat státní správu tak, aby se snadněji zbavila kritických a neloajálních hlasů.

Pokud by někdo v České republice chtěl vidět, jak vypadá rodící se totalita, policejní brutalita, zneužívání moci, potlačování svobody slova a projevu či represe médií, měl by se nejprve podívat na kroky vládnoucí strany Gruzínský sen. Právě tam můžeme pozorovat, jak rychle se demokratické instituce mohou stát nástrojem autoritářské vlády, která nemá zábrany v likvidaci opozice a umlčování nesouhlasných hlasů.

Viděli jsme snad v českých městech tisíce těžkooděnců, kteří slzným plynem a vodními děly rozhání protivládní protesty? Jsou u nás novináři mláceni do krve jen za to, že si dovolí dokumentovat zásahy bezpečnostních složek proti obyvatelům? Jsou organizátoři protestů násilně vyváděni ze svých kanceláří, aby byli podrobeni výslechům doprovázeným surovým bitím? Podobné scény jsou v Gruzii smutnou realitou, zatímco u nás, navzdory veškeré kritice, zůstávají nepředstavitelné.

Přemýšlejme tedy, zda je na místě mluvit o totalitě tam, kde jde spíše o neschopnost přijmout kritiku, nebo o frustraci z toho, že náš názor není univerzálně přijímán. V porovnání s tím, čím prochází Gruzie, je to nepochybně luxus, který bychom si měli více vážit.