Článek
O víkendu jsem zaznamenal debatu, ve které předseda krajně pravicového populistického hnutí SPD, Tomio Okamura, mimo jiné opět vehementně zdůrazňoval, že SPD je jedinou stranou v parlamentu, která je proti posílání zbraní a peněz napadeným Ukrajincům. Po jediné straně, které volá po vystoupení z NATO a jediné straně, která je zastáncem czexitu se jedná o další osamocené prvenství Tomia Okamuru.
Hlasité výkřiky minoritního názoru
Vzhledem k tomu, že jeho strana zastupuje cca 10 % oprávněných voličů je očividné, že tyto názory jsou v naší populaci naprostou minoritou. Ale stejně jako když jdete samotní temným lesem a broukáte si, abyste si dodali odvahy, tak i tato minorita je o to více hlasitější, aby přehlušila názorové osamění ve společnosti.
Proto i Tomio Okamura často opakuje, jak chce mír – a ten správný mír – tj. kapitulace obránců Ukrajiny a vítězství agresora. Ale nedejte se mýlit. Tomio není v žádném případě proruský, o čemž nás také velmi hlasitě přesvědčuje. To se jen tak sešlo, že nechce stažení ruských okupantů ze suverénního území Ukrajiny, ale namísto toho lobuje za stopku vojenské pomoci, která je poskytována bránícímu se státu.
Podíval jsem se tedy, co vlastně Tomio Okamura a další chcimíři hlásají o podobné situaci, která se odehrála na chlup stejně a která se našeho státu bytostně týkala.
Mnichovská dohoda a podobnost s Ukrajinou
Vojensky nesrovnatelně silnější stát si usmyslel, že rozšíří své území a sféru svého vlivu. Místo plnohodnotné invaze all-in, se ale chytře zaměřil na budování předmostí.
Německo k tomu využilo etnické Němce žijící v pohraničí Československa, Rusko využilo etnické Rusy žijící na Krymu a na východě Ukrajiny. Občané těchto zemí jsou pobízeni k provokacím, státy použijí diverzní skupiny k rozdmýchání konfliktů, další nezvratné důkazy jsou fabrikovány.
Vše je prostoupeno masivní propagandou, kde se zamlčuje či bagatelizuje role provokatérů, ale jakýkoliv zásah menšího státu je zveličován a démonizován jako jednoznačný důkaz pravdivosti útlaku a genocidy etnické menšiny.
Poté větší stát využije své vojenské síly – prohlásí, že etnická menšina má přirozené právo na sebeurčení a že ochrana utiskovaných obyvatel je jeho zájmem a povinností. Vyhrožuje, že vojensky zakročí a rozpoutá válku.
Díky masivní propagandě umocněné strachem z války se snaží Německo/Rusko sebe sama vykreslit jako toho dobrého, který chce jen zachránit své milované občany před barbarským pronásledováním. Snaží se veškerou vinu hodit na slabšího. Což se nakonec také daří.
Díky propagandě je Evropa nahlodaná, a tudíž je více než ochotná svolit k nátlaku na Československo, aby se vzdalo svého území, kde žije nadpoloviční většina etnických Němců. Hlavní mocnosti (Francie, Velká Británie a Sovětský svaz) nechtějí totiž riskovat válku, a proto raději obětují Československo, aby byl zachován mír.
Jak je to hrozné, fantastické, neuvěřitelné, mají-li Britové připravovat zákopy a zkoušet plynové masky v Anglii pro spor v daleké zemi a mezi lidem, o němž my nevíme nic. (…) A i kdybychom měli sebevětší sympatie s malým národem, proti němuž stojí veliký a mocný soused, nemůžeme jednat za všech okolností tak, abychom přivedli celou britskou říši do války prostě jen kvůli němu.
Obdobně jako při situaci na Ukrajině v roce 2014, kdy ruská armáda provedla invazi na Krym, vynutila jeho nezávislost, aby ho poté připojila k Ruské federaci.
A stejně i v tomto případě svět zůstal jen u slov o znepokojení před možným rozšířením konfliktu a bedlivém monitorování situace, případně verbálního odsouzení. Propaganda totiž jako v případě nacistů zaúřadovala i zde. Ozývaly se hlasy – jak to vlastně vůbec bylo, neutlačovali je ti Ukrajinci náhodou, nejsou tam ti nacisti, je to opravdu černobílé…?
Byl mír? Stálo to za to?
Jak se situace vyvíjela dobře známe. Mír nevydržel ani v jednom případě. Nacistické Německo záhy rozpoutalo druhou světovou válku, Rusko o osm let později provedlo invazi na Ukrajinu za účelem celkového obsazení a podrobení země.
Od samotného začátku invaze na Ukrajinu se začaly objevovat hlasy volající po konci války a mírovém řešení. Zejména uvědomělí a empatičtí chcimíři chtěli od počátku konec posílání zbraní Ukrajině, aby se mohlo jednat. Tudíž aby Ukrajina mohla být podrobena.
Naprosto stejně jako Chamberlain a občané Francie či Velké Británie, kteří nechtěli, aby se konflikt dále rozšířil. Nechtěli žít ve strachu z možné války. Tudíž volali po míru, po obětech. Samozřejmě ne po jejich vlastních. Chtěli obětovat dalekou zemi a lid, o kterém oni nevědí nic.
Jak vidí Mnichov Tomio Okamura?
Zkoumal jsem, jak se tedy staví Tomio Okamura k této situaci, která je téměř na chlup totožná s Mnichovskou dohodou. Na stránkách SPD jsem našel jen tento čtyři roky starý post, ve kterém předseda hnutí hřímá „Československo zrazeno SPOJENCI. NEZAPOMENEME, neboť se dnes situace může opakovat!“
Nějak nechápu, proč má Tomio Okamura k této události tak negativní tón. Není přece i on zastáncem míru? Nechce i on obětovat území suverénního státu, aby uspokojil agresora a vyhnul se rozšíření konfliktu či rozpoutání války?
A co vy, kteří sdílíte názor předsedy hnutí SPD?
Schvalujete Mnichovskou dohodu? Byl pro vás tento akt snahou o zachování míru a bylo tudíž postoupení suverénního území Československa správným krokem? Jednali byste stejně i dnes, kdyby k této situaci došlo? Volali byste po odevzdání území agresorovi?
Nebo vidíte Mnichovskou dohodu jako zradu na našem názoru a jste tak stejní pokrytci jako Tomio Okamura? Zastáváte postoj, že z cizího krev neteče? Jste Chamberlainové dnešní doby, ochotni obětovat dalekou zemi pro vaše pohodlí a bezpečí?
Pochází tato potřeba obhajovat názor o ustoupení agresorům ze sympatií k minulému režimu? Obdiv silného autoritativního vůdce? Vymezení se proti „zlému Západu“ a pětidemolici za každou cenu? Je to ukázka rozvrácenosti morálních hodnot?
Nebo se jedná jen o broukání si při chůzi temným lesem, kdy se cítíte osamělí a ztracení? Výkřiky osamělé a opomíjené názorové minority, která chce být viděna a slyšena za každou cenu?
