Článek
Internet nám poskytuje výborné místo pro sdílení našich názorů s ostatními. Ať už se rozhodneme napsat obsáhlejší článek o aktuálním dění, natočit krátké úderné video o politice, sdílet post na profilu o našich zálibách či alespoň několika slovy vyjádřit svůj názor, například Fyjalo octup!
Většina z tohoto subjektivně zabarvenějšího obsahu tak pochopitelně vyvolává odezvu. Jedni přijdou s poklepáním na rameno a vlepí lajk, další naopak přispěchají s mračounem (vlepit facku ještě přes internet nejde) a vyjádří svůj vlastní názor na dané téma. Žádné z témat ale nedokáže vyvolat tak zběsilou odezvu společnosti jako jakákoliv kritická zmínka o důchodcích.
Proč si zase berete do huby důchodce? Bez důchodců byste ani neměli o čem psát. Zase další, co se vozí po důchodcích.
Kontext je přežitek
Sám jsem se také stal obětí tohoto spravedlivého hněvu. A to dokonce u článků či postů, které na naše seniory nijak neútočily. Nevolal jsem po omezení volebního práva, nehlásal jsem, že smrdí, nepožadoval jsem naprosté zrušení této sociální dávky. Pouze jsem se pozastavoval nad některými směšnými a hojně rozšířenými mylnými názory. Bohužel jsem podcenil sílu mobilizace, která nastává při samotné zmínce onoho zakletého slova – důchodce. O kontext se očividně nikdo nestará.
D-bomb word
OK, řekl jsem si. Vypadá to, že zatímco v USA vás společnost zlynčuje za použití tzv. N-bomb slova (oprávněně), u nás se holt člověk musí vyhnout používání slova důchodce, aby se na něj nesesypala část společnosti (nejen senioři). Možná bych si je tedy pro svůj klid neměl brát do huby a raději bych měl předstírat, že ani neexistují.
Jak ale utéct před názory?
Rozhodně jsem kývnul hlavou a hecnul se. Jakýkoliv článek pojednávající o důchodcích či důchodech budu s nonšalantní grácií ignorovat. Vezmu tablet, kliknu na článek o AČR a prásk ho! Okradení důchodci napravo, ožebračení důchodci nalevo. Zavřu oči a v panice mačkám tlačítko zpět. Uff…to bylo o fous. Takže články raději ne. Otevřu Facebook a u pátého příspěvku v pořadí na mě vybafne komentář o tom, že důchodcům vzali peníze. Tak to ne. Pro dnešek internetu už stačilo. Neporuším své předsevzetí hned první den.
Zajdu raději na pivko. Zavírám tablet a vyrážím. Otevřu dveře hospody a zamířím si to k baru. Sednu, pozdravím obsluhu a objednám si jednoho Radka.
„…důchodce ti říkám. Vzali peníze důchodcům a z nich teď nakupují letadla,“ ozve se od jednoho stolu, kde sedí a vášnivě debatuje skupinka baj očko čtyřicátníků.
Útrpně zaměřím veškerou svou pozornost na televizi na protější zdi. Abych dostál svému předsevzetí, snažím se rozluštit, kdo to vůbec hraje. Arouca? Co to je?
„…a normálně…“
Francie? Nebo Španělsko? Zní to francouzsky. Teda ne, že bych si ze střední ještě pamatoval něco jiného, než větu: Je ne suis pas fort en géographie. Ušklíbnu se při uvědomění si, že tato věta přesně vystihuje mé dilema.
„….okradli důchodce…“
Vyprsknu, zaplatím pivko a mizím domů. Zkusím raději vzít roha všudypřítomným zmínkám o utlačovaných a churavějících seniorech.
Sednu k televizi a s neskutečnou hbitostí kličkuji mezi zpravodajskými kanály a pořady. Pro jistotu si dám jen seriál. Třeba nějakou klasiku a pro sichr zahraniční. Simpsonovi? To by šlo. Tam o Česku nikdo nemluví. Hovím si na gauči rozvalený jako vorvaň a uchechtávám se nad desítkami let starými skeči. Při jedné epizodě (Bart na vrcholu slávy) mi ale hlavou bleskne myšlenka.
¡Ay, caramba!
Bart se stane slavným díky své hlášce – já to nebyl. Před očima mám scénku ze školy, kde všichni spolužáci společně s učitelkou s očekáváním nehnutě sledují Barta a přemlouvají ho, aby pronesl onu známou větu. Poté, co uličník zkroušeným hlasem zahlásí: „Já to nebyl,“ celá třída propukne v nadšený jásot.
Vypínám bednu a beru si zpátky svůj prokletý tablet. S netrpělivostí otevírám různé články a stejně jako spolužáci Barta Simpsona si mrmlám pod vousy – řekni to, Barte. ¡Ay, caramba! Je tam!
Armáda kupuje novou techniku. Tss…zase na úkor důchodců.
Otevírám další a další články, kontroluji komentáře na Facebooku. Za každým úspěšným nálezem radostně výsknu.
Vláda snížila schodek rozpočtu. No aby ne, když ukradli důchodcům peníze. Zvýšil se počet podvodných phishingových útoků. Nenechte se okrást. To je toho, vláda přece okrádá důchodce taky a nikdo o tom nepíše.
Zrodilo se meme
Je to oficiální. Tato manipulativní hláška se stala slavnou stejně jako v Simpsonech a naprosto zlidověla. Je jedno jestli má autor patnáct, třicet, padesát nebo osmdesát let. Je jedno jestli je článek o politice, historii, sportu či o vesmíru. Česko má nové meme!
Házím své předsevzetí do koše. Před meme kulturou člověk holt nemá šanci uniknout. Místo toho budu s napětím brouzdat diskuzemi a komentáři a netrpělivě čekat, až se meme o okradených důchodcích objeví i u článků o vaření.
PS - omlouvám se fanouškům portugalského týmu FC Arouca. Opravdu nejsem silný v zeměpise…
