Článek
Podivný batoh
Byl to obyčejný úterní den. Syn přišel ze školy, odložil boty a s únavou hodil batoh do předsíně. Všimla jsem si, že vypadá trochu jinak, ale podobné mají i jiné děti, tak jsem tomu nevěnovala pozornost. Když jsem po chvíli chtěla vytáhnout jeho krabičku s obědem, zjistila jsem, že batoh je plný cizích věcí. Uvnitř byl růžový penál, svazek klíčů s plyšovým jednorožcem a složka s dívčím jménem napsaným fixou.
Zavolala jsem na syna, který právě zapínal televizi. „Tys vyměnil batoh?“ zeptala jsem se. Chvíli se tvářil zmateně, ale pak přikývl. Prý se mu batoh rozbil a paní z družiny mu řekla, že si může na chvíli půjčit jiný. Jenže něco mi na tom nesedělo.
Podivná historka
Sedla jsem si s ním ke stolu a chtěla, aby mi to celé vysvětlil. Řekl, že jeho batoh se roztrhl u zipu, a tak šel za družinářkou. Ta ale prý zrovna mluvila s jinou maminkou, a tak mu poradila, ať si vezme jeden z batohů ze skříňky, které tam zůstaly po dětech, co už si je nevyzvedly. Jenže tenhle batoh nevypadal zapomenutě. Byl čistý, plný věcí, a dokonce v něm byla i svačina.
Začala jsem mít nepříjemný pocit. Zeptala jsem se, kde přesně ta skříňka je a jestli někdo viděl, že si batoh bere. Syn váhal, ale pak řekl, že si ho prostě vzal, protože měl pocit, že je volný. Nikdo mu prý nic neřekl. Až když odcházel ze školy, všiml si, že jedna holčička brečí, protože nemůže najít svůj batoh.
Telefonát do družiny
V tu chvíli mi bylo jasné, že musím okamžitě volat do školy. Vysvětlila jsem situaci družinářce, která se nejdřív divila, ale pak mi potvrdila, že žádné „náhradní batohy“ k půjčení rozhodně nemají. Řekla, že si to prověří a ať batoh hned přineseme zpátky.
Cestou do školy byl syn zamlklý. Držel batoh pevně v rukou a bylo vidět, že mu to celé došlo. Když jsme došli, u dveří už čekala paní družinářka spolu s tou plačící dívkou. Batoh jí podal a jen tiše řekl promiň. Dívka se na něj chvíli dívala, pak ho ale objala.
Co se nakonec stalo
Družinářka mi vysvětlila, že ten den opravdu nebyla u skříňky, a syn si zřejmě spletl starou poličku, kam děti dávají věci, když si je zapomenou po tělocviku. Batoh tam stál na kraji a vypadal, že ho nikdo nechce. Nikdo mu neřekl, že patří jiné dívce, a on si ho prostě vzal, aby měl kam dát učebnice.
Domů jsme šli už klidní, ale s pocitem studu. Syn se celý večer omlouval a já si uvědomila, že děti často udělají něco špatného, aniž by to myslely zle. Nešlo o krádež, jen o nepochopení a dětskou naivitu. Od té doby má na batohu velkou visačku se svým jménem, aby se podobná situace už nikdy neopakovala.
