Další pokus o atentát - pokrytecká konfrontační politika slaví další zářez

Celý svět je šokován pokusem o atentát na republikánského prezidentského kandidáta Donalda Trumpa. Tento hanebný čin si pochopitelně vysloužil jednoznačné odsouzení napříč světem i politickými stranami.

Zaznívaly hlasy o tom, že takovéto chování nepatří do naší společnosti, že jakékoliv násilí je zavrženíhodné a že politické souboje se mají odehrávat výhradně na politické půdě či při volbách.

I přes ujišťování, že podobné činy nepatří do demokratické společnosti, jedná se po květnovém pokusu o atentát na slovenského premiéra Roberta Fica už o druhý takový zločin ve velmi krátké době.

A s květnovou střelbou má mnohé společného.

Informační vakuum zaplňují domněnky

Střelba na vrcholného politika dané země není něco, co by se stávalo každý měsíc či každý rok. Je proto pochopitelné, že ve společnosti panoval hlad po informacích, které by vnesly světlo na tuto událost. Vzhledem k tomu, že oficiální a ověřené informace nebyly ihned k mání (protože je třeba vše vyšetřit a ověřit), toto informační vakuum od prvních minut po útoku zaplnily různé domněnky, dohady či čisté konspirační teorie.

Dalo by se říct, že každá skupina si za útočníka dosadila svého nejnenáviděnějšího nepřítele. Příznivci Ruska si na telegramových účtech sdělovali podezření, že se jednalo o člena ukrajinského pluku Azov, protizápadní živly poukazovaly na možnost zapojení USA a CIA, antivaxeři zase viděli za pokusem o atentát WHO.

Podobně se takřka ihned po střelbě na Donalda Trumpa začaly šířit dohady, že za útokem stojí Čína, Antifa a samozřejmě také člen ukrajinského pluku AZOV či dokonce samotný Zelenskyj.

V obou případech se také vyrojily konspirační teorie, které hlásaly, že celý pokus o atentát je pouze zinscenovaným divadelním představením, který má přihrát politikovi či straně další politické body.

Selektivní informace pro obviňování protistrany

Pochopitelně každého ihned napadla varianta, že se jednalo o podporovatele protistrany. Na sociálních sítích oba nesmiřitelné tábory šířily selektivní informace, které by podporovaly jejich tezi a informace, které nebyly v souladu s jejich postoji, upozaďovaly nebo je považovaly za méně důležité.

V případě Slovenska šířili vládní fans informace o tom, že byl střelec účastníkem protestů proti Ficovi. Kritici vlády na oplátku šermovali s informací, že střelec v minulosti vyjádřil souhlas s protiromským programem Kotlebovců či proruské polovojenské skupiny Slovenští branci.

Stejná situace nastala v případě střelce v USA. Republikánští voliči mohutně sdíleli informaci, že ve svých 17 letech daroval 15 dolarů na platformě ActBlue, která slouží k podpoře demokratických organizací. Demokratičtí voliči zase přikládali mnohem větší váhu skutečnosti, že pár měsíců nato se registroval jako volič republikánů.

Politici ukazují prstem na své oponenty a kritiky

Své k tomu měli samozřejmě co říct i samotní politici. Bez ohledu na řeči ohledně uklidnění situace se političtí reprezentanti neštítili obviňování a šíření nenávisti proti svým odpůrcům.

Na Slovensku měli politici ihned jasno, že viníkem jsou progresivisté a liberálové. Dle vládních poslanců má nenávistná opozice a média krev na rukou, protože rozeštvávali společnost svou štvavou rétorikou.

Podobně zareagovalii někteří republikánští politici v USA, kteří přímo obvinili Demokraty a Joea Bidena, že střelba je důsledkem nenávisti šířené radikální levicí a progresivisty. Stejně jako na Slovensku, i zde se mluvilo o tom, že média mají na rukou krev.

Vrchol pokrytectví a rozdmýchávaní nenávisti

Jeden by až řekl, že se tak jedná o vrchol pokrytectví. Na jedné straně politici volají po ukončení nenávisti a zakopání příkopů, aby hned následně začali útočit na své nepřátele – protistranu a média.

Nehledě na skutečnost, že na rozdmýchávání nenávisti ve společnosti mají jejich politici významný a dle některých dokonce zcela dominantní podíl (dle analýzy zpravodajské agentury Reuters v letech 2021-2023 vycházelo politické násilí v USA častěji od pravice než od levice).

Dlouholetá vyhraněná rétorika vůči svým oponentům, kritikům a médiím, která informují o jejich kauzách, zesměšňování či démonizování menšin, zlehčování politické nenávisti vůči protistraně. [1] [2]

Ať už je to právě Fico a jeho spojenci, jejichž slovník odpovídá spíše podnapilému štamgastovi čtvrté cenové skupiny, a kteří se neštítí osobních útoků a výhrůžek. Roztleskávání davu na skandování „Čaputová je americká …“ , nekončící útoky na novináře, které přirovnává k prasatům či „špinavým protislovenským prostitutkám“.

Nebo takový Donald Trump, kterému nedělalo problémy vyhrožovat manhattanskému prokurátorovi v případu Stormy Daniels, že pouze „zvrhlý psychopat, který skutečně nenávidí USA“ by ho obvinil, protože by mohla následovat „potencionální smrt a zkáza“. Podobné útoky mu vynesly omezující příkazy kvůli pokračujícím útokům na soudce či svědky.

Do historie se ale také zapsal díky neschopnosti uznat prohru ve volbách v roce 2020 a kdy se za každou cenu snažil udržet u moci tím, že vznášel konspirační teorie o zmanipulovaných korespondenčních volbách či sčítání hlasů. Den po jeho příspěvku na twitteru, ve kterém zopakoval, že volby ukradli „radikální levicoví demokraté“ došlo k bezprecedentnímu útoku tisícovek zfanatizovaných Trumpových příznivců na Kapitol, kteří chtěli zabránit oficiálnímu vítězství Joea Bidena.

Leží tedy vina na straně jen těchto stran a voličů? Sklízí pouze úrodu, kterou tak svědomitě zaseli? Ale kdepak. Protože i jejich političtí oponenti se zapojili do vyhraněné politiky a rozhodli se využít rozdělení společnosti. Společně vytvořili hru nálepkování a očerňování druhé strany.

Nezáleží na tom, kdo to celé začal. Politici nejsou děti ve školce, které vysvětlují, že Pepíček si za ten kousanec může sám, protože nám ukradl kyblíček. Také je jedno, kdo vyvolával nenávist ve větší míře. Když jeden řidič před jízdou vypije sedmičku vína, je méně vinný než řidič, který vypije litr vodky? Ne – ani jeden neměl za volantem co dělat.

Politici mají být vzorem pro své voliče. A pokud příklad, který dávají svým voličům, je založen na vulgarismech, výhrůžkách či prosté opakované vyhraněnosti vůči oponentům, těžko se můžou divit, že je společnost rozvrácena nenávistí a nedůvěrou.

Tedy těžko…ukazuje se totiž, že někteří z nich se opravdu diví a nechápou, případně stále hledají vinu pouze u druhých a s naprostou pokryteckou grácií ignorují svůj vlastní podíl.

Z koláče viny si musíme ale odkrojit i my, voliči. Je lehké svalovat vinu pouze na politiky, ale pokud bychom jednotně dali najevo, že takováto rétorika nebude tolerována, byli by naši političtí představitelé nuceni svůj postoj změnit.

A nemluvím jen o jedné straně voličského spektra. Je lehké poukazovat jen na vulgaritu voličů extremistických či populistických stran, které vyhrožují pomstou, lidovými soudy a věšením. Realita je ale taková, že lze pravidelně nalézt i komentáře prodemokratických voličů, které hlásají, že by měl někdo zavřít hubu, že by zasloužil dostat pořádně přes rypák nebo ujištění, že na každou svini se vaří voda.

I přesto, že část voličů napříč stranami vidí v politice gladiátorský zápas a fanaticky volá po větší brutalitě, není třeba házet všechny do jednoho pytle. Například dle průzkumu agentur Ipsos/Reuters v  USA pouze shodně zhruba 10% Demokratů a 10% Republikánů uvedlo, že je pro ně akceptovatelné, pokud se se pro prosazování postojů a názorů použije násilí. Naprostá většina dotazovaných tuto myšlenku zavrhla.

Nakolik je povzbuzující vidět, že ne každý je extremista? Stále se jedná o značný počet voličů. A pokud je obviňování druhých a neuznání svého podílu viny maximum možného, co jsou politici a občané schopni udělat k zastavení rozvracení společnosti negativními emocemi, pak se máme v budoucích letech na co těšit.