Článek
V říjnu letošního roku byla českým premiérem Petrem Fialou a zástupcem Svatého stolce (kardinál Pietro Parolin) podepsána česko-vatikánská smlouva, která upravuje některé právní otázky týkající se vztahů mezi Českou republikou a (zejména) katolickou církví. Mezinárodní smlouva, které se naše země vyhýbala už od dob první republiky, se tak blíží k ratifikaci. Tento podpis zároveň oživil dlouhodobou debatu o postavení církve v české společnosti.
Do popředí se dostala otázka zpovědního tajemství, která je v posledních letech často diskutovaná zejména kvůli odhalením o sexuálním zneužívání dětí kněžími, které se církev snažila lidově udržet pod pokličkou.
Svátost pokání, odpuštění hříchů a zpovědní tajemství
Zpovědní tajemství je neoddělitelnou součástí svátosti pokání (zpověď). Tato svátost patří mezi klíčové pilíře katolické církve a jejím hlavním cílem je umožnit věřícím obnovit vztah s jejich Bohem. Tento vztah je podle křesťanského učení narušen spácháním hříchu, ze kterého se musí věřící vyznat před knězem, který jedná jako prostředník mezi kajícníkem a Bohem.
Tento důvěrný vztah mezi kajícníkem a knězem je chráněn zpovědním tajemstvím, které je zakotveno k kanonickém právu. Kánon 983 stanovuje, že: „Zpovědní tajemství je neporušitelné, proto není dovoleno zpovědníkovi slovy nebo jakýmkoliv způsobem a z jakékoliv příčiny cokoliv vyzradit na kajícníka.“
Zpovědník tak musí být zárukou absolutní důvěry, aby se kajícník mohl cítit bezpečně a mohl se plně otevřít před Bohem, aniž by se musel obávat následků svých činů ve světském životě.
Vyvázání se z následků ve světském životě
Právě skutečnost, že zpověď umožňuje věřícímu „vyvázat se“ z následků ve světském životě, je klíčovou součástí této svátosti. Katolická církev učí, že odpuštění hříchů nemůže být podmíněno tím, že se kajícník přizná ke svým činům před světskou autoritou nebo před těmi, kterým svými činy ublížil. Odpuštění je totiž záležitostí výhradně duchovní – vztahuje se k narovnání vztahu mezi člověkem a Bohem.
Zpověď tak není nástrojem světské spravedlnosti, ale prostředkem duchovní očisty, která má vést kajícníka k hluboké lítosti a snaze o nápravu svého života. Církev přitom věří, že skutečná lítost a pokání mohou člověka motivovat k tomu, aby své chyby napravil i v praktickém životě, například omluvou, náhradou škody nebo jinými kroky. Tyto činy však nejsou podmínkou odpuštění hříchů, protože zpověď je zaměřena primárně na duchovní dimenzi lidského života.
Dobře to ilustruje například letitý vtip:
„Když jsem byl malý, modlil jsem se, aby mi Bůh seslal nové kolo. Pak jsem ale pochopil, že Bůh takto nepracuje. Tak jsem kolo ukradl a požádal ho odpuštění.“
Aneb – kolo jsem sice ukradl, ale vracet ho nehodlám. Přiznávat se už vůbec ne. Ale vím, že to bylo špatné a dopustil jsem se hříchu a upřímně toho lituji. V očích církve jsem tak očištěn od svého hříchu krádeže. A kněz, který je jediným „svědkem“ mého provinění o tom nikomu nemůže říct.
Mlčenlivost i za cenu krytí trestních činů
A právě zde může nastat závažný morální problém. Zatímco zpovědní tajemství má pro věřící nenahraditelný duchovní význam, v moderní sekulární společnosti vyvstávají otázky, zda by jeho absolutní neporušitelnost neměla být v určitých případech prolomena. Nemám teď samozřejmě na mysli provinění jako je krádež kola, nevěra, poškrábání sousedova auta nebo pomlouvání sousedky. Ale skutky, které nejenže představují těžké hříchy, ale zároveň jsou klasifikovány jako závažné trestné činy – například těžké ublížení na zdraví, znásilnění nebo vražda.
Co se stane, když kajícník přistoupí ke zpovědi s přiznáním smrtelného hříchu, který je zároveň trestným činem? „Otče, zhřešil jsem. V hněvu jsem zabil.“ Mnozí by možná očekávali, že v takovém případě bude přístup odlišný než při zmiňované krádeži kola. Pravdou však je, že zpovědní tajemství zůstává nedotknutelné i v těchto situacích. Kněz může vést kajícníka k pokání a snaze o nápravu – například finanční pomocí pozůstalým, která může být i anonymní, pokud se kajícník obává následků svých činů.
Na konci zpovědi je však scénář podobný tomu s ukradeným kolem. Dveře zpovědnice se otevírají a kajícník, nyní očištěný od svého hříchu, odchází s pokojným svědomí, aniž by nesl následky svého činu ve světském životě.
I u těchto nejzávažnějších trestných činů je totiž kněz vázán zpovědním tajemstvím a absolutní mlčenlivostí. Nejenže nemůže kajícníkovo přiznání oznámit světským autoritám, ale nesmí o něm ani vypovídat při trestním řízení. A to ani tehdy, pokud by jeho svědectví bylo klíčové pro objasnění trestného činu nebo dosažení spravedlnosti pro oběti.
Církev chrání duši viníka, státy chrání oběti
A zde leží největší rozdíl mezi církevním a světským právem. Církevní právo je zaměřeno na duchovní stránku člověka, přičemž klade důraz na kajícníka (pachatele), kterého chce vést k pokání, odpuštění a ke spáse jeho duše. Tento cíl je natolik zásadní, že mlčenlivostí chrání kajícníka i před světským právem.
Naopak světské právo se zaměřuje na ochranu společnosti a obětí. Jeho cílem je zajistit, aby pachatelé nesli odpovědnost za své činy, a zároveň poskytnout obětem spravedlnost a případnou kompenzaci. Z pohledu světského práva může být tedy zpovědní tajemství někdy vnímáno jako překážka k dosažení spravedlnosti. Zejména pokud brání odhalení pachatelů závažných trestných činů.
Zneužívání dětí spustilo debaty o omezení zpovědního práva
Spor mezi církevním a světským právem se rozhořel zejména po celosvětovém odhalení případů sexuální zneužívání uvnitř církve a zjištění, že náboženští vůdci často chránili pedofilní pachatele a systematicky kryli zneužívání. Společnost i zákonodárci volali po omezení zpovědního tajemství a argumentovali tím, že ochrana obětí a prevence dalších zločinů má mít přednost před náboženskými právy.
Zákony, které by kněžím ukládaly povinnost oznámit sexuální zneužívání dětí, i když se o něm dozvědí během zpovědi, se projednávaly jak v Irsku, Austrálii (kde již některé státy tento zákon přijaly) nebo Francii, tak i v Kalifornii.
Katolická církev na tyto snahy reagovala jednoznačně odmítavě. Zástupci církve opakovaně zdůrazňovali, že zpovědní tajemství je nepřekročitelné a jeho prolomení by ohrozilo samotnou podstatu svátosti pokání a tím ohrozilo svobodu náboženského vyznání.
Australská biskupská konference prohlásila, že kněží budou raději riskovat trestní stíhání, než aby porušili zpovědní mlčenlivost. Francouzští biskupové dokonce přitvrdili a uvedli, že zpovědní tajemství je důležitější a silnější než zákony republiky.
Paradox sekularizace v Česku
Sílící sekularizace napříč světem pravděpodobně povede k dalším konfliktům mezi církevním a světským právem. Tento trend je patrný zejména v zemích, kde i přes vysoké zastoupení křesťanů dochází k diskuzím či přímo ke schvalování zákonů, které omezují tradiční privilegia církví, například zpovědní tajemství. Ať už je to Austrálie se 43,9 % křesťanů v populaci, Francie se 46 % či dokonce Irsko se 69 %.
Je proto až k neuvěření, že Česká republika, která je jednou z nejvíce sekularizovaných zemí v Evropě, se vydává opačným směrem (podle údajů ze sčítání lidu v roce 2021 se ke křesťanství hlásilo pouze 11,7 % obyvatel) a po desetiletích odkladů podepisuje smlouvu se Svatým stolcem. Tato smlouva, která defacto ustupuje církevnímu právu na úkor světského práva, jde proti samotnému principu sekularizace, jehož základem je nadřazenost světského právo nad právem církevním.
V době, kdy i silněji křesťansky orientované země mluví o omezení církevního práva, je tento krok české vlády, která reprezentuje jednu z nejvíce sekularizovaných společností na světě, zřejmým paradoxem. A možná i promarněnou příležitostí.
Promarněná příležitost k posílení důvěryhodnosti církve
Ne každý konflikt mezi světským a církevním právem je totiž nutně špatný a destruktivní. Naopak – mohou vést k dialogu mezi církví a státem a k hledání kompromisů, které umožní nalézt rovnováhu mezi ochranou duchovních hodnot církve a zajištěním spravedlnosti. Pokud církev odmítá prolomení zpovědního tajemství světskými zákony, může po vyjednávání sama určit, za jakých podmínek by mohlo být toto tajemství omezeno.
Například by se mohlo jednat o případy závažných trestných činů, které ohrožují celou společnost – a tudíž i samotnou církev, pokud ji považujeme za její nedílnou součást. Takové kompromisy by mohly přispět nejen ke spravedlnosti, ale i k posílení důvěryhodnosti církve v očích veřejnosti.
Ale takové mezinárodní dohody nejspíše katolická církev podepisovat neplánuje.
