Těšili jsme se na dědictví po dědovi. Když jsme zjistili, co nám odkázal, radost nahradily problémy

Když dědeček odešel, všichni jsme potichu doufali, že po něm zůstaly aspoň nějaké úspory nebo drobný majetek. Nikdy se o penězích nebavil, ale dávalo nám smysl, že si něco odkládal. V rodině panoval zvláštní pocit, že teď konečně uzavřeme jednu životní kapitolu a bez zbytečných starostí se posuneme dál.

Když začal číst závěť, byla jsem napjatá, ale klidná. Ten klid zmizel během několika sekund. Dědeček nám neodkázal žádný majetek, ale seznam závazků. Stálo tam, že přebíráme jeho dluh u banky, zbylé splátky za auto, a také několik nevyřízených smluv, o kterých jsme nikdy neslyšeli. Notář dodal, že některé částky jsou předmětem soudního řízení. V místnosti se rozhostilo ticho, které se nedalo vydržet.

Ještě ten den jsem se snažila zjistit, jak je možné, že o tom nikdo nevěděl. Dědeček žil nenápadně a nikdy si nestěžoval. Banka mi po dlouhém vysvětlování ukázala záznamy, podle kterých měl několik úvěrů, jež si bral postupně a nejspíš je nestíhal splácet. Z výpisů jsem pochopila, že se snažil udržet si určitou životní úroveň, ale přitom se do toho zamotal víc, než si kdokoli dokázal představit.

Když jsem to sdělila ostatním, místo podpory přišla vlna obviňování. Někdo tvrdil, že by se mělo okamžitě odmítnout dědictví. Jiný se mě ptal, proč jsem nezkontrolovala podklady už dřív, jako bych mohla tušit, co nás čeká. Rozhovory se rychle změnily v prudké spory a mně došlo, že nejde jen o peníze. Byla to směs strachu, zklamání a pocitu, že nám dědeček něco tajil.

Asi o týden později jsem seděla doma u stolu a přehrabovala se v papírech, které jsem si vyžádala. V tu chvíli jsem si uvědomila, že největší tíhu nenesou samotné dluhy, ale to, co za nimi stojí. Dědeček se snažil působit jako člověk, který má vše pod kontrolou, ale ve skutečnosti se dostal do kruhu, ze kterého už neviděl cestu ven. A tak mi nezůstala před očima částka, ale představa člověka, který se snažil přežít tak dlouho, až se mu to vymklo z rukou.