Článek
Setkání amerického prezidenta Trumpa s jeho ruským protějškem Putinem na Aljašce jako by dávalo vzpomenout situacím, kterým jsme v minulosti opakovaně čelili. Evropa přitom bude společně s Ukrajinou – obrazně řečeno – sedět v předsálí. Budou čekat na to, na čem se „velcí kluci“ dohodnou. Pro Evropu je to sice potupa, ale měla by to být především lekce a budíček. Svět totiž právě hledá novou rovnováhu sil a naši lídři (myšleno čeští i evropští) i v těchto dnech určují, jakou roli v tomto novém řádu budeme jako Evropa, respektive Evropská unie hrát.
Našinci, historicky zatíženému mnichovskou zkušeností, se vždy, když mocnosti jednají o osudu jiné země bez její aktivní účasti, musí rozsvítit červená kontrolka. Podíváme-li se ovšem hlouběji do historie, měli bychom se poučit především v tom smyslu, že klíčoví hráči, v dnešním případě USA a Rusko, vždy sledují především své vlastní zájmy. Důkazem budiž složení obou prezidentských týmů, které ze všeho nejvíc připomínají obchodní delegace. Není proto důvod si myslet, že teď tomu bude jinak.
Zájem USA je ukončit konflikt v Evropě a soustředit se na Tichomoří, definice ruského zájmu je o poznání složitější, protože v tomto případě se v dlouhodobém horizontu jedná o snahu o ovládnutí prostoru, který známe jako východní a střední Evropu.
Je proto dnes českým bytostným zájmem, abychom docílili toho, že se Evropa konečně dohodne na tom, co je jejím společným zájmem a čeho chce docílit. A opět nás může poučit historie. Ačkoliv první světová válka vznikla dílem nešikovností a dílem nadutostí tehdejších lídrů, určitě to nebyla válka chtěná. Příkopy mezi jednotlivými aktéry se ovšem obrazně i doslova v podobě zákopů jednotlivých front prohloubily natolik, že zvítězila falešná vidina zářného vítězství, které navždy ukončí všechny války světa. Nasměrovali však svět ke katastrofě ještě většího rozsahu. Dnes stále ještě máme šanci tomuto scénáři zabránit. Ale, budeme pro to muset mnoho udělat.
Když Roosevelt, Churchill a Stalin porcovali Evropu po druhé světové válce, Československo, Polsko a další země východní Evropy se staly pouhými figurkami na šachovnici velmocí. Výsledek známe dobře – půl století komunistické nadvlády opepřené vpádem „spřátelených vojsk“, devalvace ekonomiky a rozklad společnosti.
I Trump a Putin si dnes mohou rozdělovat sféry vlivu, zatímco Evropa rozhazujíc rukama bude čekat, jak to celé dopadne. Avšak i tentokrát máme možnost situaci změnit – pokud konečně pochopíme, že náš osud nesmíme svěřit do rukou jiných velmocí.
Příměří není mír
Konflikt na Ukrajině zřejmě skončí příměřím, nikoli spravedlivým mírem. A to je zásadní věc, kterou musíme pochopit. Příměří nemá nic společného se spravedlností – je to pouze dočasné zastavení bojů, i když třeba na desítky let. Nelze ale nabýt přesvědčení, že příměří je konečná fáze konfliktu. Je to teprve mezistupeň ke skutečně spravedlivému řešení.
Historický precedent máme přímo před očima. Po druhé světové válce bylo Německo velmocensky rozděleno na dvě části. Západ ale nepřestal usilovat o vítězství a dlouhodobě investoval do rozvoje Západního Německa a zapojil jej do procesu evropské integrace. Když konečně padla Berlínská zeď, byla to právě ekonomická a politická síla, co zvítězilo – nikoli vojenská moc. A to je naše největší zbraň i dnes, notabene vůči Rusku.
Nejlepší strategií se proto jeví totéž udělat s Ukrajinou. Cokoliv z této země zůstane na západ od budoucích ruských hranic, musí se stát plnohodnotnou součástí Evropy – politicky, ekonomicky, ale i vojensky. Bude to nákladné a dlouhé, ale pořád lepší než otevřená válka s potenciálem stovek tisíc obětí na obou stranách.
Nová evropská doktrína
Evropa proto nutně potřebuje formulovat svou vlastní vizi budoucího míru a uspořádání. Zatím jsme svědky různých ad hoc deklarací obecného charakteru, jako že není přípustné, aby se změny hranic dosahovalo silou. S tím lze samozřejmě souhlasit, ale stále je to jen konstatování, nikoli vize. Nová doktrína by proto měla být nejen jasně formulována, ale především naplňována. A to bude mnohem větší politický úděl nežli pověstný Greendeal.
Nová evropská doktrína by mohla stát na třech pilířích:
1) Nikdy nenapadnout Rusko. Evropa musí jasně deklarovat, že nemá imperiální ambice vůči Rusku a není to ani v jejím zájmu. Ostatně hrůzy napoleonských i nacistických vojáků na východní hranici Evropy si nikdo normální nemůže přát opakovat. Rusko musí pochopit, že není naším zájmem ho existenčně ohrozit. Bude to signál nejen pro Rusko, ale i pro ostatní globální mocnosti včetně Číny.
2) Vybudovat maximální odstrašení. Současně ale Evropa musí razit strategii maximální připravenosti a odstrašení. Rusko nesmí ani náhodou napadnout vojensky či jinak zasáhnout členy EU či NATO. Bude to paradoxně znamenat zbrojení, které evropský kontinent uvrhlo do víru první světové války, ale věřím, že zkušenost z NATO ukazuje, že to je proveditelné bez nutnosti konfliktu.
3) Získat energetickou nezávislost. Chceme-li být konkurenceschopní vůči Číně, USA, ale i Rusku, potřebujeme levné energie. Maximální úsilí musí být proto věnováno vývoji nových zdrojů energie, které dokážeme řídit bez potřeby kohokoliv dalšího. Jakýkoliv budoucí rozvoj se nezbytně bude opírat o dostatek levné energie. Málokdo si přitom uvědomuje, jak klíčová je toto věc.
Východoevropská šance
Ačkoliv se to tak nezdá, pro region východní Evropy je současná situace současně i příležitostí. Zatímco západní Evropa řeší především migrační krizi, nikoli ohrožení ze strany Ruska, my – obyvatelé zemí, které mají s ruským imperialismem přímou historickou zkušenost – musíme vzít otěže do svých rukou. Řečeno s Cimrmanem: Nikdo jiný to za nás neudělá.
Naše výhoda je jasná: víme, že s Ruskem se nelze dohodnout podle západních principů vyjednávání. Rusko respektuje pouze sílu a jednotu svých protivníků. Víme také, že ruská expanze má vždy dvojí charakter – je částečně ofenzivní, ale částečně i defenzivní, protože vychází z hluboce zakořeněného pocitu Rusů z neustálého ohrožení ze západu skrze planinu táhnoucí se z Německa přes Polsko a Ukrajina až k Moskvě.
Evropa pravděpodobně bude muset přistoupit na vícerychlostní formu spolupráce. Některé státy – jako Maďarsko nebo Slovensko, které se zejména v poslední době chovají jako ruská pátá kolona – prostě nebudou součástí těsnější spolupráce v bezpečnostních otázkách. To je politická realita, se kterou se dost možná budeme muset vyrovnat.
Pro Českou republiku a celý náš region to znamená příležitost stát se lídrem, který bude spojovat, sjednocovat a dávat vizi. Máme historickou zkušenost, politickou stabilitu, a dokonce i ekonomickou sílu k tomu, abychom sehráli klíčovou roli při formování nové Evropy. Mohli bychom začít tím, že se přestaneme tvářit jako malý a nevýznamný stát.
Otázka osobní odpovědnosti
Každý z nás si ale musí položit zásadní otázku: co jsem ochoten investovat do udržení míru v Evropě? Peníze? Čas? Vlastní život? Nebo nic? Všechny odpovědi jsou legitimní, ale všechny budou mít své důsledky. A čím později si takovou otázku budeme ochotni položit, tím těžší bude na ni odpovědět.
Dějiny nás učí, že svoboda a bezpečnost nejsou zdarma. Naši předkové za ně byli ochotni platit vlastní krví. Dnes se od nás naštěstí nevyžaduje krev, ale vyžaduje se odpovědnost. Ostatně i na nás se budou následující generace otáčet a hodnotit nás.
Každý z nás má právo volit politiky, kteří buď rozumí, nechtějí rozumět, nebo nerozumí situaci, ve které jsme. Každý z nás svou volbou může projevit názor na zvýšení výdajů na naši vlastní obranu. Každý z nás může buď podporovat evropskou integraci, nebo ji zpochybňovat či dokonce odmítnout. To je naše dnešní odpovědnost. To jsou naše dílčí odpovědi na výše uvedené otázky.
Evropa – a zvláště její východní část – má teď jedinečnou příležitost ukázat světu, že konečně dospěla. Že už nepotřebuje, aby za ni rozhodovali tu američtí, tu ruští prezidenti. Že je schopna formulovat vlastní vizi směřování, míru a spravedlnosti a tuto vizi také prosadit. Ostatně o tom, zda jsme schopni vzít osud do vlastních rukou tady u nás doma budeme rozhodovat už 3. a 4. října.
Velmi zajímavou debatu na výše popsané téma můžete shlédnout také zpětně v pořadu Události, komentáře, kde se tématu věnovalo trio Jakub Landovský, Mirek Topolánek a Vladimír Špidla.
Tomáš Sazima, expert na politický marketing a krizovou komunikaci
