Článek
„Pojď Honzíku,“ zavolá prošedivělý Milan a natáhne ruku z korby auta, „můžeš jet se mnou.“
Třináctiletý klučina s vyděšeným výrazem přijme nabízenou ruku a vyhoupne se s Milanovou pomocí na korbu SUV.
„Teď už patříš mezi nás, chlapy.“ Prohlásí Milan a vtiskne Honzíkovi do rukou samopal vzor 58.
Klučík přikývne a rozhodně, sice s roztřesenými prsty, přijme nabízenou zbraň, což vyvolá uznalé zabručení od ostatních po zuby ozbrojených mužů.
Milan láskyplně přejede prsty po zlatém kříži nasprejovaném na střeše SUV, otočí se k ozbrojencům a zvedne pěst. „Teď těm bezvěrcům ukážeme sílu Boží!“
Zdají se Vám úvodní řádky jako trapný pokus o sci-fi, nebo jako čirá fantasmagorie? Správně, máte pravdu. A buďme rádi, že je tomu skutečně tak.
Právo na vyznání je důležitou svobodou. Ale stejně jako by stát měl ctít tuto svobodu, měla by vyznání uznat podřízenost světské moci a ne naopak.
Z historie i současnosti známé mnoho případů zneužívání i ušlechtilých náboženských myšlenek pro vlastní prospěch.
Sekularizace je moderní cesta
Buďme rádi, že v našich končinách proběhla postupně mezi 16. a 20. stoletím sekularizace, neboli oddělení světské a církevní moci. A děkujme tomu, že ani v následujících letech se náboženství nenavrátilo na své předešlé místo, které ještě v 15. století zastávalo.
Na rozdíl od muslimských států, které jsou teokratické ještě nyní (nebo spíše opět) – Afghánistán, Irán, Mauretánie, Saudská Arábie a Jemen (několik dalších se momentálně potýká na hraně občanské války).
Hodně skloňovaný je nyní zejména Írán, který je ale obviňován z podpory teroristických a extremistických hnutí snad už od Íránské islámské revoluce před čtyřiceti lety, kdy se moci chopil Rúholláh Chomejní a přeměnil státní zřízení na teokracii.
Či Islámský stát, který viděl v sekulárním uspořádání hrozbu pro islám a nerozlišoval mezi sekulárním uspořádáním státu a státem bezvěrců.
Je islám násilnější než křesťanství?
Možná je to k neuvěření (zejména pro naše radikální protiislámské občany), ale islám opravdu není o nic víc militantní než křesťanství.
Je mi jasné, že pokud bych změnil česká jména v úvodu článku na arabská, každý by si myslel, že se jedná o scénu jako vystřiženou z přítomnosti.
Je nutné si ale uvědomit, že náboženství je jen nástroj. A vždy záleží na tom, kdo a proč tento nástroj třímá v rukou. Je kladivo zlé, nebo dobré? Ani jedno. Je to jen nástroj, který můžeme použít při stavbě domu nebo to může být zbraň, kterou můžeme někomu rozpoltit lebku. Klišé, vím.
Všechna velká náboženství si jsou podobná – vštěpují nám nařízení, která musíme dodržovat jinak nás stihne trest. Vyžadují pokoru, poslušnost a dodržování stanovených pravidel, za což budeme odměněni v posmrtném životě.
Stačí nahlédnout na středověk a na to, jakým způsobem církev třímala toto kladivo – její moc byla nad světskou mocí. Panovníky, kteří byli církvi nakloněni, obdařila svou přízní a propůjčila jim svou autoritu pozvednout tento nástroj a vynutit si poslušnost poddaných. Jakákoliv neposlušnost vůči církvi či panovníku byla zradou samotného Boha, bez ohledu na to, co panovník či církev nařídila. Čím větší bída a strádání poslušných obyvatel, tím větší odměna na ně čekala v království nebeském.
Křížové výpravy proti bezvěrcům i nepohodlným
Mohl bych mluvit o křížových výpravách, kde církev svým ovečkám oznámila, že je Boží vůle osvobodit svatá místa z rukou muslimů. To, že za tímto svatým posláním se spíše skrývaly mocenské machinace, snahy o zbohatnutí a rozšíření území, samozřejmě nikdo nehlásal. Stejně jako plenění měst a masakrování civilního obyvatelstva „po cestě“.
Ale křížové výpravy se nepořádaly jen proti muslimům, ale i například proti pohanským Slovanům nebo směřovaly i na území Pobaltí či Finska za účelem christianizování bezvěrců. Stejně tak i křížové výpravy proti neposlušným kacířům. Z našich končin si můžeme velmi dobře vybavit například Mistra Jana Husa, který si dovolil postavit se církvi a následnou křížovou výpravu proti husitskému hnutí.
Středověk neskončil, středověk trvá
Dalo by se říct, že islámské hnutí, které vola po přísné teokracii a vymáhání práva šaría, nyní znovu třímá ono středověké kladivo a místo bušení do hřebíků, volá po krvi a rozbíjení lebek. Znovu se objevují prohlášení o bezvěrcích, zrádcích Islámu a dobývání posvátných míst. Znovu je vyžadována naprostá oddanost a poslušnost.
A stejně jako v případě středověkého křesťanství, ani v tomto případě nejde v prvé řadě o náboženství, ale o moc, bohatství a vliv hrstky vlivných, kteří bičují své ovečky radikálními výklady náboženství, aby je pak vypustili jako zdivočelé vlky plenit, znásilňovat a masakrovat pod rouškou toho, že konají dílo Boží.
Modernismus
Buďme rádi za renesanci, reformaci a osvícenství, které v našich končinách ukončilo nadvládu církve a postupně předalo moc do rukou lidu. Touto evropskou linií si naneštěstí arabské země neprošly, a proto na rozdíl od našich končin jsou stále lidé snadno zmanipulovatelní fanatickými vykladači Koránu. Naděje leží v islámském modernismu, který se snaží korán vykládat s ohledem na změny ve světě (podobně jako i křesťanství poslední desetiletí mění své doktríny).
Pravá sekularizace
Náboženství bylo vždy nejsilnější v nejistých a nebezpečných dobách, kdy se k němu uchylovali lidé, kterým světská moc nemohla nebo nechtěla pomoci. V těchto dobách poskytovalo náboženství oporu, kterou lidé potřebovali.
V našich končinách tyto doby pominuly a je to i vidět na ztrátě oveček v ČR, kdy se pouze 13,06 % obyvatel vyjádřilo, že jsou křesťané. I přesto se tato menšina snaží odvolávat při světském rozhodování na církevní hodnoty. Věřím ale tomu, že v průběhu let bude sekulární uspořádání našeho státu dokonáno a naše vyznání budou pouze naší svobodnou osobní záležitosti, nikoliv společenským tématem.
Stejně tak doufám, že islámský modernismus bude pokračovat a že za několik desetiletí nebude slovo islám vyvolávat obrazy třináctiletého teroristu jedoucího na korbě SUV zabíjet bezvěrce pro svou víru.
Zdroje:
