Článek
Každodenní boj s drzostí
Máme rodinný dům v klidné ulici, kde si lidé většinou vycházejí vstříc. Jenže jeden soused, co se přistěhoval nedávno, si zřejmě myslel, že pravidla pro ostatní neplatí. Často nechával auto tak, že jsme nemohli vyjet z garáže. První dny jsem to brala s pochopením, myslela jsem, že si nevšiml, že místo není volné.
Položila jsem mu několikrát za stěrač vzkaz, že tam nemůže parkovat, ale nikdy se neomluvil. Dokonce jednou prohodil, že „přece na chvíli to nikomu neublíží“. Jenže ta chvíle se často protáhla na celé dopoledne. Můj muž musel několikrát jet později do práce a já vozila dítě do školy pěšky.
Policie ani domluva nezabrala
Zkoušeli jsme všechno. Volali jsme městskou policii, která mu dala pokutu, ale to ho neodradilo. Další týden zaparkoval znovu. Zkoušela jsem s ním mluvit osobně, ale jen se usmíval a tvrdil, že to „už se nestane“. Samozřejmě se to stalo.
V tu chvíli jsem si řekla, že pokud nechce pochopit po dobrém, uvidí, jaké to je, když mu někdo překáží. Nechtěla jsem dělat nic škodlivého ani mstychtivého, ale chtěla jsem, aby si konečně uvědomil, jaké to je být v pasti kvůli něčí bezohlednosti.
Nápad, který přišel u večeře
Ten večer jsme s mužem přemýšleli, co s tím. Padaly návrhy od opakovaného volání policie až po umístění betonového květináče před garáž. Nakonec mě napadlo něco jednoduššího. Když nám ráno znovu zablokoval výjezd, zaparkovali jsme naše druhé auto těsně za něj. Tak, že se z místa nedostal ani dopředu, ani dozadu.
Zůstali jsme doma a čekali. Kolem poledne se ozval zvonek. Stál tam s výrazem, který mluvil za vše. Tvrdil, že musí rychle odjet, že to byla jen chvíle. Já mu klidně odpověděla, že my také musíme odjet, ale budeme to řešit až odpoledne, až se vrátí můj muž.
Trpělivost se vyplatila
Trvalo to asi dvě hodiny, než se zcela zlomil. Snažil se domluvit, sliboval, že už to neudělá. Vidět ho, jak poprvé pochopil, co znamená být uvězněný kvůli cizí neohleduplnosti, bylo zvláštně uspokojivé. Nakonec jsme auto odsunuli a nechali ho odjet, ale od té doby se k naší garáži nepřiblížil.
Nechci říct, že jsem hrdá na to, že jsme museli sáhnout po takovém triku, ale jinak by to nepochopil. Někdy lidé potřebují pocítit na vlastní kůži to, co dělají ostatním.
Od té doby klid
Už několik měsíců máme od něj pokoj. Každé ráno, když bez problémů vyjíždím z garáže, mám drobný pocit vítězství. Ne proto, že jsme mu něco „vrátili“, ale protože se nám podařilo vyřešit problém bez hádek a bez zla. Jen malou dávkou trpělivé lekce, na kterou soused hned tak nezapomene.
