Syn nám představil svoji novou přítelkyni. Manžel jí zakázal vkročit do našeho domu

Syn byl nervózní, ale viděla jsem, že mu na té dívce záleží. Byla mladá, sebevědomá a hezká. Přivítala nás s úsměvem a působila přirozeně. První dojmy byly dobré, i manžel se tvářil spokojeně. Objednali jsme si jídlo a povídali si o běžných věcech. Všechno probíhalo hladce, dokud se řeč nezvrtla k penězům.

Můj muž zmínil, že v práci dostal přidáno. Ona se na něj podívala a s úsměvem řekla, že „v jeho věku už by měl spíš šetřit než se chlubit přidáním“. Myslela to možná jako žert, ale tón, jakým to pronesla, byl nepříjemný. Všichni ztichli. Manžel se zarazil, napil se a snažil se to přejít. Jenže ona pokračovala. Mluvila dál o tom, jak lidé jeho generace nerozumějí dnešní době, jak by mladí měli víc prostoru, protože „staří už všechno pokazili“.

Viděla jsem, jak mu rudne obličej. Chvíli mlčel, ale pak bouchl do stolu. Řekl jí, že je drzá, nevychovaná a že s takovým přístupem v jeho domě nebude vítána. Myslela jsem, že to řekl v afektu, ale on se opravdu zvedl, zaplatil a odešel. Já a syn jsme zůstali sedět v rozpacích. Dívka se snažila omluvit, ale bylo pozdě. Syn vypadal, že by se nejraději propadl pod zem.

Cestou zpět mlčel. Já jsem se mu snažila naznačit, že manžel přehnal reakci, ale bylo vidět, že je rozpolcený. Měl ji rád, ale chápal, že její poznámky byly neuctivé. Když jsme dorazili domů, manžel seděl v křesle a čekal. Oznámil naprosto klidně, že pokud s ní syn bude dál, nesmí ji nikdy přivést do našeho domu.

Od té chvíle se mezi nimi vytvořila propast. Syn k nám přestal chodit, jen občas zavolal. Já jsem se snažila manžela přemluvit, aby to vzal zpět, ale odmítal o tom mluvit. Tvrdil, že kdo nemá základní úctu, nemá v jeho domě místo.

Uběhly tři měsíce a syn se doma neukázal. Někdy mám pocit, že manžel svého rozhodnutí lituje, ale hrdost mu brání to přiznat. Sedává u stolu, kde tehdy došlo k hádce, a dívá se z okna. A já mám pocit, že i kdyby ta dívka byla tou pravou, on už by ji nikdy do našeho domu nepustil.