Článek
Zatímco se u nás v Evropě hádáme o budoucnosti spalovacích motorů, Donald Trump vede kulturní válku proti LGBTQ komunitě v americké armádě a v Čechách rozhodují lidé v referendech o osudu dvou nebo tří turbín větrných elektráren kdesi na venkově, Čína bez větších fanfár oznámila, že vyvinula a zřejmě i nasadila funkční prototyp globálního protivzdušného systému. To není nějaká další technologická hračka pro naše nadité kapsy, je to první planetární obranný štít, který dost možná skutečně funguje. A my jsme možná právě ztratili závod, o kterém většina z nás ani nevěděla, že se vůbec běží. Proč by nás to mělo zajímat?
Když čínský Nankingský výzkumný institut elektronických technologií ohlásil úspěšné nasazení platformy schopné propojit data ze satelitů, radarů a senzorů po celé planetě, proplulo to naším informačním „vesmírem“ víceméně bez povšimnutí. Přitom se jedná o poměrně přelomovou zprávu.
Pokud je pravda, co tvrdí Čína – není moc důvod myslet si opak – pak čínský systém dokáže sledovat až tisíc střel současně, koordinovat globální obranu v reálném čase a, což je ten klíčový detail, už funguje. Teď. Ne za pět let. Samozřejmě funkčnost prokážou až testy, nebo – a to doufejme, že se nestane – reálný konflikt. Ostatně fakt, že Čína je ve vesmíru reálně aktivní dokazuje i další nedávná zpráva o tom, že Rusko v konfliktu na Ukrajině využívá data právě z čínských satelitů. Tedy alespoň podle hlášení ukrajinské rozvědky a vesmírných sil USA.
Možná si vzpomenete, že prezident Trump oznámil vlastní verzi podobného systému. Pojmenoval to Golden Dome. Má to být ambiciózní systém na ochranu USA před balistickými, hypersonickými i křižujícími střelami s využitím satelitů a vesmírných senzorů. Problém je, že americký program je stále ve fázi plánování, není dost možná dokončená ani jeho technická specifikace a odhady nákladů se pohybují v řádu několika bilionů dolarů. Plánovaná plná funkčnost je až za několik let.
Dvojnásobná rychlost vývoje
Americký generál David D. Thompson, představitel vesmírných sil Spojených států, už v roce 2021 pronesl větu: „Fakt, že (Číňané – pozn. aut.) své vesmírné kapacity budují, nasazují a vylepšují v průměru dvakrát rychleji než my, znamená, že jestli rozšiřování a uvádění našich vlastních kapacit do provozu nezrychlíme, už brzo nás předběhnou.“ Uplynuly čtyři roky a dost možná se to už děje.
Čína je v některých oblastech, zejména hypersonické technologie, raketové flotily a rychlosti generování a analýzy dat, velmi pravděpodobně již před USA, což v kontextu rostoucího napětí v Asii a Tichomoří, například v otázce Tchaj-wanu, dává Číně určitou strategickou výhodu. Na tomto místě bych možná rád zdůraznil, že tento text nemá za cíl jakkoliv podporovat, zveličovat nebo nadhodnocovat Čínu, ale spíše čtenáři ukázat, v jakém stavu je současný stav odvěkého souboje velmocí. Současně je potřeba podtrhnout, že USA jsou v řadě kroků vesmírného výzkumu stále napřed.
Dva klíčové přístupy
Pro pochopení vesmírné problematiky je potřeba vnímat dva přístupy, jak uvažovat o rozvoji vesmírných kapacit států (reálně se bavíme jen o trojici USA, Rusko, Čína). Buď budou promítat svou vojenskou moc do hloubi vesmíru, tedy dále od Země. Tento přístup bude docela určitě začínat na Měsíci, a to už možná příští desetiletí. Druhou variantou je využít vesmír jako podpůrné prostředí pro tradiční vedení válek tady na Zemi, což zahrnuje vesmírnou špionáž, navádění střel, zprostředkování komunikace, navigaci a podobně.
Prvním stupněm k úspěchu je zcela nepochybně ovládnutí té druhé možnosti, tedy ovládnutí „zemské vesmírné slupky“. Pokud by tento závod některá z velmocí skutečně vyhrála, může to mít fatální důsledky pro přístup do vesmíru pro všechny ostatní. Poté už totiž čeká vítěze závodu nerušená expanze do vesmíru a kontrola nad tím, co se děje dole na Zemi. Představte si prakticky, o co všechno praktického byste přišli, kdyby „někdo“ zneškodnil všechny západní družice a získal monopol nad vstupem do vesmíru. Žádné GPS, žádné přesné předpovědi počasí, žádná sportovní přenosy z druhých kontinentů. A to jsou ty spíše druhotné problémy…
Ještě docela nedávno se říkalo, že válečným polem 21. století bude Afrika, ale teď to podle všeho spíš bude nebe vysoko nad námi. Protože podpora tradičního vedení války „dole“ na Zemi zatím žene tři hlavní vesmírné mocnosti mocnou rychlostí do nových Hvězdných válek. Nebavíme se přitom o dopadu na naše životy za 50 nebo 100 let, ale třeba už za 10. Pokud by totiž USA v této bitvě ztratily, ztratil by celkově nepochybně i Západ a my spolu s ním. A to tedy rozhodně není v našem zájmu!
Kulturní rozdíly vnímání vesmíru
Zatímco obecný kulturní narativ na Západě, který můžeme vidět třeba ve filmech, je ten, že lidstvo postupně opouští Zemi a putuje vesmírem, čínský narativ je přesně opačný. Jestliže my chápeme vesmír jako místo pro budoucnost lidstva poté, co nějakým způsobem vypleníme Zemi, Číňané jako kultura chápou vesmír jako zdroj pro vylepšování života na mateřské planetě. Nebo je jim to tak alespoň ideologicky předkládáno.
Za zmínku stojí citát čínského prezidenta Xi Jinpinga z roku 2022 z výhledu čínského vesmírného programu: „Naším odvěkým snem je prozkoumat hlubiny kosmu, rozvinout vesmírný průmysl a vybudovat z Číny vesmírnou velmoc.“ Proč je to důležitý citát? Věřili byste snad před dvanácti, patnácti lety tomu, že z Číny bude lídr v elektromobilitě a zelených technologiích? Že čínská auta budou nahrazovat ta evropská? Ještě v roce 2008 se přeci celý náš svět na olympijských hrách v Pekingu škodolibě ušklíbal nad nekonečným průmyslovým mrakem nad Čínou a pohlížel na ni jako na sice velkého a důležitého hráče, ale přesto spíše jako na výrobce levných triček. Dnes už by takový pohled musel být přičítán jedině neschopnosti přiznat si technologický nástup Číny zejména v posledních 20 letech.
Pár čísel
První Číňan se do vesmíru dostal až v roce 2003. V roce 2019 už ale Čína díky své bezpilotní lodi jako vůbec první přistála na odvrácené straně Měsíce a v roce 2021 dosáhla orbity Marsu, na kterém posléze její stroj úspěšně přistál a vysadil své vlastní vozítko, které nyní brázdí povrch této planety po boku dvou starších „bratrských“ robotů původem z USA (tzv. roverů).
Čína navíc plánuje vyslat ještě v tomto desetiletí do vesmíru tisíc dalších svých satelitů, přičemž díky těmto technologiím a z nich plynoucích užitečných výhod plánuje posilovat svou pozici na tzv. globálním Jihu. Je to také jediná země na světě, která dnes provozuje svou vlastní vesmírnou stanici. Nám dobře známá ISS je výsledkem spolupráce celé řady jiných států zahrnujících mimo jiné USA a Rusko. Naproti tomu Čína a Rusko plánují, stejně jako USA, snad už koncem tohoto či začátkem příštího desetiletí vybudovat společnou trvalou základnu na Měsíci. A to bude pověstný gamechanger! Měsíc totiž nejenže skýtá řadu důležitých nerostných surovin, ale může se stát odrazovým můstkem pro cesty dále do kosmu.
Svoboda vs. rychlost rozhodování
Co bude rozdílové? Zatímco my jsme si vydobyli svobodu, kdy se můžeme rozhodnout prakticky v každé otázce našeho bytí, zda ano či ne, tak naši rivalové se nikoho ptát nemusí. A to může být v případě vesmírného výzkumu výhoda, kdy kolektivní zájem upřednostňovaný na úkor svobody jednotlivce, což je typické nejen pro Čínu, může zvítězit nad nekonečně svobodnou duší jednotlivce ze Západu, který ať už z důvodu své individuální sociální situace, nevědomosti či prostého neodůvodněného odporu bude volit proti investicím do vesmírného výzkumu. Možná se za čtyři, osm nebo dvanáct let změní názor, ale to už taky může být pozdě.
Úlohou našich lídrů a názorových vůdců by tedy mělo být to, aby veřejnosti předkládali sny (chcete-li vize), které nás zase poženou dopředu. Ostatně, stačí se ohlédnout za fascinací vize dostat živého člověka na Měsíc a zpět. Díky tomu máte doma kalkulačku, duck-tape nebo hliníkovou fólii na zapékání libovolného pokrmu.
Vesmír ale už dnes představuje významné bitevní pole. Možná významnější, než si chceme připustit, nebo si vůbec uvědomujeme. Tak jen abychom si to zase neuvědomili, až bude moc pozdě…
Co bychom měli vědět?
Pokud přijmeme fakt, že přistání na Měsíci je bezesporu největší technologický počin lidstva za celou dobu jeho působení, a že poslední člověk – shodou okolností Eugene Cernan, potomek českých a slovenských emigrantů do USA – se povrchu Měsíce dotknul v roce 1972, mohlo by se zdát, že Rusko ani Čína zatím USA nesahají ani po kotníky. Rychlost, s jakou však dochází k dohánění tohoto propastného rozdílu mezi zatím stále prvními Spojenými státy, a tím pádem i kolektivním Západem, a druhou Čínou, začíná nabírat obrazně řečeno rychlosti světla. A světelné roky mezi námi se povážlivě krátí.
Pokud se čínský systém obrany, na který jsem poukázal na začátku, potvrdí jako plně funkční, znamená to prolomení technologického monopolu a faktické předběhnutí amerického plánu Golden Dome, což vytváří nový balanc síly mezi supervelmocemi v oblasti globální protivzdušné obrany. Čína jasně demonstruje úmysl překročit hranice svého okolí a zajistit si vojenskou dominanci i v oblasti vesmíru. USA to jistě budou kritizovat jako „militarizaci vesmíru“. V jejich případě lze však s úspěchem předpokládat, že minimálně v některých ohledech budou schopni demonstrovat, že mají náskok. Otázka zní: na jak dlouho?
Pro USA je proto čínský průlom určitě také pomyslným budíčkem. Strategická výhoda v oblasti protiraketové obrany se totiž začíná přesouvat do Asie, což bude mít důležitý vliv na americkou obrannou politiku, rozpočty a mezinárodní vztahy v následujících letech. Ani to ostatně není úplně dobrá zpráva pro Evropu. Celá situace tak ukazuje na nový globální závod v oblasti pokročilé protivzdušné obrany se zásadními strategickými i politickými důsledky pro bezpečnostní architekturu celého světa na desítky let dopředu.
Problém spočívá v tom, že zatímco někteří naši rivalové jsou spíše agresivní chvástalové s velkou zásobou „lidské síly“, jiní jsou velmi cílevědomí, dlouhodobě uvažující, pragmatičtí a historií ošlehaní. My bychom se proto z toho našeho obláčku měli rychle zvednout a začít opět něco dělat. Jinak budeme následovat osud celé řady vyspělých civilizací před námi, o jejichž neslavných koncích se v dějepise učíme více, než o svých vlastních dějinách posledních desetiletí.
Tomáš Sazima, specialista na politický marketing a krizovou komunikaci
Autor čerpal především z knihy Budoucnost geografie: Jak vesmírná politika promění náš svět (Tim Marshall), kterou tímto doporučuje přečíst všem, které problematika zajímá.
