Článek
Dopolední káva a překvapivá věta
Sousedku mám ráda. Často si chodíme na kafe a probíráme běžné věci, od počasí po ceny potravin. Jedno dopoledne ale přišla s výrazem, jako by se chtěla pochlubit něčím velkým. Sedla si, usrkla kávu a jen tak mimochodem řekla, že jí manžel každý měsíc dává kapesné. Myslela jsem, že to myslí v nadsázce, třeba že jí přispívá na drobnosti.
Když jsem se zeptala, kolik to dělá, s klidem odpověděla: „Třicet tisíc.“ V tu chvíli mi klesla čelist. Třicet tisíc korun jen tak, bez práce, každý měsíc. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet.
Jak to mají doma nastavené
Začala jsem se vyptávat, protože mi to přišlo neuvěřitelné. Říkala, že manžel vydělává opravdu hodně, a tak se domluvili, že ona už nebude chodit do práce. Prý se stará o domácnost, vaří, pere, nakupuje a on jí za to dává tuhle částku jako kapesné. Nejde o rodinný rozpočet, to je zvlášť. Těch třicet tisíc má jen pro sebe, může si za to koupit, co chce.
Nejdřív jsem si pomyslela, že to musí být úžasné. Nemuset řešit účty, mít čistou hlavu a ještě vlastní peníze navíc. Ale čím víc o tom mluvila, tím víc jsem cítila, že za tím není jen bezstarostnost.
Závist nebo údiv
Na chvíli jsem se přistihla, že jí to závidím. Já vstávám každý den v šest, jezdím do práce, vracím se unavená a často mi na konci měsíce nezbude skoro nic. A ona si žije v klidu, nakupuje, chodí na kosmetiku a říká, že ani neví, kolik co stojí. Ale pak jsem si všimla, jak se jí lehce stáhl obličej, když jsem zmínila, že je to přece trochu zvláštní.
Přiznala, že občas jí to taky vadí. Cítí se jako dítě, které musí prosit o souhlas, když chce něco dražšího. Manžel jí sice peníze dává, ale zároveň má přehled, za co utrácí. Prý se jí několikrát stalo, že jí připomněl, že utratila moc za oblečení nebo kosmetiku. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle bych nezvládla.
Jiný úhel pohledu
Když odešla, dlouho jsem o tom přemýšlela. Možná bych si také mohla říct, že by mi nevadilo nepracovat, kdybych měla takové kapesné. Ale čím víc jsem nad tím uvažovala, tím víc jsem cítila, že bych se cítila nesvobodně. I když vydělávám méně, vím, že každá koruna, kterou utratím, je moje. Nikdo mi ji „nedal“, protože jsem byla hodná.
Za pár dní jsem ji zase potkala na chodbě. Měla novou kabelku, krásnou, určitě drahou. Usmála se a řekla, že ji dostala „za odměnu“. Tentokrát už jsem se neusmívala. Najednou mi došlo, že to, co jsem jí chvíli záviděla, bych ve skutečnosti nikdy nechtěla.
