Článek
Poslední dny se moje obec těšila pozornosti médií. Na tom by přece nebylo nic tak divného. Tuto malou vesnici jménem Strání bylo možné sem tam zahlédnout ve zprávách i dříve. Díky své poloze na hranici se Slovenskem jsme mohli vidět krátké spoty o uzavřených hranicích v době covidové či o potulujících se běžencích překračujících „zelenou hranici“. Každoročně se mihne i zmínka o masopustu Fašank a tradičním mečovém tanci. I tentokrát jsme se „zviditelnili“ díky tradicím, ale na rozdíl od Fašanku se teď nejednalo o reportáž plnou veselí. Řeč byla o tradiční výrobě skla ve sklárně ve Květné. A jejímu konci.
Nebojte, nebudu znovu opakovat informace, které jste mohli číst, vidět či zaslechnout v předešlých dnech. Nebudu ani vypisovat údaje z rejstříku o dlouhotrvajícím negativním hospodářském výsledku, srovnávat ceny energií a polemizovat co konkrétně stojí za neúspěchem sklárny. Spíš bych si jen nostalgicky zavzpomínal na dobu, kterou si pamatuji (méně či více) v souvislosti s „naší“ sklárnou.
Školní léta
V době, kdy jsem navštěvoval základní školu, bylo ve sklárnách zaměstnáno necelých 500 lidí. Vzhledem k tomu, že v té době (před 25 lety) bylo ve Strání 3800 obyvatel, dokážete si asi představit, že se tak práce ve sklárně stala pomalu místním folklorem a rodinnou tradicí. V obci se snad nenašla rodina, která by neměla ve svém středu někoho, kdo by tímto místo neprošel. V podniku se tak často setkávaly generace – synové střídali u pecí své otce, dcery v malírně a brusírně pracovaly vedle svých matek.
Přiznám, že vzpomínky na tuto dobu mám mlhavé – uplynula už spousta let. Sklárnu si z tohoto období pamatuju zejména díky mým četným návštěvám zdravotního střediska ležícího naproti. Po vyšetření jsem přeběhl vozovku a šel informovat o svém zdravotním stavu mamku pracující v brusírně. Vzhledem k tomu, že se na mě v té době lepil jeden neduh za druhým, znal jsem cestu a postup dokonale. Přeběhnout přes cestu, otevřít skleněné dveře, pozdravit vrátného sedícího v okénku nalevo, projít kolem „píchaček“, sednout si ke stolku pro návštěvy a na otočném číselníku vytočit mistra brusírny. Ten mi oznámil, že za tolik a tolik minut bude pauza a že mamku za mnou pošle. Někdy se naskytla i vzácná příležitost a někdo mě „na tajňáka“ vzal za ní přímo do výroby. Prošel jsem se kolem pecí a jednou mi dali dokonce „čichnout“ k řemeslu, a tak jsem se školním batohem na zádech neobratně foukal do sklářské píšťaly. Nevzhledná skleněná „bublina“ nesourodých rozměrů potvrdila, že holt talent od přírody nemám.
Protestní akce
Doba, kterou si pamatuji už jasněji, nastala v roce 2001. Jednalo se o neradostné a ponuré období. Vesnicí se nesla informace, že se bude ve sklárně propouštět kvůli vysokým nákladům a nízkým tržbám. Lidé byli ujišťování, že se nebude jednat o radikální řez, ale pouze o nutné snižování stavů. Že někdo někoho vodil ošklivě za nos bylo jasné, když vedení společnosti oznámilo, že výroba ve Květné zanikne úplně.
Pamatuji si cestu zasněženou vesnicí ze školy. V ruce jsem nesl konvičku s gulášovkou, kterou jsme ukuchtili v odpolední hodině vaření. Už od Zámečku bylo vidět, že se nahoře na kopci něco děje. Před obecním úřadem postával hlouček lidí a vzduchem se nesl pískot a bučení. Přidali jsme s kamarády do kroku tak, až za námi na zasněženém chodníku zůstávaly oranžové potůčky gulášovky. Když jsme dorazili k úřadu, zůstali jsme stát jako opaření. Připadalo nám jako by zde stála celá vesnice (samozřejmě, že oficiální čísla byla tři stovky, ale třináctiletým klukům nabuzeným adrenalinem to připadalo jako srocení na Václaváku). Ve vzduchu kromě zdvižených pěstí povlával i transparent „Na Engeho máte, na nás ne“. Pamatuju, jak jsme stáli v pozadí a smáli se našim známým a rodinným příslušníkům, kteří křičeli, hrozili a dovolávali se příchodu generálního ředitele, který jednal (nebo se spíše ukrýval) na obecním úřadě. Viděl jsem poprvé v životě nástup policejních těžkooděnců se štíty, kteří asi měli uklidnit situaci. Kdosi v davu zakřičel něco na způsob „posílá je na nás, aby nás zmlátili“, a davem se rozjela vlna hysterie. Nastala strkanice, mladí i staří, ženy i muži se hrnuli vynadat policistům, kteří sem tam někoho ledabyle odehnali obuškem. A co my? Už ani nevím, čí to byl nápad, ale v našich mladických hlavách se vzedmula vlna spravedlivého hněvu a jali jsme se pomstít naše známé – sněhovými koulemi. Nutno podotknout, že se nejednalo o žádnou přehlídku agresivity či otevřenou potyčku s policisty. Na prstech jedné ruky se dá spočítat kolik padlo ran obuškem. A bohužel k naší nelibosti i tolik by se dalo napočítat našich přesných zásahů sněhovými koulemi (k naší obraně, házeli jsme „padáčky“ z větší dálky, protože nás rodina nepustila blíž).
Ach ty diskuze
Zpráva o ukončení provozu skláren i o demonstraci, která neproběhla tak klidně, jak se předpokládalo, se dostala do médií. A atmosféru tiché rezignace vystřídal znovu hněv. Někdo z mladších sklářů, znalý práce na počítači, vytiskl články z médií a také příspěvky z diskuzí. I toho nejklidnějšího člověka dokázaly nadzvednout posměšky o agresivních vidlácích z Moravy, případně narážky na to, že se nic přeci neděje, protože na Moravě má každý králíky, slepice a prasata, a proto vlastně ani práci a peníze nepotřebuje. Tentokrát naštěstí pěsti hrozily jen proti anonymním autorům těchto příspěvků. A nejen ve sklárně, ale i ve škole mezi námi, mládeží. Názory o arogantních a líných Pražácích, co neví, jak vypadá kráva a strom a vysmívají se neštěstí druhých, mě provázely zbylými dvěma lety základní školy.
Odbory zachráncem
Jak už víte, sklárnu nakonec zachránily odbory, které ji odkoupily od předešlého vlastníka. Nastal výbuch radosti, protože málokdo věřil, že se to povede, a to ještě v takto rekordně krátkém čase. Bohužel s dobrými zprávami přišly i ty špatné – sklárna bude muset osekat pracovní místa zhruba na polovinu. Pamatuju si, že v mém okolí se řešily dohady, kdo půjde a kdo zůstane. Situace byla o to intenzivnější, protože s nadsázkou se dá říct, že každý znal na vesnici každého. Proto zaznívaly i nesouhlasné a ublížené reakce. A proč bych měl odejít já? Proč si berou místo mě souseda? Nějaká mladá dostala přednost? Já mám přeci pár roků do důchodu. Nutno podotknout, že v této nelehké době se snažily odbory najít co nejlidštější cestu a alespoň jednoho člena domácnosti zaměstnat. Přesto to zanechalo v mnohých hořkou pachuť.
Druhá záchrana, nahoru a dolů
Přiznávám, že další období sklárny jsem moc nevnímal. Začaly se mnou silně lomcovat hormony, dostal jsem se na střední školu a místo poslouchání rodičů a vzkazek o rodné hroudě jsem měl na práci jako každý teenager důležitější věci – holky, muziku, zábavy… Po několika letech, až jsem se částečně vyřádil a místo zábav „za kopcem“ jsem začal navštěvovat lokální podniky, jsem znovu navázal pouto se sklárnou skrze informace od štamgastů. Nebudu dlouze rozepisovat, protože se jedná o poměrně nedávné události. Ze střídání optimistických a pesimistických vyhlídek ale šlo vypozorovat, že výroba skla nešlape zrovna nejlépe. Došlo k další záchraně výroby skla, o kterou se postaral pan Lubor Cerva. Optimistická období, kdy se v jednotkách lidí nabíralo střídala pesimistická období, kdy kvůli nedostatku zakázek docházelo k propouštění (opět v jednotkách lidí). Ze dvou stovek zaměstnanců, které odbory zachránily, se stalo sto, později osmdesát. Dokonce se nesly vzkazky, že zaměstnancům byly prodlužovány smlouvy po měsíci, protože se nevědělo, jestli bude další měsíc vůbec co dělat (přiznám, že jsem po pravdivosti těchto tvrzení nijak nepátral, takže to berte s rezervou, případně rovnou ignorujte). Jak se situací zamával covid, zvyšování energií či válka není třeba zmiňovat.
Do třetice?
Ke sklárně ve Květné jsem měl blízký vztah spíše v mých dětských letech – zejména díky tomu, že v ní pracovalo mé nejbližší okolí. Postupem času můj vztah k ní ochladl, ale přesto mě teď oznámení o jejím konci zasáhlo. Sklárna se už dvakrát dokázala postavit na nohy i po tom, co ji všichni odepsali. Může nastat něco takového i teď? Obávám se, že kvůli obrovským potencionálním nákladům na modernizaci provozu a poklesu poptávky po ručně vyráběném sklu, se to nejeví jako pravděpodobné. Přesto bych se rád mýlil. Vzhledem k tomu, kolik ve mně vyvolala nostalgických vzpomínek, nedokážu si představit, jak se musí cítit bývalí a současní zaměstnanci. A právě pro ně doufám, že se mýlím.
