Článek
Zatímco v přímém přenosu sledujeme zemětřesení v transatlantickém spojenectví Evropy a Spojených států, které zejména díky výrokům amerických politiků narušuje statiku „pevnosti NATO“, zejména v Kremlu zřejmě teče šampaňské proudem. Alespoň prozatím. Evropa se totiž díky událostem posledních týdnů začíná konečně probírat ze svého snu o nekonečném bezpečí. Na starém kontinentu se tak právě teď možná rodí základy nové bezpečnostní architektury opřené o ryze evropské zdroje. Donald Trump tak možná nechtěně poskytl Evropě to, co jí dekády chybělo: smysl existence.
Podivuhodné vystoupení Donalda Trumpa na Světovém ekonomickém fóru v Davosu 21. ledna letošního roku nasvítilo problémy v rodině západních států s brutální upřímostí. Když totiž americký prezident před elitami západního světa otevřeně podmínil bezpečnostní záruky „akvizicí“ Grónska a pohrozil evropským spojencům desetiprocentními cly, pakliže mu nevyjdou vstříc v jeho geopolitických transakcích, nebylo pochyb, že to s érou vydírání myslí skutečně vážně. Trumpova slova o tom, že Evropa je bez USA „ničím“ a že je kvůli své zelené politice „k nepoznání“, už nejsou jen urážkami. Je to definitivní vypovězení smlouvy o vzájemném porozumění.
Konec snění
Evropa se příliš dlouho zmítá ve víru ideologických vizí, které naprosto ignorují tvrdou realitu přeměny světového řádu, ke které dochází. Strategický cíl – přežít ve 21. století – se rozplynul na tisících stranách regulatorních předpisů a v ambiciózních, leč pro mnohé těžko uchopitelných politických projektech typu Green Deal. Jistě, transformace na uhlíkově neutrální ekonomiku je vznešený cíl, ale ve světě nových pořádků – světě nekompromisních mocenských sfér – působí jako plavba luxusního zaoceánského parníku, který se plnou parou žene vstříc ledovcovému území. Zkrátka sebevražedně. Kapitáni parníku navíc přehlíží stesky svých cestujících s úsměvem na tváři.
„Davoský šok“, jaký američtí představitelé (pokolikáté už?) uštědřili Evropanům, se ale snad konečně stal pro lídry starého kontinentu potvrzením, že nová evropská vojenská aliance bez závislosti na Washingtonu není jen teoretickou možností, ale jedinou cestou, jak se vyhnout roli vazala Ruska, Číny, nebo USA. Pro mentální nastavení klíčových hráčů – Francie, Německa a Británie – musí být představa Evropy jako hadrového panáka v současné americké mocenské hře nestravitelná.
Bezpečnostní páteř
Skutečná suverenita evropských států bude možná jedině tehdy, bude-li mít zajištěnou obranu vlastními silami. Je proto dobře, že se v předním evropském tisku již objevují zprávy o tom, že Evropa začíná pod vlivem Trumpova tlaku budovat paralelní bezpečnostní architekturu, která počítá se zapojením válkou zocelené Ukrajiny (resp. té části Ukrajiny, kterou Rusko nezíská v poválečných jednáních). Zapojení Kyjeva není jen aktem solidarity. Je to pragmatický krok, protože Evropa bude zkrátka potřebovat tuto nejzkušenější armádu na kontinentu, aby vyvážila americký odchod.
Nová spojenecká osa, opírající se ve svém jádru o Německo, Polsko, skandinávské země a Pobaltí, představuje jakousi páteř. Je to posun těžiště k těm, kteří dobře vědí, co je v sázce. Zvažovaný projekt sdružující ve svém jádru dnešní tzv. Koalici ochotných bude zřejmě jedinou cestou, jak přežít v nevlídném světě mocenských sfér vlivu.
Nebezpečí šedých zón
Tento proces však s sebou ponese i kruté vystřízlivění pro ty, kteří by se snad chtěli držet stranou. V době velkých tektonických posunů neexistuje nic jako bezpečný střed, do kterého se teď rádi ukrývají populisté z obou stran politického spektra, ať už je jejich motivace jakákoliv. Státy jako Česká republika, Slovensko či Maďarsko budou dříve nebo později stát před osudovou volbou.
Pokud se naše země nebude aktivně podílet na budování nové evropské bezpečnostní architektury a zůstane pasivně čekat, riskujeme, že se ocitneme v geopolitickém vakuu. Historická zkušenost střední Evropy je přitom jednoznačná. Mezi ambiciózní, zbrojící západní Evropou a revizionistickým Ruskem tato oblast nemůže a nebude dlouhodobě suverénně existovat, natož prosperovat. Měli bychom na to myslet, než dojde na lámání chleba.
Donald Trump možná chtěl Evropu ještě více oslabit a zostudit. Možná ji svým chováním chtěl vědomě dotlačit k dospělosti, aby se mohl věnovat jiným problémům. To ostatně naznačuje i nově zveřejněná obranná strategie Pentagonu. Ať tak či tak, donutil evropské lídry pochopit, že pokud chtějí hrát v novém světovém řádu důstojnou roli, musí přestat psát směrnice o regulacích a začít budovat vlastní obranu. Paradoxně to bude právě on, komu budou historici možná jednou děkovat za to, že Evropu probudil z letitého umělého spánku.
