Článek
Radost z pozvání
Pozvánka přišla poštou, krásně zdobená a s osobním vzkazem. Byla jsem dojatá, protože se sestřenicí jsme si v posledních letech nebyly nijak blízké. Psala, že by byla ráda, kdybych dorazila s manželem a dětmi, a já se hned pustila do plánování. Vybírala jsem šaty, přemýšlela nad dárkem a těšila se, že si zase po čase popovídáme s příbuznými.
Cesta plná očekávání
Den svatby se přiblížil a my vyrazili autem. Atmosféra byla slavnostní, děti byly v nových oblecích a já si užívala, že jedeme všichni společně. V duchu jsem si představovala klasický obřad, hostinu, tance a dlouhé povídání s lidmi, které jsem dlouho neviděla. Jen mi přišlo zvláštní, že pozvánka nezmiňovala přesné místo hostiny, jen adresu obřadu. Myslela jsem, že to je záměr, a že nám to sestřenice řekne až na místě.
Obřad bez náznaku
Obřad proběhl krásně, sestřenice vypadala nádherně a ženich působil sympaticky. Všichni jsme jim tleskali a bylo vidět, že se mají rádi. Po oficiální části jsme se začali shromažďovat venku a čekali na pokyny, kam se přesuneme na hostinu. Mezi řečmi jsem zaslechla, že někteří už vědí, kam se jede. Když jsem se ptala, nikdo mi ale nebyl schopný říct konkrétní místo.
Nemilé zjištění
Po chvíli si mě sestřenice odvedla stranou a s omluvným úsměvem mi vysvětlila, že hostinu plánují jen pro nejbližší rodinu a svědky. V tu chvíli mi spadla brada. Já i manžel jsme byli přesvědčeni, že jsme zváni na celý den. Přijeli jsme zdaleka, kupovali jsme drahý dárek a připravovali se na dlouhou oslavu. Najednou jsme stáli venku a nevěděli, co s načatým odpolednem.
Reakce rodiny
Bylo vidět, že nejsme jediní, kdo byl v rozpacích. Někteří bratranci a sestřenice se tvářili stejně překvapeně jako my. Někdo se snažil dělat, že to nevadí, ale v očích bylo vidět zklamání. Část lidí se potichu rozjela domů, jiní hledali v okolí restauraci, kde by si aspoň společně poseděli. My jsme se rozhodli zůstat ještě chvíli poblíž a dát si kávu, než se vydáme na cestu zpět.
Smíšené pocity
Cítila jsem se rozpolceně. Na jednu stranu jsem chápala, že ne každý má prostředky na velkou hostinu pro celou rodinu. Na druhou stranu mě mrzelo, že to sestřenice nenapsala rovnou do pozvánky. Ušetřilo by to hodně nedorozumění i zklamaných tváří. Celou cestu domů jsme s manželem probírali, jestli to bylo opravdu nutné takhle zamlčet.
Nečekaný konec dne
Když jsme dorazili domů, děti si hned převlékly obleky a já dala vázu s kyticí, kterou jsme vezli, na stůl v kuchyni. Bylo mi smutno, že si ji sestřenice ani pořádně neužila. Nakonec jsme si otevřeli láhev vína a udělali si vlastní malou oslavu. Nebyla to svatba, jakou jsem si představovala, ale byl to večer, na který budeme ještě dlouho vzpomínat.
