Článek
„Nejsem …, ale…“
Konstrukce věty, se kterou jsme se všichni určitě nespočetněkrát setkali a mnozí z nás ji i často použili. Je jedno, jestli jsme si doplnili za „nejsem“ přívlastky jako rasista, xenofob, homofob, nebo naprosto běžná přídavná jména jako závistivý, agresivní, sprostý… Význam sdělení vždy zůstal stejný. Naprostý cynismus a pokrytectví.
Nejsem rasista, ale černoši by měli vypadnout z Evropy zpátky do Afriky.
Nejsem xenofob, ale v České republice by měli žít jen Češi.
Nejsem agresivní, ale rozmlátil bych ti ciferník.
Nejsem homofob, ale homosexualita je zločin proti Bohu a přírodě.
Velmi dobře totiž víme, že se chystáme sdělit společensky negativně vnímaný názor, za který bychom si mohli slíznout odsouzení. A tomu se chceme za každou cenu vyhnout. Kdo by chtěl být označen za rasistu, homofoba, hulváta či škodolibce? Proto se snažíme příjemce našeho sdělení (nebo sebe samotné) hned na úvod přesvědčit, že tomu tak ve skutečnosti není. Že jsme z celé duše proti nenávisti, hněvu, diskriminaci či agresivitě. Že jsme spíše oběť, protože jsme byli okolnostmi dotlačeni vyslovit takovýto názor. Šikovná a užitečná finta, která nám umožní skrýt náš nenávistný postoj.
Smějící se bestie
V našich končinách je i velmi populární ukrývat naši nenávist a odpor za vtipy. Aby ne, když nás měl údajně R. Heyndrich, J. Goebbels či jiný nacistický představitel označit za Lachende Bestien – smějící se bestie, když naši předci bojovali proti tvrdému osudu za pomocí černého humoru a satiry.
V dnešní době náš národ není okupovaný ani nacisty, ani komunisty, nezuří zde válka, lidé nejsou popravování a nejsou pošlapávána jejich práva. Co tedy s naší lidovou tvořivostí? Komu se mají bestie smát teď? Je třeba vytvořit nového nepřítele – kohokoliv, kdo bude jiný.
A tak se můžeme setkal se záplavou vtipů, které jsou mířené na židy, Romy, černochy, lidi s jinou sexuální orientací… Že jsou pointou vtipů zažité předsudky a stereotypy, není třeba dodávat. Můžeme se proto setkat s vtipy, které naráží na to, že židé jsou lakomci, Romové nechtějí pracovat a že černoši jsou otroci.
Nejlepší kouzlo Vánoc pro mě spočívá v tom, že křesťané věří, že k nim domů přijde žid a dá jim něco zadarmo.
Pokud má daň z cigaret odradit lidi od kouření, daň z alkoholu odradit lidi od pití, tak daň ze mzdy plně pochopili snad jen Romové.
Že je takovýto humor nekorektní a přinejlepším na hraně, je jasné. Ale často je možné setkat se s vtipy, které jsou už dalece za touto pomyslnou hranou a neštítí se ani tématu genocidy.
A co na to Češi? Stejně jako v prvním případě – já nic, já muzikant. Nejsem rasista, to je přeci jen vtip! Smysl pro humor je jako nohy, ne každý ho má, ha-ha-ha. A společnost to toleruje. Vždyť se přeci nic špatného nestalo a ten vtip už přeci koluje desítky let. Tak jakýpak rasismus, diskriminace nebo předsudečná nenávist? To jsou jen takové ty novoty ze Západu, které jsou teď strašně moderní.
Tradiční konzerva z roku 1900
Což nás přivádí k dalšímu bodu – boj za zachování statutu quo a ultrakonzervativních hodnot a bitva proti všemu novému a modernímu.
Žijeme v době, kdy se věda i technologie vyvíjí až překotně a ovlivňují náš každodenní život. Díky sociálním sítím jsme neustále v kontaktu s okolním světem, čím dál víc úkonů se dá řešit online z pohodlí domova, technologie jsou dostupnější i pro domácnosti, trh práce se začleňováním technologií proměňuje… Přesto se najdou skupinky obyvatel, které bojují proti jakýmkoliv změnám. Samozřejmě nehaním konzervatismus. Sám mám k určitým tématům spíše konzervativní přístup. Ale spíše mi vadí názory, které se zdají být jako z jiného světa – a když se nad tím zamyslíme, skutečně je tomu tak. Ze světa, který ještě nezažil rozmach internetu, technologií a demokracie.
I tyto skupinky často dávají na odiv své vyhraněné názory, ze kterých diskriminace a nenávist doslova čpí. Místo zmiňovaného „Nejsem…, ale…“ používají ideu boje za zachování tradičních hodnot – zejména křesťanství a tradiční rodiny.
Je libo tradiční rodinu? Otec – živitel domácnosti, který o všem rozhoduje. Manželka – hospodyně, která se stará o domácnost a je zcela závislá na svém manželovi, (někteří, jako paní Jouchová, by klidně i oželeli právo žen volit) a děti, které musí na slovo poslouchat rodiče. Cokoliv jiného je nepřirozené a nepřípustné.
Homosexualita je tak dle nich naprostým porušením tradiční rodiny. Stejně jako například nesezdané páry, svobodné matky vychovávající děti či bezdětné páry.
Naše tradiční křesťanské hodnoty (v zemi s nejvyšším podílem nevěřících) jsou také v rozporu s jinou sexuální orientací, bezdětnými páry, svobodnými matkami, ale samozřejmě i v rozporu s migranty či menšinami na našem území. Prostě vše, co nesplňuje požadavek na tradici – bílý heterosexuální Evropan katolického vyznání – je odsouzeníhodné a nemá zde místo.
A společnost opět i tyto vyhraněné názory většinou mlčky přechází a poukazuje, že to není nenávist, ale pouze konzervativní politika, nacionalismus či vlastenectví a boj o zachování tradiční hodnot. Že se v této rétorice často používají dezinformace, lži či stereotypy a předsudky, kterými se dotyční snaží vyvolávat strach a hněv, to už nikoho nezajímá.
Děkujme předkům za předsudky
Kde se ale berou tyto stereotypy a předsudky? S největší pravděpodobností se dědí mezi generacemi jako lidové pranostiky. Jak jinak si vysvětlit, že žák základní školy mluví o Romech jako o zlodějích, protože „cigáni jezdí na vozech a kradou slepice a děti“? Dalším výborným způsobem je právě záležitost vtipů či zažitých vulgarit. Je jasné, že zvolání „Sparta, buzerantů parta“ nemá zrovna kladný nádech. Stejně jako v nářečí slovo „cigánit“ (lhát, podvádět).
Pokud vyrůstáme v prostředí, kde je označování Romů či homosexuálů velmi běžně používanou a tolerovanou nadávkou, naše povědomí o těchto jevech se otupí. Přidejme k tomu společensky akceptovatelné vtipy narážející na genocidu a latentní rasismus a předsudečná nenávist je na světě.
Jednou jsem se před hospodou na kouřové dostal do debaty:
„Cigáni a Úkáčka jen chlastají a dělají bordel. Nechtějí makat a stát jim dává vysoké dávky!“ rozčiloval se známý.
„Kolik takových jich ty osobně poznáš?“ zeptal jsem se.
„No já ne, ale to se ví. Tak to vždycky bylo a navíc o tom psali na facebooku,“ oponoval.
„A kolik poznáš osobně Čechů, kteří chlastají první ligu a chodí na sociálku pro dávky, ale do práce ani náhodou?“ pokračoval jsem.
„Ale to je přece něco úplně jiného!“
Není na čase se posunout?
Je jasné, že nenávist nikdy ze světa nezmizí. Ať už se jedná o homofobii, rasismus, xenofobii… Představa, že mávnutím kouzelného proutku se všichni chytneme za ruce a budeme na rozkvetlé louce zpívat „Kumbaya!“, je naprosto zcestná a naivní. Ale lze tuto nenávist alespoň držet v mezích a mírnit její dopady. Například i tím, že přestaneme tolerovat a bagatelizovat předsudečnou nenávist a desítky let zažité stereotypy, které se dědí z generace na generaci. Tím, že nebudeme zavírat oči před otevřenou nenávistí, která se schovává za štít vtipu či boje za tradiční hodnoty.
