Článek
Nepozvaná inspekce
Tchyně se u nás objevuje bez ohlášení. Tvrdí, že „jen šla kolem“, ale vždycky si najde důvod, proč zůstat déle. Ten den jsem měla za sebou náročnou směnu a dům nebyl v nejlepším stavu. Dřez plný nádobí, prach na poličkách a na zemi pár hraček. Nic hrozného, prostě běžná domácnost, kde se žije. Jenže tchyně to viděla jinak.
Už při vstupu se rozhlížela s výrazem, který mluvil za vše. Sedla si ke stolu, povzdechla si a začala pomalu, jakoby mezi řečí, hodnotit, co všechno bych měla dělat jinak. Od výběru čisticích prostředků až po to, jak často mám prát záclony. Snažila jsem se to přejít, ale když prohlásila, že se „neumím starat o domácnost“, zamrazilo mě.
Snahy o klid
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se to uhrát do klidu. Řekla jsem jí, že zrovna nestíhám, že práce je teď hodně a že se všechno zvládne později. Jenže ona pokračovala. Vzala utěrku, začala utírat linku a poznamenala, že by se u nás „mohl člověk lepit k podlaze“. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, ale nechtěla jsem je ukázat. Připadala jsem si jako malé dítě, které někdo kárá za něco, co ani není špatné.
Nečekaná podpora
V tu chvíli přišla domů dcera. Byla po škole, unavená, ale když viděla, co se děje, hned pochopila. Stoupla si mezi nás a klidným, ale pevným hlasem řekla, že takhle se se mnou mluvit nebude. Tchyně se na ni otočila a začala něco o výchově a neúctě, ale dcera ji přerušila. „Mamka má práci, dům, mě. Dělá toho víc než dost,“ řekla. V tu chvíli jsem oněměla.
Tchyně zrudla, chvíli mlčela a pak vstala. „Vidím, že tady o mou radu nestojíte,“ pronesla uraženě. Dcera jí beze slova podala kabát a doprovodila ji ke dveřím. Zavřela je za ní a pak ke mně přišla a objala mě.
Ticho po bouři
Seděly jsme spolu v kuchyni a já měla smíšené pocity. Na jednu stranu úleva, že to skončilo, na druhou smutek, že se to muselo stát. Nechtěla jsem, aby mezi nimi vzniklo napětí. Ale zároveň jsem cítila hrdost. Moje dcera vyrostla v ženu, která se umí postavit za to, co je správné.
Od té chvíle tchyně k nám chodí méně. Když přijde, je zdrženlivější. Já se už necítím provinile, když není všechno dokonalé. A dcera se občas usměje a řekne, že doma máme klid, protože jsme si ho samy vybojovaly.
