Hlavní obsah

Soused mi pořád pomáhal. Když jsem zjistila, jaké má úmysly, hned jsem ho odstřihla

Foto: stockking/Freepik.com

Zpočátku jsem byla vděčná, že mám tak ochotného souseda. Když mi pomohl s těžkými taškami, se sekačkou i s opravou plotu, připadalo mi, že mám kliku na dobrého člověka. Jenže časem jsem pochopila, že za jeho laskavostí se skrývá něco jiného.

Článek

Nečekaně ochotný muž

Do našeho domu se přistěhoval před dvěma lety. Působil jako tichý, trochu uzavřený chlap kolem padesátky. Já žiju sama, manžel mě před lety opustil, děti jsou dospělé a mají vlastní život. Když se nabídl, že mi pomůže s nákupem, vzala jsem to jako běžnou sousedskou výpomoc. Postupně začal nabízet víc a víc. Pomáhal mi s odvozem větví, donesl mi dřevo, opravil kapající kohoutek. Všechno s úsměvem a bez řečí.

Každodenní přítomnost

Zprvu jsem si říkala, že mám štěstí. Pořád říkáme, že dnešní lidé jsou lhostejní, a tady někdo dobrovolně nabízí pomoc. Jenže po čase mi začalo být divné, že se objevuje vždy, když vyjdu ven. Stál na zahradě, jakoby náhodou, a hned se ptal, jestli něco nepotřebuju. Když jsem řekla, že ne, trval na tom, že alespoň zkontroluje, jestli mi funguje zámek u branky. Byla jsem z toho trochu nesvá, ale nechtěla jsem působit nevděčně.

Drobnosti, které mi nedocházely

Začal mi nechávat malé dárky. Kytku, čokoládu, občas láhev vína. Říkala jsem si, že je prostě galantní. Jenže čím víc jsem odmítala, tím víc přidával. Jednou mi položil na práh růži se vzkazem, že bych měla někdy přijít „na skleničku“. V tu chvíli jsem pochopila, že to celé nebyla sousedská ochota, ale pokus dostat se ke mně blíž.

Okamžité odstřižení

Hned druhý den jsem mu řekla, že si nepřeju, aby ke mně chodil nebo mi jakkoli pomáhal. Nevybuchla jsem, ale mluvila klidně a rozhodně. Zpočátku to zlehčoval, smál se a tvrdil, že si jen špatně vyložil mé chování. Jenže já jsem věděla, že bych mu už nikdy nedokázala věřit. Od té chvíle se mu vyhýbám. Když ho potkám na ulici, jen kývnu hlavou.

Ticho po bouři

Trvalo pár týdnů, než jsem si zase začala na dvoře zpívat, když věším prádlo. Dřív jsem se pořád ohlížela, jestli mě nepozoruje. Dnes se cítím klidně, i když někdy slyším, jak venku něco opravuje a jeho kroky se ozývají za plotem. Nevadí mi to, dokud zůstává tam, kde má. Zvláštní, jak rychle se může důvěra změnit v nepříjemný pocit. Dřív jsem si myslela, že nejhorší je samota. Teď vím, že mnohem horší je, když se do ní někdo snaží vetřít s úsměvem a skrytým úmyslem.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz