Článek
Začalo to nenápadně
Ze začátku jsem měla svou práci ráda. Byla náročná, ale dávala mi pocit, že dělám něco smysluplného. Postupem času se ale všechno změnilo. Přibývalo úkolů, přesčasy se staly samozřejmostí a místo uznání přicházely jen další požadavky. Když jsem se ozvala, dostalo se mi odpovědi, že „všichni musí občas něco obětovat“. Zůstávala jsem v práci dlouho do noci a snažila se to vydržet, i když jsem cítila, že takhle už dál nemůžu.
Ultimátum
Jedno pondělí si mě šéf zavolal do kanceláře. Seděl v křesle, opíral se o opěrky a díval se na mě pohledem, který jsem znala. Řekl mi, že se chystá nový projekt, a že očekává, že budu k dispozici i o víkendech. Bez příplatků, samozřejmě. „Buď ukážeš, že jsi loajální, nebo to nemá smysl,“ pronesl a dodal, že pokud s tím mám problém, mám si to promyslet a dát vědět do druhého dne. Bylo to jasné vydírání.
V hlavě ticho
Zůstala jsem po tom rozhovoru sedět u stolu a cítila, jak se mi klepou ruce. Přemýšlela jsem, jestli má cenu bojovat. Věděla jsem, že kdybych přistoupila na jeho hru, otevřela bych tím dveře dalšímu zneužívání. A že příště po mně bude chtít něco ještě horšího. Byl to moment, kdy se všechno zlomilo. Místo strachu jsem začala cítit zvláštní jistotu, že musím odejít.
Den rozhodnutí
Druhý den jsem přišla do práce o něco dřív. Na stole jsem měla připravenou výpověď. Když přišel, podíval se na mě překvapeně, jako by něco takového vůbec nepřipouštěl. Položila jsem papír před něj a řekla, že nechci být součástí firmy, která staví loajalitu na neplacené práci. Chvíli mlčel, pak řekl, že dělám hloupost, že takové zaměstnance jako jsem já jen tak nesežene. Ale tentokrát už jeho slova nezabírala.
Nový dech
Když jsem vyšla z budovy, zhluboka jsem se nadechla studeného vzduchu. Bylo to, jako by mi někdo sundal z ramen těžký kámen. Neměla jsem žádnou jistotu, co bude dál, ale po dlouhé době jsem měla pocit, že žiju podle sebe.
O pár měsíců později
Našla jsem práci v menší firmě. Méně peněz, ale jiný přístup. Šéf se mnou mluví jako s člověkem, ne jako s nástrojem. A pokaždé, když se ohlédnu zpátky, jsem ráda, že jsem tehdy zvolila sebe místo jeho podmínek. Protože nic nestojí za to, ztratit vlastní důstojnost.
