Článek
Všiml jsem si v médiích zprávy o skupině The Killers, která se v gruzínském Batumi dopustila celkem solidního přešlapu, kdy přizvala na pódium fanouška, aby si s nimi zabubnoval. Na tom není nic divného, skupiny své fanoušky zapojují různými způsoby.
Problém nastal v ten moment, kdy zpěvák Brandon Flowers nadšeně oznámil obecenstvu, že fanoušek je Rus a jestli s tím má někdo problém. Na typické nadšené reakce publika ale frontman čekal marně. Pískání u bučení pokračovalo i v průběhu písně a poté, když se snažil Brandon Flowers vysvětlovat svůj krok a šířit názor, že všichni jsme vlastně bratři a sestry, část lidí začala na protest odcházet.
Nevím jakým způsobem se skupiny připravují na svá turné. Jestli si zjišťují i politické poměry v zemi, vztah k náboženství, alkoholu… nebo jestli se soustředí jen na zapamatování názvu města/země, případně na opakování fráze v místním jazyce stylem Děkuji Praha!
Na první pohled se může zdát, že skupina The Killers dorazila rozhodně nepřipravená, ale pokud jste sledovali dění na sociálních sítích, pochopíte, že oni vlastně dorazili připraveni. Skupina dobře věděla co dělá, věděla o nevraživosti Gruzínců k Rusům. Věděla a chtěla to napravit. Ukázat, že všude je láska a přátelství a že hudba spojuje i neslučitelné nepřátele.
Problém je ale v tom, že tady se nejedná o nepřátelství ve stylu Ostrava nemá ráda Prahu, protože tam Baník minulé kolo fotbalové ligy rupnul. Tady se jedná o zkušenosti s národem, který zaútočil na vaši zemi a který vaši zemi okupuje. Podobné je to i s ostatními zeměmi, které zažily příjezdy mírových tanků a dekády trvající bratrskou výpomoc pod dozorem okupačních vojsk.
Navíc se s postupným omlazováním společnosti vytrácí z popředí generace, která zažila SSSR a doposud na něj mnohdy nostalgicky vzpomíná. Zejména v Gruzii nehledí mladá generace na Rusko přívětivě. Mají zkušenost pouze s nedávnou válkou a okupací. A dovolím si říct, že tato generace tvořila drtivou většinu přítomných fanoušků skupiny The Killers.
Není to jen záležitost tohoto konkrétního příkladu. Na sociálních sítích se setkávám často s názory neznalých obyvatel Západu, kteří tyto souvislosti nechápou. O historii toho moc nevědí, případně čerpají informace z ruských narativů o Rusku jako nějakém Slovanském tatíkovi, který by měl ovládat ostatní bratry a sestry, kteří mu zlobivě utekli z domu.
Snaha zjednodušovat a mylně si vykládat historii se pak promítá v nepochopení části společnosti, kteří vidí vlastně jenom takovou kočkovanou mezi Slovany, mezi bratry a sestrami, místo toho, aby si uvědomili, že se jedná o rozpory mezi suverénními státy. Mnohdy velmi závažné a ovlivňující politiku a vzájemné vztahy na několik generací.
Proto i jejich názory na urovnání těchto sporů často připomínají snahy o uklidnění dětí, které se přetahují o hračku.
„Verunko, okamžitě nech Martínka na pokoji!“
„Ale on mi vzal moji panenku!“
„Bóže, to je toho, nech ho ať si hraje, já ti dám lízátko. Hlavně ať je konečně klid!“
