Článek
Co před námi dlouho skrýval
Nejdřív jsem si myslela, že jde o nějaký zkrat. Jenže pak začal vysvětlovat, co se mu stalo. V práci dlouhé roky zvedal těžké věci. Poslední měsíce ho bolela záda tak, že někdy nemohl ani vstát. Myslela jsem, že jde o běžné namožení, ale on už měl za sebou několik vyšetření. Neurolog mu diagnostikoval výhřez ploténky a poškozený nerv. Doktor mu řekl, že pokud bude pokračovat v té práci, riskuje trvalé následky.
Najednou začalo zapadat vše, čeho jsem si nevšímala. Jak si opatrně sedal, jak se při delší chůzi držel za bok, jak často říkal, že je unavený. A já to brala jako obyčejnou únavu dospělého člověka.
Částka, která nás posadila
Pořád jsem tomu ale nerozuměla. Řekla jsem mu, že přece nejde do důchodu jen kvůli tomu, že ho bolí záda. A pak vytáhl papír s výpočtem. Položil ho přede mě. Na něm bylo něco přes 11 tisíc měsíčně.
Chvíli jsem na to číslo jen koukala. Nebyla to žádná pohádková částka. Nebyla ani extrémně vysoká. Ale byla to částka, se kterou se dá přežít, pokud člověk už nemůže dělat plnou fyzickou práci. A hlavně byla vyšší, než jsem čekala. Došlo mi, že syn neodchází, protože by se mu nechtělo pracovat. Odchází proto, že nemůže pokračovat.
Jak jsem to nakonec přijala
Nakonec jsem pochopila, že nejde o to, že půjde do důchodu dřív než já. Jde o to, že nechce skončit s trvalým poškozením zdraví. A že to rozhodnutí neudělal lehce. Když jsem se pak dívala, jak pomalu vstává ze židle, přestala jsem mít potřebu ho přesvědčovat o něčem jiném.
Možná mě mrzí, že svět je dnes takový, že lidem zničí záda dřív, než si stihnou užít normální život. Ale když jsem viděla jeho úlevu, že to konečně řekl nahlas, začala jsem chápat, že někdy člověk odejde dřív jen proto, aby vůbec mohl dál fungovat.
