Zákeřný škvor i tleskající tramvaj - moderní mýty a hoaxy

Tyto fascinující příběhy, které bychom mohli označit za moderní mýty, nás oslovují svou tajemnou atmosférou a odrážejí naše obavy a hodnoty. Často obsahují prvky humoru, ale i hororu či předsudečné nenávisti. Nesnaží se nás unavit nějakými důkazy, nezpomalují tempo zbytečnostmi jako pojmenováním konkrétních hrdinů (mladík, žena, sestřička, strojvůdce), a i samotný zdroj je zahalen rouškou tajemství (známý mého známého, bývalá snoubenka bratra mého přítele, či klasické „jedna paní povídala“).

A upřímně – kdo by chtěl začínat pořádný mýtus slovy: „Všechny postavy a události v tomto příběhu jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami či událostmi je čistě náhodná“?

Pomocí těchto obskurních taktik se nás snaží přesvědčit o pravdivosti popisovaného příběhu, či nám alespoň znemožnit jednoduché a jednoznačné zpochybnění pravdivosti dané události. Hůře se přeci vyvrací tvrzení, že známá mé známé, kterou ty neznáš, a já ti její jméno neprozradím, slyšela od jedné paní na poště v nejmenovaném městě, že se po obci pohybuje podezřelá dodávka, která unáší děti, než tvrzení, že Jarmilka byla na poště v Uherském Hradišti a tam jí paní Novotná říkala, že Městská policie vydala varování před podezřelou dodávkou, která se snažila unést dítě.

I díky této struktuře založené na neznámých aktérech, tvrdých důkazech ve stylu „jedna paní povídala“ a vypravěčském stylu zaměřeném na silnou emocionální reakci (ať už je to humor, strach či nenávist) se některé městské legendy usadily v podvědomí lidí. Z mnohých se stala doslova lidová moudra, nad jejichž pravdivostí mnohdy ani neuvažujeme. Tyto příběhy, které se předávají z generace na generaci, formují naše názory a postoje, aniž bychom si uvědomovali, že jsou často založeny na fikci. Městské legendy tak nejenže odrážejí naše obavy, ale také utvářejí naše kolektivní vědomí.

Hojně rozšířená městská legenda je například ta o zákeřném a sadistickém škvorovi, který se vám může ve spánku nepozorovaně vplížit do ucha, „kleštičkami“ na svém ocase propíchnout bubínek a vlézt vám až do mozku. Příběh hraničící až s hororem je snad první městskou legendou, kterou si vybavuji. Už jako malého kluka mě děda varoval před tímto hrůzostrašným a bolestivým osudem, a proto mi vždy před spaním v chatce či ve stanu dával do uší špunty z vaty, aby mě ochránil.

Samozřejmě, že tuto legendu lze poměrně lehce vyvrátit. Škvor vám skutečně do ucha může vlézt, stejně jako například pavouk, moucha či beruška – prostě jakákoli havěť. Ale že by používal své kleštičky k tomu, aby vám skutečně prorazil díru do bubínku a udělal si z vaší makovice svůj brloh… to už je čistá fikce.

Další poměrně známou legendou je historka, která varuje před určitým druhem domácích mazlíčků, konkrétně z čeledi krajtovitých. Příběh tohoto mýtu se odehrává s různými variantami nějak takto:

Přítel přítelkyně má sestru, která chová krásnou (subjektivně) krajtu. Tohoto dvoumetrového miláčka si nemůže vynachválit. Ale jednou přestane ze dne na den žrát. Jeden den, dva, tři…týden… a ňuňánek stále bohorovně ignoruje na smrt vyděšené myši pobíhající v teráriu. Chovatelka tedy peláší pro radu k veterináři. Ten si ji vyslechne, a zeptá se, zda si v posledních dnech nevšimla něčeho neobvyklého. Ta se zamyslí a odpovídá, že poslední dobou hada ráno nachází nataženého ve své posteli. Na což veterinář zděšené chovatelce vysvětlí, že to si ji její miláček měří a zajišťuje, zda by ji dokázal z čiré lásky celou sníst.

I tento mrazivý příběh (zejména pro ty, co nejsou fanoušky hadů jako já) je však snadné vyloučit jako smyšlený. Krajta opravdu nemá myšlenkovou kapacitu na to, aby si dokázala svou potenciální kořist nejprve důkladně proměřit. I kdyby ano, těžko by s tímto přístupem uspěla jako predátor v přírodě. Důvodem, proč se krajta může „přitulit,“ je zcela z jiného soudku – jako chladnokrevný živočich využívá k termoregulaci své okolí. A takový teplokrevný člověk je pro hada jako zapnuté kamínka.

Poměrně populární (a pro mě v této podobě naprosto neznámá) legenda se traduje i o černé sanitce, která měla v nocích brouzdat ulicemi a unášet děti bez dozoru. Podle této legendy, která byla populární v době ČSSR měly být tyto děti prodány na orgány pro zlé boháče na Západě.

Postupem času (a nejspíš i nedostatkem černých sanitek) se tato legenda převtělila do podezřelých bílých dodávek postávajících kolem školek či škol a jejichž řidiči lákaly dovnitř děti či mladistvé. V jednu dobu, kdy zažíval mýtus svůj vrchol, jsem dokonce i na vesnici slyšel několikrát týdně o podezřelé dodávce, kterou ta či ona matka zahlédla poblíž školy či školky.

I v současné době se městským legendám daří a díky internetu zažívají svůj další boom. Místo humorných či hororových témat se však nyní často zaměřují na šíření konspiračních a zpolitizovaných témat.

Mohli jsme tak zaznamenat nové pokusy o renesanci městských legend u příležitosti pandemie covid-19, voleb do parlamentu, energetické krizi, ruské agresi vůči Ukrajině atd.

Například jako jistá dezinformacím nezdravě holdující senátorka, který sdílela na svém účtu „legendu“ o psychicky zkroušeném zaměstnanci ČEZ, který odpojoval plačícím a na kolenou prosícím matkám a seniorkám elektřinu či o zavlečení TBC do naší republiky migranty z Afriky z východu, kterou podpořila smyšleným vyjádřením od KHS.

Velmi oblíbenou lokací, do které autoři novodobých mýtů zasazovali děj svých prozaických výtvorů, se stala tramvaj. Dozajista jste se také setkali s příběhem, který začínal slovy „vyslechl jsem v tramvaji“, případně „při jízdě tramvají jsem se stal svědkem…“

Například pán, který v době platnosti protipandemických opatření nastoupil do tramvaje bez nasazené roušky a po upozornění odvětil, že nošení roušek je pouze snaha vlády, jak manipulovat lidmi, nastolení totality a že více člověku pomůže, když bude dýchat čerstvý vzduch jako naše babičky v jejich mladých letech. Takovéto historky mnohdy končí buď ztichlou tramvají, kdy cestující hluboce přemýšlí nad moudrými slovy hrdiny, či mu přímo ve stoje tleskají - odtud až už komické zesměšnění „celá tramvaj vstala a zatleskala“.

To, jak je prostředí městské hromadné dopravy atraktivní, je vidět u dalších už klasických a lety prověřených městských legend. Například nikdy neotřepaný mezigenerační příběh o nevychovaných mladících, kteří nechtějí pustit vetchou stařenku sednout. Samozřejmě jen dokud se nenajde mezi cestujícími hrdina z lidu, který dokáže pronést tak dojemný projev a vykreslí stařenku jako ženu, která vlastníma rukama vybudovala socialismus a školky, až mladíci zahanbeně žmoulají sluchátka, ženy dojetím pláčou a řidič v přívalu emocí hraje na tramvajový zvonek melodii internacionály.

Když jsme u těch lety prověřených a stále aktuálních legend, musíme samozřejmě vzpomenout i příběh, který je tak starý jako lidstvo samotné - o xenofobii. V této legendě se naopak nejmenovaný tajemný hrdina postaví zlatem ověnčeným Romům s Rolexkami na rukou, kteří ve stavu silné podnapilosti terorizují zbylé pasažéry dopravního prostředku. Zloduchy příběhu náš hrdina zažene na útěk dobře mířenými ranami či dalším procítěným projevem a opět celá tramvaj povstane a tleská. Protože i xenofobie musí držet krok s dobou a sledovat nejnovější trendy, nahradili v současné době zlatem ověnčené Romy Ukrajinci ve značkovém oblečení s novými iPhony.

Městské legendy, ať už ty klasické či moderní, zůstávají fascinujícím zrcadlem společnosti, ve které vznikají. Odhalují naše obavy, předsudky i touhu po hrdinství. V době internetu a sociálních médií se jejich šíření stává snazším než kdy dříve, což přináší jak možnosti pro zábavu, tak rizika dezinformací. Je na nás, abychom dokázali rozlišit mezi nevinnou historkou a škodlivou lží, a abychom si uvědomili, jakou moc mají příběhy v utváření našeho vnímání světa.

A ještě jedna prosba – pokud se opravdu stanete svědky toho, že celá tramvaj vstane a zatleská, natočte pro mě prosím video :D

Použity také informace z měsíčních reportů na webu Čeští elfové a veřejné databáze řetězových mailů Eldariel