Článek
V mentalitě ruských vůdců je historicky zakořeněno něco, co nám v Evropě – zejména po pádu Sovětského svazu – stále tak trochu uniká. Buď si to neuvědomujeme, ti mladší si to z podstaty věci nemohou ani pamatovat, nebo nám to prostě doma nebo ve škole vůbec neřekli. V tomto článku se vám pokusím na historických paralelách vysvětlit, proč je v našem vlastním zájmu, abychom se začali trochu víc zajímat o to, kam vlastně směřuje celý konflikt na Ukrajině a čeho chceme sami dosáhnout. Ačkoliv se věci zdánlivě dějí daleko od nás, dopady raket stále vidíme jen v televizi, a rozhodují o nich přední světoví státníci, ani zdaleka neplatí, že bychom se měli spolehnout, že to za nás vyřeší někdo jiný.
Rusko nikdy nebylo a pravděpodobně ani v dohledné době nebude standardním moderním státem evropského střihu, jak ho známe tady u nás doma. Pokud bychom se na jeho historii podívali hodně z výšky, uvidíme něco jako mohutný srdeční sval, který se v určitých nepravidelných cyklech buď stahuje, ale především rozpíná na mapě Eurasie. Zatímco my v Evropě jsme po staletích krvavých konfliktů vymysleli evropskou integraci – zatím nejdokonalejší protiválečný systém v našich dějinách – Rusko zůstává věrné své historické tradici a rozpíná se.
Srdce Ruska buší v jiném rytmu
Zatímco evropské velmoci mezi sebou zpravidla hrály různé rafinované mocenské hry, Rusko vždy pociťovalo – ať už oprávněné či neoprávněné – ohrožení zvenčí a s ním související nutkání k vlastní rozpínavosti jakožto formy obrany před nepřítelem. Je to hluboce zakořeněný vzorec chování a uvažování, který můžeme pozorovat napříč staletími až do dnešních dnů. Bylo by naivní si myslet, že tento pocit ohrožení zmizí s nějakou mírovou dohodou. Řeči ruských představitelů o fašistech na Ukrajině, v Polsku a vůbec napříč Evropou jsou pevnou součástí příběhu, který je stále dokola vyprávěný domácímu publiku.
Henry Kissinger už v první polovině 90. let napsal, že „Rusko vždy dávalo přednost riziku porážky před kompromisem.“ Tato věta dokonale definuje hlavní poselství tohoto článku. Měli bychom si ji zapamatovat, protože je klíčová i pro pochopení strategického uvažování dnešních vládců Kremlu. Představa, že prezident Trump se nějak dohodne s Vladimirem Putinem a na Ukrajině nastane trvalý mír, neodpovídá tomu, z čeho nás poučuje historický vývoj.
Zrcadlo do minulosti
Rusko tento svůj postoj projevilo třeba v krymské válce v roce 1854, v balkánských válkách v letech 1875-1878 a před rusko-japonskou válkou v roce 1904. Rusové už tehdy odmítali evropské výzvy k dosažení mocenské rovnováhy a šli si pevně za svým, i když konce těchto konfliktů pro ně byly neslavné.
Ruští vůdci téměř nikdy nepřistoupili na rovnocenné jednání v mocenských otázkách. A pokud nebyly splněny jejich požadavky, většinou volili konflikt. Není důvod se tedy domnívat – a chování Putina tomu napovídá – že tentokrát to bude jiné. Je zkrátka potřeba počítat s možností, že Rusko je odhodlané vést souboj „proti fašismu v Evropě“ až do samého konce.
Když se Rusko v minulosti rozpínalo směrem do střední Asie, stálo proti slabým vládcům, na něž se tehdejší evropské principy mocenské rovnováhy nevztahovaly. Na Sibiři mohlo expandovat napříč řídce osídleným kontinentem v podstatě až do chvíle, kdy narazilo na silné Japonsko.
Z toho si musíme vzít poučení: Rusové mají ve svém uvažování zakódovanou rozpínavost, která ovšem vychází z jejich vlastní historické zkušenosti. A pokud to my v Evropě nepochopíme, budeme této rozpínavosti čelit stále znovu a znovu. Ukrajina jí čelí právě teď v plné síle. Takové Polsko by mohlo vyprávět, co se děje na jeho východní hranici s Běloruskem. Série výbuchů v muničních skladech napříč východní Evropou (včetně českých Vrbětic) nebyla dílem náhody či souběhu okolností. Stejně jako zcela zjevné snahy ovlivnit volby v některých státech, včetně těch Spojených.
Nechci váženého čtenáře v žádném případě strašit, ale je potřeba si připustit, že ve válce s Ruskem už zkrátka jsme. A to bez ohledu na to, zda mu fandíme, nebo ne.
Putin dávno řekl, co udělá
Na evropských fórech, ať už to bylo na konci 19. století, nebo na počátku toho našeho, bylo Rusko vždy ochotno zdánlivě naslouchat argumentům ve prospěch mocenské rovnováhy, která by udržovala trvalý mír. Ovšem nikdy se jimi neřídilo. Vzpomeňme na Putinův projev na bezpečnostní konferenci v Mnichově v roce 2007, kde de facto oznámil své plány s Ukrajinou. Tehdy ovšem pro změnu Evropa nebyla ochotna naslouchat Rusku. Trochu se to snad změnilo od roku 2014, kdy „zelení mužíčci“ obsadili ukrajinský Krym, ale definitivně se karta obrátila v únoru 2022. Trvalo tedy 15 let (!), než alespoň někteří pochopili, že to Putin se svými úmysly bere vážně. A přesto to některým nedochází ani dnes…
Problém je, že Rusko vždy tak nějak očekávalo, že se Evropa nebude dívat, když si bude řešit své věci. Cítilo se ale ukřivděné vždy, když se dívala. Stejný problém se objevil třeba po druhé světové válce, když západní spojenci tvrdili, že osud východní Evropy, a tedy i našeho Československa, se týká Evropy jako celku. Stalin naopak trval na tom, že východní Evropa, zvláště pak Polsko, spadá do sovětské sféry vlivu, a proto se východoevropská budoucnost západních demokracií netýká. Zkrátka a dobře: Kreml nás stále vnímá jako sféru svého vlivu a čeká jen na historický zvrat, kdy se mu vrátíme.
Obrana útokem
Protože jakmile se Rusko v historii dalo na válečný pochod, jen zřídkakdy projevovalo smysl pro nějaké limity. A když neuspělo, pěstovalo si uraženost a čekalo, až přijde čas odvety. Po většinu 19. století to tak bylo proti Velké Británii, proti Rakousku po Krymské válce, proti Německu po berlínském kongresu, proti Spojeným státům během Studené války. Po pádu Sovětského svazu je to proti Evropské unii a jejím členům NATO.
Byl to opět Henry Kissinger, který si už v roce 1994 položil otázku: „Jak bude nové postsovětské Rusko reagovat na zhroucení svého historického impéria a ztrátu svých satelitů poté, co plně absorbuje otřes z této dezintegrace?“ Odpověď na ni v plné nahotě vidíme dnes, třicet let poté, na Ukrajině.
Ruská expanze měla vždy dvojí charakter: byla z části ofenzivní, ale z části i defenzivní. Ruská vláda, dokonce i v komunistickém období, navíc měla vždy více společného s autokratickým dvorem 18. století než se supervelmocí století dvacátého. A to musíme vnímat i dnes, zhruba 70 let od konce koloniálního světa, který nám může přijít vzdálený podobně jako ono 18. století.
Rusko se totiž stále považuje za koloniální velmoc. I jeho válka na Ukrajině má koloniální charakter, nehledě na to, že okolní svět už dávno přešel na jiný styl mocenských vztahů. Právě proto vnější svět, jehož jsme součástí i my, vždy tak obtížně chápal ruské cíle. Nechápeme je zjevně ani dnes – každý den si je v médiích vykládáme zcela mylně a vytváříme si vlastní fikci reality.
Absence velkých diplomatů
Zajímavé je, že ani carské, ani komunistické, a nakonec ani postsovětské Rusko nedokázalo vygenerovat skutečně velkého ministra zahraničí. Ať už to byli Nesselrode, Gorčakov, Giers, Lamsdorff, Gromyko nebo dnes Lavrov – všichni to byli sice vždy kvalifikovaní muži, ale pravomoc k vytváření dlouhodobé politiky nikdy neměli. Byli vždy jen „služebníky vrtošivých samovládců, o jejichž přízeň museli soupeřit s mnoha důležitějšími vnitropolitickými faktory“. Přesně tak, jako se to děje v dnešním Rusku.
Je paradoxní, že ještě v roce 1849 bylo Rusko obecně považováno za nejsilnější evropský stát. Do první světové války Rusko válčilo více než kterákoliv jiná mocnost. Ve většině těchto konfliktů finanční a politické náklady Ruska značně přesáhly jeho možné zisky. A to dnes pozorujeme i v konfliktu na Ukrajině – Rusko těžko něco významného získá, a to i kdyby nakonec zvítězilo silou. Dlouhodobá ekonomická izolace od Západu jej bude bolet mnohem více.
Nemáme luxus žít v iluzi
Existuje jistá šance, opět založená na historických zkušenostech, že válka na Ukrajině Rusko nakonec oslabí natolik, že se začne hroutit samo do sebe. V minulosti se mu to stalo opakovaně – na začátku i na konci 20. století. Ale ani to není povzbudivá myšlenka, uvědomíme-li si, že by se znovu po třiceti letech začala hroutit jedna ze dvou hlavních světových jaderných mocností, a to uprostřed největšího válečného konfliktu v Evropě od 2. světové války.
Musíme pochopit, že Rusko tradičně ztotožňuje své velmocenské postavení s územní expanzí. Proto nikdy, dokud bude u moci, nemůže Vladimir Putin před domácím publikem ustoupit. Vždyť už 20 let utvrzuje svůj národ v tom, že Rusku vrátí jeho domnělé sféry vlivu, včetně Polska i České republiky.
Zatímco my si myslíme, že uvažujeme racionálně a postup druhé strany nám připadá zcestný, Rusové to vidí přesně naopak. A s tímto rozporem musíme pracovat, pokud chceme zabránit celoevropské válce s Ruskem. Protože ať se nám to líbí nebo ne, i to je jeden z možných scénářů, které by se mohly naplnit. Zejména pak ve chvíli, kdy by Trumpovy Spojené státy naplnily své sliby a vycouvaly ze svých závazků, i když to nepokládám za pravděpodobné.
Vzájemné nepochopení
Když se podíváme na současný stav věcí, vidíme, že svět se mění přímo před našima očima. Dlouhodobě jsme přehlíželi menší i větší konflikty a spoléhali se, že mezinárodní právo, globální instituce a hlavně „světový policajt“ v podobě USA zajistí stabilitu a mír. Do geopolitiky se ale mezitím začalo vracet staré „dobré“ právo silnějšího.
Pokud podlehneme dopadům hospodářských těžkostí, inflace a energetické krize, a začneme se přiklánět k ruské sféře vlivu, ať už vědomě nebo ne, budeme opakovat chyby našich předků. Nezapomínejme, že v minulosti bylo sklouznutí z poválečného zdání demokracie do komunistické totality řízené z Moskvy sice plíživé, ale nakonec se na dlouhá desetiletí stalo realitou. A zcela nepochybně, i na české politické scéně jsou docela relevantní síly, které zahalené v hávu svobody slova přinejmenším papouškují ruské názory na svět.
Proto je nutné uvědomit si, že s Ruskem se nelze dohodnout podle západních principů vyjednávání. Rusko respektuje pouze sílu a jednotu svých protivníků. Bez silné a jednotné Evropy, která jasně definuje své hranice, se budeme vždy potýkat s ruskými pokusy o rozšíření sféry vlivu a rozložení naší morálky.
Co s tím můžeme dělat?
Strategickým zájmem České republiky je, aby Evropská unie zůstala silná a jednotná – přesněji řečeno silnější a jednotnější než dosud. Pokud by se EU rozpadla na jednotlivé státy s rozdílnými strategiemi, což je nepochybný zájem Ruské federace, ocitnou se země jako ta naše opět v hledáčku obra z východu. A pakliže v novém světovém řádu bude platit „buď jste silní, nebo jste kořist“, není těžké uhodnout, jakou roli bychom v této hře hráli.
Proto i my v České republice, kteří letos volíme nové složení Poslanecké sněmovny, bychom měli ve vlastním zájmu sledovat, jak jednotlivé strany vnímají naši bezpečnost a naše ukotvení ve světě. Měli bychom se ptát našich politiků, zda rozumí skutečné povaze ruské hrozby. Zda jsou ochotni investovat do naší bezpečnosti. A zda podporují silnou a jednotnou Evropu.
Už slavný čínský stratég Sun-C' napsal: „Schopný válečník zvolí takové postavení, které vyloučí jeho porážku.“ Naším „postavením“ musí být pevné zakotvení v demokratické Evropě a transatlantických strukturách. Protože tam jsme v naší historii vždy patřili, často jsme dokonce udávali tón historických událostí. Nemáme ten luxus řešit, jak moc se nám to může prodražit. To jsme měli řešit dávno před tím, než nastala dnešní situace. To, že jsme si odvykli platit za vlastní bezpečnost, ještě neznamená, že to navždycky budeme mít zdarma!
Znepokojovat by nás měla jedna věc: proč jsou zatím nejvíce slyšet ti, kteří doslova vykřikují přesný opak, a to s odkazem na hodnoty svobody slova. Tato pátá kolona nás staví do dilematu, zda budeme opakovat svou minulost, nebo se z ní poučíme. Jsem nicméně přesvědčen, že je morální povinností národa stiženého traumatem Mnichovské dohody, aby udělal vše možné i nemožné pro to, abychom svým západním partnerům neumožnil opakovat chyby minulosti. V opačném případě bychom ztratili právo je kritizovat za mnichovskou křivdu.
Článek vznikl na základě textů z knihy Henryho Kissingera s titulem Umění diplomacie (vydal: PROSTOR), a to především z kapitoly č. 7 „Politický nástroj zkázy: evropská diplomacie před první světovou válkou“. Článek obsahuje vybrané pasáže z této knihy, záměrně zasazené do kontextu současných událostí.
Článek vyšel ve zkrácené verzi v časopisu TÝDEN (14.5.2025)
