Článek
Když se z nářků stane rutina
Jsem v důchodu už několik let a žiju sama v malém panelákovém bytě. Nikdy jsem nebyla náročná. Dokud mám na jídlo, na energie a na občasnou kávu s kamarádkou, jsem spokojená. Jenže toho klidu si neužiju vždy. Moje sousedka, která bydlí hned vedle, si pořád stěžuje. Začne hned, jak mě zahlédne na chodbě. Třese hlavou, že inflace jí bere poslední radost ze života. Než dojdu k výtahu, slyším alespoň pětkrát, jak je všechno drahé.
Zpočátku jsem ji litovala. Poslouchala jsem trpělivě. Jenže časem jsem pochopila, že jí nejde o rozhovor. Chce potvrzení, že ona to má nejhorší. že ji nikdo nechápe. Já ji chápala až moc, jen jsem o tom nemluvila.
Peníze jsou věčné téma
Jednou u schránek začala znovu. Rozčilovala se, že důchod čítá jen dvacet tisíc korun a ona neví, jak z toho vyžít. Říkala to tak nahlas, že to slyšely i dveře u sklepa. Když vyndávala letáky, narážela do mě loktem, jako by potřebovala publikum.
Přitom já měla v kabelce účtenku z lékárny, na které bylo přes tisíc korun. Za léky, které musím brát pravidelně. Můj důchod je třináct tisíc. Po zaplacení nájmu, léků a jídla mi zůstává tak málo, že si dvakrát rozmyslím návštěvu cukrárny. A když přijde větší výdaj, třeba nové brýle, musím se uskromnit ještě víc.
Praskly nervy
Ten den jsem měla za sebou náročné vyšetření u doktora. Chtěla jsem jen domů a dát si nohy nahoru. Jenže sotva jsem otevřela dveře, už na mě čekala s novou dávkou stížností. Opakovala, jak všichni mají určitě víc než ona. Že důchod dvacet tisíc je k smíchu. A že stát všechny důchodce úmyslně trápí.
Najednou jsem cítila, jak se mi svírá žaludek. Koukla jsem na ni a úplně klidně jsem řekla: Já mám třináct tisíc. Méně než ty. Nikdo mi nic nepřidává. A musím vyjít stejně jako ty.
Najednou bylo ticho. Takové ticho, které je v paneláku vzácné. Dívala se na mě, jako by slyšela úplně nový jazyk. Asi nečekala, že bych mohla být na tom hůř než ona.
Jiný pohled na stejnou situaci
Zeptala se, jestli mám děti, které mi pomáhají. Nemám. Žiju ze svého a snažím se brát život, jak přijde. Neplaším se. Nemusím o tom pořád mluvit. Řekla jsem jí, že lidé kolem nás často mlčí právě proto, že o svých starostech nemluví rádi. To, že někdo nekřičí, neznamená, že nic neřeší.
Ona jen poslouchala. Najednou bez poznámek a bez potřeby mít navrch. Jako by jí teprve došlo, že mě celou dobu srovnávala s představou, ne s realitou.
