Článek
Jak jsem si představovala úspory
Bydlím v paneláku s centrálním vytápěním. Každý rok mě štvaly účty za teplo, a tak jsem si naplánovala, že letos budu opravdu šetřit. Radiátory jsem nechala téměř vypnuté a chodila jsem doma v čepici. Když se dalo, seděla jsem u zapnuté trouby a ohřívala si ruce o hrnek s čajem. Věřila jsem, že to za to stojí a konečně uvidím velký rozdíl.
Zima jako na horách
Zpočátku jsem si říkala, že si zvyknu. Jenže postupně se z toho stala každodenní otrava. Ráno jsem se budila s ledovými prsty a večer jsem zalézala do postele o hodinu dřív, protože mi byla zima na gauči. Každá návštěva komentovala, jak mám doma nepříjemně chladno. Zatímco ostatní si užívali teplo domova, já jsem bojovala s mrazem ve vlastním bytě.
Vyúčtování bez radosti
Když konečně dorazila obálka s vyúčtováním, měla jsem radost, že se mi to utrpení vrátí v podobě pěkně nízké částky. Roztrhla jsem obálku a úplně mi spadla brada. Částka byla skoro stejná jako předtím. Rozdíl byl tak malý, že by mi stačil na jeden oběd v restauraci. V tu chvíli jsem se cítila okradená. Vždyť jsem se přece tolik snažila netopit.
Nepříjemné zjištění o placení za teplo
Volala jsem správci domu, protože jsem myslela, že jde o omyl. Místo chyby jsem ale dostala vysvětlení, které mi vůbec neudělalo radost. V našem domě se totiž neplatí jen podle toho, kolik člověk skutečně topí. Velká část účtu je rozpočítaná podle velikosti bytu. A když někdo téměř netopí, musí stejně uhradit minimální podíl, protože zbytek tepla získává přes stěny od sousedů. Zkrátka jsem mrzla a platila skoro stejně jako ti, kteří si doma chodili v tričku.
Chladná lekce
Seděla jsem nad tím papírem a říkala si, proč jsem si to neověřila dřív. Celou zimu jsem se soustředila na nastavování radiátorů a vrstvení oblečení. Všechno to nepohodlí bylo úplně zbytečné. Jen jsem si zkomplikovala život a neušetřila skoro nic. Když si na to dnes vzpomenu, je mi líto každého večera, kdy jsem se třásla zimou u televize s dekou na hlavě.
